Akta o aktu 22: Několik vět na závěr

Několik vět na závěr

Zkusme si alespoň rámcově odpovědět na otázku, která aplikace nám bude stačit a jestli je pro každého fotografa skutečně nejlepší ta jedna jediná. Grafických programů a prográmků existuje totiž široká škála a každý si může svobodně vybrat. Leckteré programy jsou dostupné zdarma, dokonce bývají obsaženy již v základním systému většiny počítačů. Jiné lze stáhnout z internetu nebo bývají za pár korun pravidelnou součástí příloh počítačových časopisů.

Jednoduché programy na úpravu fotografií obdržíte s většinou nových digitálních přístrojů, nejen fotoaparátů, ale i skenerů nebo některých tiskáren. Naprostá většina z nich zvládne základní práci s tříděním, ořezem, přepočítáním datové velikosti, s tonálními a barevnými posuny, případně i nějakou tu retuš.

Oblíbená jsou v poslední době takzvaná „mrvítka“, tedy automatizované filtry, které na jeden stisk tlačítka vytvoří z vaší fotografie jakoby „umělecké dílo“ à la někdo slavnější a šikovnější. Uplatnění taková dílka najdou pro své nízké rozlišení i celkovou technickou kvalitu především na webu a ve zdejších sociálních sítích. Při rozměrech strany takového souboru maximálně 800–1000 obrazových bodů se může mnohým zdát (pokud i díla mistrů oboru sledují jen na webu a opravdovou, fyzicky vytištěnou fotografii nikdy zblízka neviděli), že víc ani není potřeba. Totéž, jen v ještě jednodušší podobě mohou navíc nainstalovat již i do svých tabletů a chytrých mobilních telefonů. Většina amatérských fotografů dovolenkového nebo večírkového typu nic víc nevyužije a není ani ochotná se něčemu složitějšímu učit. Mají jasno.
Efektní boční nasvícení dvěma světly, provokativní póza, zakrytý obličej a nakloněný horizont. Snímek nese znaky výtvarné i erotické fotografie. Leckomu bude proto vadit už samotná tahle nejednoznačnost. A většinu diváků stejně napadnou jen dvě otázky. Ta druhá je: „Co tomu říká manželka?“
Aktovou fotografii můžete postavit na světle, na nápadu, na ladnosti postavy nebo jen jejího detailu, na kompozici, na příběhu, na hereckých kvalitách modelu, na atraktivitě prostředí i samotných rekvizit. Čím více těchto nabídek využijete, tím bude výsledné sdělení mnohoznačnější a zajímavější. Nebo spíš může být, pokud nevznikne dort podle pejska a kočičky.
Nemusíte pokaždé ukazovat nutně všechno. Ale nemusíte se toho ani nijak bát. Důležitý je ideální soulad vhodné míry s účelem a zamýšleným sdělením.

Náročnější autoři ovšem už dobře vědí, že co se zdá, bývá sen. Nechme tedy hračičky, rodinné fotografy a věčné začátečníky snít a pojďme dál. Zejména ti, kteří chápou rozdíl mezi webovým rozlišením a koukatelnou „papírovou“ zvětšeninou, vyžadují přesnější a výkonnější nástroje. Žádají neomezené převody mezi barevnými prostory, práci s vyšší bitovou hloubkou, odvolatelnost nejen posledního, ale třeba několika desítek předchozích kroků, práci s vrstvami, s maskami vrstev, s vektorovým písmem, se surovým RAW formátem, a podobně.

Postupně se jim proto obzory použitelného software zužují na dva nebo tři kandidáty, včetně jednoho českého zástupce, kterým je známý Zoner Photo Studio. Je pochopitelně možné i provádět jednotlivé operace v specializovaných jednoúčelových programech a volně přecházet mezi nimi. Mnozí přísahají na rychlost třídění rozsáhlých složek s mnoha tisíci soubory například v programu ACDSee, na přívětivost a maximální „vymačkatelnost“ NEF formátu v programu Nikon Capture NX 2, na specializované zásuvné moduly pro práci s černobílými fotografiemi nebo s filmovým zrnem, s odšumováním a podobně.

Ne každý ale touží po desítkách programů, z nichž každý má nejen své mouchy a omezení, především ale i odlišnou filosofii, prostředí, kódování souborů a způsob ovládání. V profesionální praxi se neobejdete bez kompatibility prakticky s kýmkoliv, ani bez znalosti desítek urychlovačů (klávesových zkratek), které musíte bleskurychle předvést i těsně po půlnočním probuzení. Jinak si totiž při dnešní konkurenci a cenách nevyděláte ani na slanou vodu. A určitě netoužíte po tom, učit se odlišnou sadu takových zkratek pro každý jednotlivý program.

