Akta o aktu 19: Rozsviťte lampiony!

Rozsviťte lampiony!

Pro vlastní fotoateliér máme už z minula vybranou vhodnou místnost, nebo jiné dostupné prostory. Rozhodli jsme o jejím vybavení i o způsobu umístění vhodného systému na rychlou a jednoduchou výměnu různých materiálů a barev pozadí. Můžeme se také naopak rozhodnout, že podobná univerzální a nejběžněji používaná řešení odmítneme a vytvoříme si pozadí vlastní, ať už malované nebo třeba kašírované, jako například jistá hojně kopírovaná plesnivá sklepní zeď.

Takové pozadí nebudeme moci snadno změnit, na druhou stranu ale při dostatku fantazie vytvoříme něco, co dodá našim aktovým fotografiím punc originality. A kdyby to bylo časem potřeba, například jednou ročně si proměnu můžeme dovolit i tak. Ve větším prostoru, kupříkladu v levně pronajaté opuštěné průmyslové hale (ať žije hospodářská krize) můžeme takových relativně trvalých pozadí vytvořit i několik a podle potřeby mezi nimi přecházet.

Zbývá tedy další důležité rozhodnutí. Čím budeme v našem fotoateliéru svítit? Nabízejí se v podstatě čtyři základní možnosti ve dvou technických principech. Zvolíme světlo trvalé nebo zábleskové?

Pojďme od nejlevnějších možností k těm náročnějším. Přitom nezapomínejme, že přímý vliv vybrané varianty na kvalitu nebo zajímavost výsledku neexistuje. Každý tvůrce inklinuje k jinému pracovnímu postupu, pro každý druh aktové fotografie, pro každý výtvarný styl nebo nápad se může hodit něco jiného. Dražší řešení ale bývají univerzálnější, dovolují pracovat více způsoby a především, poskytují stabilnější, ovladatelnější nástroje. Oceníte je také při pravidelnějším fotografování větších zakázek, kdy záleží i na délce přípravy, nemůžete si příliš vybírat denní dobu, počasí, zajímá vás úspora elektrické energie a podobně.

Prakticky nic z toho nemusí řešit nadšený fotoamatér, který připouští roli náhody ve svém díle, nebo který si chce jen občas nějaký ten ateliérový akt vyzkoušet a může si na vhodné podmínky chvíli počkat. Stejně tak ten, kdo si ateliér jen pronajímá na konkrétní jedno nebo dvě fotografování a pro příští projekt si může snadno zvolit (a pronajmout) prostory i vybavení jiné, vhodnější.

První možností je využití přirozeného denního světla, tak jako třeba v běžném obytném interiéru. Varianta naprosto nenáročná na dodávanou elektrickou energii poskytuje často vynikající výsledky. Je ale nejméně předvídatelná a minimálně konzistentní. Něco jiného je vyfotografovat jeden nebo dva záběry a něco docela jiného pracovat na větší zakázce dejme tomu tři hodiny (nebo tři týdny) bez přestávky a pak zjistit, že první a poslední záběry se docela podstatně liší jak v expozici, tak ve směru a kontrastu světla, ale především i v barevné filtraci.

Přesto se fotografické ateliéry, založené na využití pouze přirozeného světla dodnes používají a dokonce i svépomocí budují, byť třeba jen dočasně, v nejrůznějších zavětrovaných lodžiích, v zimních zahradách, altánech a sklenících.

Kdo by chtěl v tomto směru konkrétní příklad, může navštívit vynikající českokrumlovské muzeum Fotoateliér Seidel, umístěné v původní budově, na počátku 20. století speciálně navržené, vybudované a dlouhodobě provozované právě pro podobné účely. Dnes, díky své neuvěřitelné zachovalosti a kompletní původní vybavenosti, představuje bezmála národní poklad a můžete zde vidět jak speciálně konstruovanou skleněnou střechu s pohyblivými zastiňovacími závěsy na drátěné kostře, tak i sadu rozměrných malovaných pozadí, původní nábytek, fotoaparáty, temnou komoru atd.

