Ejhle člověk 42: počítejme s počítačem

Páté Čím? – počítejme s počítačem

Ačkoliv se nám, kteří se pohybujeme uvnitř počítačového světa zcela samozřejmě, může zdát, že žádný jiný už snad ani neexistuje, není tomu tak. I mezi námi, uprostřed západní konzumní společnosti žije stále spousta lidí, kteří si na počítač nikdy v životě ani nesáhli. Nechybí jim, nevědí, o co přicházejí. Nebo jsou naopak rádi, že to, co tuší uvnitř, za nimi nemůže. Na tomto stavu nehodlají nic měnit ani v budoucnu. Přesto mnozí z nich fotografují, mnozí z těch mnohých dobře a třeba velice uvědoměle i kreativně. Třeba stále používají filmové fotoaparáty, fotografie i negativy si vyvolávají a zvětšují sami a zdařilé záběry archivují ve formě negativů. Proč ne!

V každém druhém minilabu můžeme slyšet a číst ono legendární kodakovské „Stiskněte spoušť a my uděláme to ostatní“. Ano, je to možné a mnohé služby nenáročným amatérům jsou na tomto hesle i v dnešní době postaveny. Výsledek není špatný, pokud vám stačí „hezky“ barevná fotografie, myšlená většinou jako vzpomínka z dovolené nebo z nějaké rodinné oslavy. I v tomto případě můžete dodnes spokojeně fotografovat na film a negativy po obdržení hotové zakázky pokaždé v klidu zahodit (lépe ekologicky recyklovat).

Na velice podobném principu funguje velice početná armáda spokojených uživatelů moderních digitálních přístrojů, kteří fotografování rovněž ve svém životě nijak nespojují s počítači, byť je třeba někteří z nich i běžně používají, jen pro jiné účely. Tuhle skupinu je možné přirovnat k běžným uživatelům konzumních automobilů. Kupují je, jezdí s nimi, prodávají je nebo vyměňují za jiné, ale nijak zvlášť se o ně nezajímají. Považují je za běžný užitečný produkt na úrovni televize nebo ledničky. Nijak je nezajímá vnitřek (s výjimkou programu televize nebo obsahu ledničky), a když se něco tam kdesi hluboko uvnitř porouchá, nebo když chtějí něco upravit, spoléhají na specialisty. Jestli má jejich auto motor, pro ně není důležité, pokud jezdí. A na co jezdí, je pro ně důležité jen proto, že v servisu říkali: „pozor, zelená hubice!“

My jsme v této analogii samozřejmě tunery, ladiči, staviteli a závodníky, kteří s podobným přístupem nevystačí. Nesmíme si ale myslet (a neplatí to jen o fotografii), že neexistují docela odlišné a také naprosto legitimní názory a potřeby. I ve světě digitální fotografie je totiž spousta lidí, kteří si vystačí s pohodlnými automatickými „kiosky“, případně nosí fotografie „vyvolat“ stále do toho starého foto-kina, jako před lety. Hodně z nich tam nosí celý fotoaparát, protože netuší, že v něm je cosi, jako paměťová karta. Že ji lze vyjmout? K čemu by to bylo dobré?

Zálohy neřeší (vždyť mám ty fotky) nebo si nechají v laboratoři maximálně vypálit cédéčko a s ním zase přijdou, chtějí-li něco přidělat. Kdyby potřebovali někdy něco zvětšit, zeptají se obsluhy, jestli to jde a ta odpoví ano nebo ne. Tak jednoduché to může být, a takhle jednoduché to skutečně je, nejspíš pro velkou většinu lidstva.

Naštěstí je tu fejsbůk a jiné sociální sítě, nemluvě o jejich dědečkovi mailu, pomineme-li cosi jako MMS. Všichni, kdo podobné služby využívají (a že je jich stále větší spousta), dříve či později zjistili, že se digitální fotografie dají snadno pomocí těchto vymožeností posílat po celém světě rychlostí blesku. Jen občas místo blesku nastoupí hlemýžď, to když nevíme o digitální fotografii o moc víc, než že se dá posílat, a pak se divíme, jak po té síti soubory z našeho šestnáctimegového mejdlíčka pomalu lezou, když Franta měl ty svoje poslané hned.