Mnohým až v takové chvíli dojde, že jen „jeden program vládne všem“. Je to známý Photoshop, nyní ve verzi CS6. I on je ve skutečnosti složený z několika specializovaných modulů, jako je Camera Raw nebo Bridge, všechny jsou ale v rámci možností výhodně integrovány. A že je na slabých počítačích pomalý, složitý na dokonalé naučení nebo příliš drahý? Je to totéž, jako stěžovat si na mercedes z AMG Black Series, že stojí o něco víc, než bazarová fabie, jeho servis že je náročnější a že se nevejde do garáže po dědečkově trabantu!

Pokud jde o ty stížnosti, není dokonce ani pravda, že jde o program širokým masám naprosto nedostupný a proto ho prostě musíme jedině někde ukrást (pardon – sehnat, stáhnout, případně zkopírovat). Jeho plná cena není, pravda, lidová, odpovídá však kvalitě, náročnosti vývoje, průkopnictví a pozici na trhu. I firma Adobe si ale uvědomuje, že český trh má svá specifika a již několik let proto nabízí legální možnost, jak program získat ne pouze s výraznou, ale doslova s grandiózní slevou. Chytří již vědí, ostatní snadno více „vygúglí“ s pomocí frází „adobe pro studenty“, případně „adobe pro učitele“.

Minule jsem také slíbil, že se ještě jednou vrátím k finálnímu doostřování aktových fotografií, které se rovněž provádí právě s pomocí k tomu určených softwarových nástrojů. Jeho jednoduchou obdobu opět najdeme i v mnoha digitálních fotoaparátech nebo v již zmíněných „mrvítkách“. Nejste-li ale úplní začátečníci nebo skutečně nenároční fotografové, najděte si v návodu k takovým přístrojům, kde se funkce vypíná a vypněte ji. Víc nemusíte řešit, dokud své soubory neotevřete v kvalitnějším editoru.

A pokud náročnější jste a skutečně schopný program již používáte, zkuste si zapamatovat, stejně jako u retuše, i u doostřování jedno zásadní pravidlo. Je nezbytné provádět ho až na samotný závěr, po veškerých předchozích úpravách, při nichž mohou vzniknout nečekané a rušivé artefakty. Právě ty musí (mimo jiné) finální retuš jako předposlední krok odstranit. A ještě před ní musí být pochopitelně jasno o výsledné velikosti a rozlišení fotografie. Každá konečná velikost totiž vyžaduje jinou sílu a jiné parametry nastavení retuše i doostření.

Důvodem tohoto faktu je nesrovnatelnost nejen základní technické kvality, ale i množství podrobností u fotografií, pocházejících nejen z různých fotoaparátů, ale i těch z jednoho přístroje, avšak upravovaných pro odlišné účely a zvětšení. Spousta autorů dnes svá díla vůbec netiskne, upravuje je jen pro webová zobrazení a vystavuje pouze takto. Úpravy takových miniaturních souborů jsou jednoduché a rychlé, a tak, pokud nemají jiné ambice, než porovnávat své mistrovství s pracemi kamarádů a „sociálních“ přátel, proč ne.

Někdo jiný ale upravuje snímky primárně pro tisk, jeho práce je technicky a v detailu mnohem dokonalejší. To je však vidět právě jen na takové fyzické zvětšenině. Pro informaci o své fotografii na webu může její autor hotový a například pro metrovou zvětšeninu optimalizovaný soubor pouze přepočítat (čímž zahodí 80-90% informací a detailů) a najednou nový „náhled“ působí chudě a nedokonale často i ve srovnání s webovými prezentacemi kvalitně upravených snímků z mobilu.

Když už nemůžeme změnit princip takových rozdílů, zkusme proto alespoň doostřovat (a tedy nastavit optimální parametry takového doostřování, kterými jsou nejčastěji Míra, Poloměr a Práh) pro každé použití jinak, citlivě a až úplně nakonec, když už se souborem kromě uložení do vhodného formátu nic podnikat nebudeme. Mysleme na to, že takové ostření ve skutečnosti neznamená nic jiného, než obtažení vybraných obrysů (například postavy) kontrastní barvou o zvolené tloušťce tahu. A jistě už chápeme, že kreslení na poštovní známku vyžaduje jemnější nástroj, než na, dejme tomu, bilboard u dálnice. A používáme ho přísně selektivně nebo dokonce ve vrstvách, pečlivě, kontrolovaně. Nic z toho fotoaparát ani jednoduché programy neumějí.