To vše ve své době fungovalo (a díky péči zdejších nadšenců opět funguje, včetně zhotovení pozitivů) zcela bez potřeby elektrické energie! Před sto lety ve „venkovské“ provozovně nezbytnost a samozřejmost, dnes technický unikát a zdroj možné inspirace pro analogové i digitální staromilce. Obrovské množství dochovaných (a postupně zpřístupňovaných) skleněných i filmových negativů dokládá, že ani takto „primitivní“ podmínky nijak neomezovaly každodenní produkci kvalitního řemesla a uspokojování dobových potřeb vážených zákazníků z celého regionu.
I v ateliéru lze bez problémů využívat přirozeného osvětlení, vyhovuje-li našim momentálním záměrům. Stabilnější výsledky přitom získáme, můžeme-li situovat okna místnosti na sever nebo alespoň na západ. Přímé sluneční světlo je totiž pro většinu fotografických úloh příliš kontrastní a nestálé.
Snažme se na minimum omezit nudné (a často jen z pouhé lenosti stereotypně používané) frontální osvětlení. Akt není podobenka na průkazku, žádá si trochu fantazie, odvahy anebo i jen obyčejné technické schopnosti modelovat světlem žádoucí tvary a křivky a potlačovat ty nechtěné.
Vhodným způsobem svícení můžeme ovlivnit lokální nebo celkový kontrast, kontury postavy, rozzářit průhledné a průsvitné rekvizity, dodat efekty a zvýšit atraktivitu námětu, kompozice i samotného modelu. Někdy potřebujeme objem některých tělesných partií zmenšit, jindy zdánlivě zvětšit, zploštit nebo naopak zakulatit. I v tomhle všem nám může dobře pomoci ateliérové osvětlení, jestliže ho odpovídajícím způsobem ovládneme.

Druhou možností, jak v ateliéru během fotografování aktů svítit, jsou trvalé světelné zdroje, od svíčky přes kapesní svítilnu a levné montážní halogenové lampy za několik stokorun, až po výkonná „filmová“ profesionální svítidla. Obecnou výhodou tohoto řešení je právě ta trvalost, tedy možnost neustále, i před samotným stiskem spouště, kontrolovat vzhled modelu, jeho barevnost, hranici světla a stínu, stupeň měkkosti nebo tvrdosti světelných přechodů, celkový kontrast, případné přezáření, reflexy a podobně. Nevýhodou je většinou nedostatečný výkon při poměrně vysoké spotřebě energie. Trvalé světelné zdroje díky nízké účinnosti přeměny energie mnohem více topí, než svítí. To sice tolik neplatí u moderních „úsporných“ zářivek, jejich světelný výkon je ale zatím o to zoufalejší. Co nemusí nijak vadit při fotografování nehybných objektů, jako je zátiší nebo především sklo (kde představují trvale viditelné odlesky naopak obrovskou výhodu), bude u snímání pohybující se figury (vzhledem k nemožnosti použití stativu nebo dostatečně dlouhých časů) značně frustrující.

Výhodou trvalých světel jsou jistě prvotní náklady na pořízení, především ve srovnání se zábleskovými ekvivalenty. Další nevýhodou je ovšem fakt, že díky vysoké emitované teplotě máme jen omezené možnosti tvarování a modifikování takového světelného zdroje. Jsme omezeni prakticky na odraz od stěny, anebo na různá kovová stínítka, klapky a mřížky, případně barevné filtry z tepelně odolného skla. Cokoliv z jiného materiálu, především tolik oblíbené softboxy, látkové či papírové zástěny nebo gelové filtry by se rychle vzňaly a mohly by způsobit katastrofu. Totéž hrozí při docela obyčejném zakopnutí o přívodní elektrickou šňůru a pádu horkého světlometu na čalouněný nábytek, oblečení nebo jiné hořlavé rekvizity.

Pokud jde o barevnost trvalého světla, různé zdroje poskytují různé výsledky. Je třeba ovládat nastavení vyvážení bílé na fotoaparátu a pokud možno nekombinovat v jednom záběru světelné zdroje s odlišnou barevností. Dokonalé vyvážení se totiž jinak stane nemožným.