Už to je jistě pokrok a už tyto soubory jsou (často nevědomky) kdesi v počítači uložené a vlastně zálohované. Až potud se digitální fotografie pro podobně smýšlející uživatele od té analogové zase o tolik neliší. Soustřeďme se ale dnes na zbývající část fotografů, kteří se v analogových dobách nespokojili s prací profesionálních laboratoří a kteří nevyhazovali negativy ihned poté, co si z nich přinesli domů fotografie. Budovali si temné komory, experimentovali s nejrůznějšími chemikáliemi, toužili ovládnout celý proces vyvolání a vzniku vlastních fotografií do posledního filmového zrníčka. Vlastnoručně vyvolané negativy si následně pečlivě archivovali, vraceli se k nim a tytéž fotografie zpracovávali často znovu, jinak, v jiném rozměru, na jiný papír, s použitím jiné chemie.

Tihle tvůrci (ano, k nim se tohle slovo dokonale hodí) se v digitální éře bez počítače neobejdou. Je pro ně archivem, prosvětlovacím stolem i digitální temnou komorou v jednom. Ve spojení třeba s tabletem, skenerem, tiskárnou a také s internetovým připojením jim umožňuje věci dříve nevídané a nepředstavitelné.

Bez počítače se neobejde naprostá většina činností, spojených se zpracováním digitálních fotografií. A to ani tehdy, když to netušíme nebo se tím zabývat nechceme. Zabývají se tím za nás jiní. Je ale o mnoho kreativnější, zábavnější a dokonalejší (máme-li alespoň rámcovou představu o výsledku), vykonat to vše sám, co nejlépe, a především, což může udělat jen málokdo jiný za nás, jak nejlépe to vyhovuje našemu záměru.

Začne to ihned po nafotografování prvních záběrů stažením dat z paměťové karty. Následovat by měly první prohlížení nafotografovaného materiálu, jeho třídění, jednotlivé nebo hromadné přejmenovávání, vytváření nových složek pro archivaci a samotná archivace.

Za tím účelem existuje spousta placených a ještě více volně šiřitelných programů a prográmků, které nám v tom dobře poslouží. Základy zvládneme s pomocí softwaru, dodávaného prakticky s každým fotoaparátem samotným výrobcem. Následně si můžete sami najít lépe vyhovující samostatný program nebo využít zabudovaných modulů velkých specializovaných programů pro veškeré práce s fotografiemi, jako je Adobe Photoshop, Adobe Elements, Corel Photopaint, český a rovněž velmi dobře použitelný Zoner a několik dalších, od stejných i jiných výrobců software.
Šikovných programů pro správu fotografií je celá řada. Zde vidíme například prostředí Adobe Bridge, což je kvalitní, komplexní, ale na hardware poněkud náročnější pomocník, již několik generací stojící věrně po boku mocného Photoshopu.
Pečlivá archivace se vyplatí vždycky. Zvlášť ale tam, kde provádíme se snímky složitější nebo atypičtější manipulace. Jednak určitě doporučuji zálohovat finální produkt, v případě opakovaných nebo zajímavých postupů ale zvlášť i jednotlivé fáze, třeba jako zachované vrstvy úprav ve formátu PSD (Photoshop), především ale i samotné zdrojové soubory. Pokaždé totiž třeba nebudete chtít použít stejný výřez, rámeček nebo barevnost.
Tatáž „přehnaná“ opatrnost se vyplatí, experimentujeme-li s ruční patinací a výraznějšími výtvarnými posuny…

… nebo se zrnitostí a přidáváním šumu. Pokud hotovou fotografii uložíme, je vše v pořádku, ale jen do doby, kdy ji budeme potřebovat pro jiné účely výrazně zvětšit, a charakter zrna se změní – anebo najdeme zákazníka, který má zájem, „jen ale prosím, bez toho příšerného šumu!“