Samostatnou kapitolou, v níž hraje počítač také důležitou roli, je převod barevných formátů, například pro tisk v ofsetové kvalitě, anebo kalibrace a barevné testy pro inkoustový tisk. Obojímu jsem se ale už věnoval ve zvláštních dílech předchozího seriálu Ejhle člověk.

Jen letmo se při této poslední příležitosti dotkněme problému s věrností barevného podání u virtuálních fotografií. Nikdo z diváků totiž nevidí na webu podobu konkrétního záběru přesně stejně barevně, kontrastně a s identickou tonální jemností, jako autor. Pokud nekouká na tentýž konkrétní monitor.

Jen nemnozí návštěvníci webových galerií řeší dokonce i optimální (nativní) zvětšení, při kterém by měli digitální obraz pozorovat, o ideálním pozorovacím úhlu nebo barevném a světelném komfortu okolí počítače ani nemluvě. Zkuste si schválně třeba jen stáhnout některou ilustraci z tohoto textu do svého počítače a zobrazte ji postupně ve svém webovém prohlížeči (pak v několika jiných webových prohlížečích), v okně operačního systému, v prohlížeči obrázků a faxů (Windows), ve Photoshopu nebo v jiném kvalitním a barevnou kalibraci podporujícím editoru (pochopitelně všude výhradně ve 100% zvětšení), a nakonec třeba uložte snímek v PDF formátu a pak otevřete v příslušném prohlížeči tohoto formátu…

Že vidíte pokaždé více či méně jiný obraz? A že tytéž odlišnosti se ještě zdůrazní, když jej pak vytisknete na různá média nebo na různých tiskárnách? Která z verzí je ta jediná pravá, kterou měl na mysli autor? Můžete se ho zkusit zeptat, anebo popsat to, co vidíte, třeba slovy v diskusi pod textem. Každý uslyší a vyvodí něco jiného. Takže se za těch sto padesát let vývoje fotografie nakonec zase tolik nezměnilo…

Náš seriál o aktu ve fotografii tímto dílem končí. Jako vždy ale zároveň někde jinde něco jiného začíná a tak i já vás mohu pozvat k jinému fotografickému tématu, kterým jsou nablýskané kapoty, rychlá kola a žhavé zplodiny spalovacích motorů. Jak víme už z díla Daniela Landy, od holek k mašinám není nakonec zase tak daleko. Ten, kdo zde rád sledoval moje „kypré, trošku ordinérně pojednané samice“ (citát z diskuse k 18. části), proto nemusí zoufat, občas se s nimi potkáme i v novém seriálu „Foto okolo kol“, který startuje zde na Digimanii již příští týden. A všem, kterým benzín nevoní, děkuji za pozornost a přikládám několik posledních fotografií na téma aktu.
Akt může být jen naznačený a velmi cudný. Varianta nejen pro puritány, ale mimo jiné třeba i pro zákazníky mezi modely, zejména pro ty starší a pokročilé.
Atraktivní světlo je polovinou úspěchu. Nebojte se ani nereálných barev, zvýšené saturace a záměrně „chybného“ vyvážení bílé.
Viditelné zrno nebo šum není vada, ale vlastnost. Někdy je na závadu a jindy zase může chybět. Jeho dodáním nebo zdůrazněním lze výsledek posunout třeba i do grafičtější, méně naturalistické polohy.
Něco pro klasiky. Tohle jsme dělali před lety s filmem v koupelnových temných komorách, mnozí se solarizaci učí znovu a s nadšením i dnes. Anebo v počítači jenom správně prohnou příslušnou tonální křivku.
Nebojte se do hotových fotografií všemožně zasahovat čímkoliv, co vás napadne. Škatulky neřešte a ponechte jejich třídění těm, kteří neumí tvořit a hrát si, anebo, o něco později, správcům vlastní pozůstalosti.
Manipulujte se svými fotografiemi zcela dle libosti. Špiňte je klidně v počítači. Pokud to s ním neumíte, nebo to jen odporuje vašemu politickému přesvědčení, proměňujte je ale v klidu mimo počítač, takzvaně „analogově“. Tak jako já fotografii vpravo, která vznikla upevněním zvětšeniny na stěnu a jejím následným „voyeurským“ přefotografováním skrze žaluzii. Ta dodala i samotnému původnímu obrazu několik dalších „reálných“ stínů a dosti výrazně posunula vyznění obsahu.