Abstraktní malování nadšeného fotografa

My, nadšení fotografové, ve své tvorbě neustále bojujeme s tím, jak se venkovní svět všemožně snaží udělat všechno proto, abychom neměli tak dobrý snímek, jaký už léta obdivujeme v galeriích vyhlášených umělců. Tu vyroste příliš vysoký strom, tam je zrovna zaparkované auto, slunce svítí ze špatné strany, příliš intenzivně či vůbec a i ty modelky se tváří pořád tak nějak sterilně. Nemáme na dražší foťák, vysněné sklo, či ultrapevný stativ, takže skoro ani nemá smysl chodit ven... Být tak malíři, uděláme si svět tak krásný, jak jen může být!

...

Seděl jsem před čistým plátnem s malířskou špachtlí v ruce a zarytě mlčel v odpověď na dávno vyřčenou otázku. "...Co teda chceš malovat?"

Coby. To, co jsem nikdy nevyfotil! Klasickou toskánskou scenérii, třeba... Jarní, zelené pole se třemi, čtyřmi vlnkami zdánlivě ledabylých nerovností, s obilím, dokonale učesaným ve směru větru... A cypřiší ve zlatém řezu... Prosvětlenou protisvětlem lehce po šesté ráno... Schovaným za siluetou statku na vrcholu pahorku... Nebo vinici... Západ slunce nad vinicí, to bude romantika... A to slunce bude úplně bez přepalu... Jo!

"...Takže?" Vyruší mě ze zasnění šťouchnutí tlustým štětcem.
"No... úplně ještě nemám vymyšlený, co to bude..." Hypnotizoval jsem náhodně zvolenou tubu barvy na rozostřeném pozadí ostatního malířského náčiní a podvědomí rámovalo parádní snímek toho všeho umění.

...Možná raději maják na drsném skotském pobřeží... S přístavním molem... S dřevěným molem, mizejícím ve vlnách... S drobnou postavou, hledící do dáli... Nebo jen siluetou.. Tmavou siluetou, bude to přece v protisvětle...

"...Vymysli si něco jednoduchýho," pozvdechla si, jako by odtušila moje úvahy.
"Západ slunce nad vinicí?" Prozradil jsem nesměle, spíš aby nebyla další dlouhá, tichá pauza.
"Spíš bys měl začít nějakou abstrakcí, řekla bych," sebrala mi z ruky štětce i tubu výrazné okrové.

Proč ne, abstrakce je přece taky umění... Možná daleko větší umění, než namalovat něco skutečného! To bude chtít víc představivosti. Dopil jsem druhou sklenku ryzlinku a čekal na kreativní návrhy uměleckého podvědomí...

Po pár nesmělých přípravných tazích tužkou bylo plátno počmárané tak, že by to samo o sobě stačilo na prohlášení za abstrakci z hlavy bohémského schizofrenika. Vymyslet dokonalou kompozici z absolutní volnosti není jen tak! Je to jako když se rozhodnete vyzdobit si stěny paletou fotografií tak, aby výsledek vypadal jako v průběhu let nedbale náhodně sesbírané a sesazené kousky mozaiky. Nikdy se vám nepovede napodobit skutečnou, léta tvořenou sbírku...

Konečně došlo na barvy. Plechové, různě pokroucené tuby olejových barev, kterých rychle ubývá, dodávaly tvorbě vzrušení analogové fotografie, s omezenou zásobou filmových políček. Míchání odstínu však bylo podobně nerozhodné, jako předlouhé zírání na zářící monitor s myší nad posuvníkem u škály červenozelené. Až při samotném vrstvení tahů pružnou malířskou špachtlí na hrubé plátno, pod vlivem ryzlinku, jsem si najednou připadal jako léta obdivovaný Daniel Densborn...

"...A teď to musíš nechat tak dva týdny uschnout," zarazila mě má malířka v největším rozmachu. Přidávat vrstvy temné do zářivých odstínů není jen tak, olejové barvy potřebují svůj čas...

Můj první poloobraz zůstal opřený v obýváku několik týdnů. Mezitím jsem se k němu pohledem mnohokráte vracel a vzpomínal, kde se vzala ta emoce skrytá za jeho zářivými odstíny a přehnanými vrstvami schnoucích barev. Shodou okolností jsem jej nestihl ukrýt před zraky jiné malířky, která, ač dostatečně naladěna na abstraktní umění dobrým chardonnay, prohlásila, že tohle nikdy umění nebude...

Objednal jsem si tu skoro největší krabici vlastních olejových barev. Nějakou chvíli bude trvat, než tuby získají ten správný pomačkaný a upatlaný vzhled, hodný umělcova náčiní. Ale zavřené snad nevyschnou dostatečně dlouho na to, abych se ke své dokonalé kompozici jednou vrátil.

A mezitím třeba cvaknu něco ze života, daleko od dokonalé kompozice. Ale podle Werichovy teorie, lidem se to bude třeba líbit...