Postup práce je pokaždé v principu stejný. V první fázi bychom měli počet nafocených snímků co nejvíce zredukovat. Zvlášť, pokud se zabýváte akční fotografií nebo často používáte sériové snímání, víte sami, jak rychle roste počet fotografií, lišících se jen v detailech nebo dokonce vůbec. Nemá žádný smysl archivovat stovku stejných záběrů svatebního dortu v pozadí s neostrou nevěstou a ženichem. Vyberte jednu nebo tři nejlepší a s ostatními šup do koše! Že je to těžké, vybrat ze stejných nebo téměř stejných tu Nej? Že to strašně dlouho trvá? Příště už si to snad budete pamatovat. Vyfotografujete jen ty tři záběry a nemusíte mazat nic!

Mezi dobrými najdeme téměř pokaždé několik záběrů opravdu kvalitních, nadčasových, nebo takových, ke kterým se budeme vracet. Nebo s nimi máme zvláštní plány. K tomu slouží označování jednotlivých souborů hvězdičkami, barevnými vlaječkami nebo štítky. Je jen na vás, jaký systém si vytvoříte, jen ho pak trvale dodržujte, abyste se ve složce i po čase vyznali.

Pokud jste fotografovali do bezztrátového formátu RAW, můžete se nyní rozhodnout, jestli fotografie v tomto formátu také zazálohujete (doporučuji) nebo ho nejprve třeba jen nahrubo vyvoláte a přeuložíte do něčeho standardnějšího, co otevře jakýkoliv běžný bitmapový editor. Můžete také už při fotografování nastavit svůj fotoaparát tak, že ukládá rovnou na kartu od každého záběru vedle RAWu i JPEG ve zvolené komprimační kvalitě. Teď, před zálohováním, můžete všechny RAWy u standardně exponovaných záběrů smazat a ponechat jen ty, které obsahují problematičtější nebo potenciálně důležitější fotografie.

Další možností je převést v této fázi všechny RAWy nejrůznějších značek na standardizovaný a rovněž bezstrátový formát DNG firmy Adobe pomocí zdarma distribuovaného convertoru, a tak si dnes i do budoucna pravděpodobněji zajistit, že při použití profesionálního software vaše data otevřou a (více)zaručeně přečtou i následující generace. Hotové soubory rozmístíme do vhodně pojmenovaných a logicky setříděných složek a podsložek. Souborům v nich můžeme ponechat původní názvy nebo je hromadně přejmenovat. Teprve taková data poté co nejdříve zálohujeme.

Pokud jde o logiku takového třídění, každý má jiný systém a hodně také záleží na účelu, množství fotografií a pečlivosti autora. Kdo vyfotografuje několik desítek fotografií za měsíc nebo rok, si může s každým souborem detailně hrát. Profesionál, který z každé reportáže přinese tisíc záběrů (nebo pět tisíc), a který takových akcí absolvuje několik denně a desítku týdně, bude asi volit jednodušší a mnohem efektivnější systém. Nebude se třeba zabývat každým záběrem, ale vybere pokaždé jen několik „hajlajtů“, nezálohuje všechno, maže třeba všechny nepoužité zálohy, starší než určité období, atd. Tohle nakonec, ať už se zdá být jakkoliv drastickým postupem, není tak špatný tip ani pro mnohé amatérské nadšence. Nakonec si to může spočítat každý sám. Myslíte si, že jste, podíváte-li se sebekriticky zpátky na svou dlouholetou tvorbu, finálně zpracovali, dotáhli, využili, publikovali nebo dokonce vystavili a prodali deset procent svých fotografií? Pět procent? Jestli je to třeba jen jedno procento, klobouk dolů!

V případě kvalitních dat ale jistě dobře znáte heslo: Jedna záloha – žádná záloha. Takže si celou tu horu souborů a složek vynásobte dvěma nebo třemi a každou z nich uložte nejen na fyzicky jiné médium, ale i do jiné místnosti (ještě lépe budovy, města, státu). A pravidelně kontrolujte čitelnost všech těchto médií, protože, byť je to k pláči, není nekonečná. V případě podezření přeuložte a opět kontrolujte. Znovu dvakrát nebo třikrát. Časem možná zaměstnáte sekretářku. Nebo přestanete fotografovat. Anebo tak hystericky zálohovat.