To ale bohužel nejsou všechny nevýhody trvalých světel. S výjimkou nejdražších profesionálních řešení nelze jednoduše měnit intenzitu jejich světelného toku a tak nezbývá, než světla vzdalovat a přibližovat, případně clonit, což všechno přináší další problémy s měnícím se úhlem osvětlení, velikostí osvětlené plochy a podobně. Jednoduché reostaty, zařazené do elektrického rozvodu, nelze pro vážnější tvorbu použít, protože trvalé světelné zdroje s měnícím se příkonem mění i barvu. Například klasické žárovky do červena při klesajícím příkonu a do bílé při stoupajícím.

Aby nebylo neštěstí málo, totéž platí v čase po zapnutí a dále při postupném stárnutí takové žárovky nebo výbojky. Při jednotlivých pokusech anebo převážně černobílém fotografování nic z toho nemusíte příliš řešit, ale při rozsáhlejších a dlouhodobějších barevných projektech může jít o nedostatek k uzoufání. Na druhé straněvás ale, zejména při provozování rozsáhlejšího světelného parku, budou milovat obchodní zástupci ČEZu, Eonu, a dalších silných hráčů na energetickém trhu, což jednoho jistě potěší.

V malých fotoateliérech a typicky při fotografování jediné postavy můžete vystačit se silnějším bateriovým externím bleskem. Nutností je ale možnost jeho oddělení od fotoaparátu a odpalování po drátě nebo ještě pohodlněji bezdrátově, pomocí infračerveného nebo radiového signálu. Podle zvoleného řešení se postupně prodlužuje i vzdálenost, na kterou můžeme blesk ovládat a při větších finančních možnostech není dnes problém vybavit se několika takovými blesky a prakticky tak nahradit i trvalé ateliérové záblesky. Celé řešení se přitom vejde do větší fotobrašny, je závislé jen na (ideálně nabíjecích) akumulátorech a lze ho tak používat kdekoliv, včetně exteriéru.

Cenově si ale příliš nepomůžeme, celkový výkon nebude příliš velký a automatické měření expozice (včetně TTL varianty) zůstane dostupné jen na nejkratší vzdálenosti při využití značkového vícežilného kabelového propojení s fotoaparátem. Na větší dálky a při bezdrátovém provozu už musíme pracovat v manuálním režimu, podobně jako s ateliérovými záblesky.

Ty také tvoří čtvrtou, poslední, a dnes v náročnější praxi nejpoužívanější variantu. Jak je snadné se domyslet, jde o řešení nejdražší, s řadou jedinečných výhod a v podstatě s jedinou (kromě pořizovacích nákladů) nepříjemnou vadou. Jejich svit a tím i vliv na samotnou scénu není vidět nikdy jindy, než právě v extrémně krátkém okamžiku samotné expozice. Proto bývá součástí jejich konstrukce i takzvaná pilotní žárovka, která jejich směr a intenzitu alespoň přibližně simuluje, na samotnou expozici ale nemá vliv, protože se těsně před odpálením výbojky automaticky na okamžik vypne. Chladné světlo blesku daleko účinněji, než trvalé zdroje hospodaří s energií a neprodukuje tolik odpadního tepla. Zábleskové hlavy lze proto vybavit rozsáhlým příslušenstvím pro tvarování světelného kužele, jako jsou softboxy, stripboxy, voštiny, reflektory, stínítka nebo filtry. U některých z nich (gelové filtry, blízko umístěné látkové nebo papírové zástěny) je ale nutné dočasně vypnout pilotní žárovku, která samozřejmě topit nepřestala.

Moderním ateliérovým zábleskům lze snadno elektronicky regulovat světelný výkon bez vlivu na změnu barevnosti světla. Dražší a značkové modely mívají těchto stupňů intenzity více a především garantují vyšší stabilitu výkonu jak v intenzitě, tak v detailním vyvážení barevného spektra.

Výhody ateliérových zábleskových světel tedy značně převažují nad nevýhodami a lze je do každého ateliéru jen doporučit. A mimo ateliér? Hodně vyřeší prodlužovací šňůra k nejbližší zásuvce. I dál od ní se dostaneme bez potíží, pokud jsme ochotni investovat do přenosného akumulátoru na několik stovek záblesků, případně do malého agregátu se spalovacím motorem. Opět tedy žádný problém, kromě pořizovacích nákladů!

Fotografujeme především modelky (modely), a tak jistě oceníme další podstatnou výhodu zábleskového řešení v tom, že makeup na jejich tvářích a tělech mnohem déle vydrží bez roztékání se. Dívky se zejména v létě nebudou pod nemilosrdným reflektorem nekontrolovatelně potit.

To vše při násobně vyšších reálně použitelných výkonech. Zatímco u běžně dostupných trvalých světelných zdrojů budeme často nuceni používat nepříjemně dlouhé časy (Jan Saudek a jeho celoživotně oblíbená jedna vteřina a žárovka 500 W namířená do stropu), při práci se záblesky nebude dostatečně krátký čas žádný problém ani při nejvyšších hodnotách clony. Před koupí zábleskových světel se každý zajímá o co největší výkon (1200–3000 W), ten ale využijete spíše v exteriéru, při potřebě „přesvítit“ panující denní světlo na větší vzdálenosti. V místnosti středně velkého fotoateliéru bude v praxi naprosto dostatečný každý výkon nad dejme tomu 300 W. Daleko častěji naopak budete bojovat s tím, že nemůžete pro příliš vysoký výkon záblesku dostatečně odclonit a pracovat s malou hloubkou ostrosti. Pořizujte tedy spíše světla s menším výkonem nebo více záblesků s různými výkony a dbejte především na možnost (spolehlivého!) snižování jejich výkonu v co největším rozsahu a počtu kroků. A počítejte s tím, že právě tuto jejich schopnost také zaplatíte (a u levných čínských kopií nehledejte).

Zbývá zmínit se o specifických odlišnostech měření světla v ateliéru a o nastavování expozičních hodnot při práci s ateliérovými zábleskovými světly. Již za týden na tomto místě!
Při svícení na model je důležitá i přítomnost základní osvětlovací strategie ve vaší hlavě. Pokud ji nemáte, je to totéž, jako mít krásnou modelku a žádný fotoaparát nebo nápad. Ten, kdo má světla ve svém ateliéru rozestavena stále stejně, a na nich nastaveny věčně tytéž hodnoty, je buďto Jan Saudek (který ovšem celkový výsledek hravě dožene obsahem), nebo se, unaven životem, zabývá portrétováním zločinců pro policejní kartotéky, anebo je břídil! Světlo může na mnoha fotografiích hrát doslova hlavní roli, když ho necháte. Rozdíl mezi tvůrčím a mechanickým svícením je vidět na první pohled. U filmu ho provádějí osvětlovači, ale velí jim kameraman. Pokud je schopný, dostane Oskara a nabídku na další film, v opačném případě umře hlady. Nezapomínejte, že ve svém ateliéru jste kameramanem (kromě režie a většiny dalších profesí) vy sami!
Tatáž modelka o minutu později na prakticky stejném místě. To, co se změnilo, je světlo!
Nejen efektní lokální, ale i docela „obyčejné“ rozptýlené a celoplošné osvětlení najde v ateliéru své uplatnění, především u prostorově rozměrnějších scén. Všimněte si, že nikde neuvádím značky, výkony, metry, úhly, minimálně zmiňuji i konkrétní číselné hodnoty. Není to proto, že bych je neznal nebo nemohl změřit, ale proto, že na nich podle mě nezáleží tolik, jako na invenci, smyslu pro kompozici, citu pro barvy a kontrast. Při rozmísťování a nastavování světel nepozoruji tolik jejich displeje, nástavce ani umístění, jako spíš samotnou scénu a především model. Jsem spokojený až tehdy, když vše vypadá, jak chci, aby vypadalo. Od ateliérových světel požaduji jen tolik, aby fungovala. Stále stejně, tiše, spolehlivě a rychle. Ostatní je na mě. Pardon, teď už především na vás!