Na druhou stranu se řada fotografů spokojí se „zálohou“ na pevném disku svého počítače. Jen se jim možná zdá takový počítač časem trochu pomalý a jeho disk čím dál menší. Viděl jsem i několik lidí, kteří zálohují svoje nejlepší snímky rovnou na kartě (většinou jediné) svého fotoaparátu. Nepodařené ihned mažou. Má to (kromě několika nevýhod, které vás už také napadly) i jednu velkou výhodu: Kdykoliv a kdekoliv se vyskytnou se svým fotoaparátem, mají všechny své fotografie s sebou a mohou se jimi chlubit promítáním na zadním displeji. Dokud se jim tam jednoho krásného dne neobjeví podezřelý nápis Error...

Počítač využije poučený fotograf při mnoha dalších činnostech, spojených s úpravami nebo prezentací svých fotografií, ať už kontroluje jejich parametry, jako je velikost, rozlišení nebo barevný prostor, pokud chystá soubory pro tisk, tvorbu prezentací, vystavuje na webových fórech, v galeriích nebo na svém vlastním webu, vypaluje CD, DVD, nebo kopíruje soubory na jiná přenosná média za účelem šíření, propagace, publikování atd.

S použitím počítače pro fotografické účely souvisí i mnohé další, ne zcela podružné otázky. Zmiňme se jen namátkou třeba o výběru nové techniky a příslušenství (jsme-li napojeni na světovou síť, už nemusíme utrácet za papírové časopisy a knihy, novinky můžeme zjistit dříve, než ostatní a zkoumat je daleko podrobněji), diagnostiky a vylepšování vlastního fotoaparátu (aplikací značkových „záplat“ nebo aktualizací firmware), navazování kontaktů s kolegy, se zákazníky, hledání a výběr modelů a modelek, lokací, rekvizit, nových postupů a inspiračních zdrojů.

Je tedy zcela jasné, že bez počítače se jako nároční a pokročilí fotografové obejít sice můžeme, existuje ale jen málo rozumných důvodů, proč bychom to měli dělat. A to jsme ještě podrobně nemluvili o tom hlavním, co nám dnes počítače umožňují v oblasti samotných úprav a digitálního vyvolávání fotografií. Jde o nesmírně rozsáhlé téma, a proto mu věnujeme hned tři následující pokračování.
Vyplatí se vyznat se i po letech ve svých složkách a v celém archivu. Dnes nezajímavý záběr může časem získat nečekanou hodnotu, byť třeba jen historickou, nebo osobní. Tu výhodně zúročíme jen v případě, že ho máme zálohovaný – a že ho dokážeme najít. Funkční může být téměř jakýkoliv systém, jen ale tehdy, je-li důsledně a trvale udržován.
V případě reportáží z nejrůznějších akcí se snadno počet pořízených fotografií vyšplhá k několika tisícům záběrů. První přísnou selekci proveďte ihned po návratu, nejpozději během následujícího dne, dokud máte vše v ještě čerstvé paměti. Všechny nepodařené, ale i mnohokrát se opakující záběry smažte. U duplikujících se snímků pečlivě porovnejte technickou kvalitu, zejména ostrost a úplnost informace (chybějící nebo zakryté části končetin, vlasy nevhodně v obličeji…) a ponechte kvalitnější variantu. Výsledek zálohujte. Po čase, až zakázku zpracujete a prvotní emoce opadnou, se k záloze vraťte a opět zredukujte celou složku na nejkvalitnější polovinu až třetinu. Pokud ještě vypalujete na DC/DVD, znamenalo by to sice další média, výsledek bude ale přehlednější. Výhodnější pro tento postup je ale velký externí disk (nebo diskové pole). Vyhledávání bude rychlejší, přehlednější a další zálohování nejen, že nestojí nové prostředky, ale ještě šetří drahocenný prostor.
Také v případě, že pravidelně pracujete na zakázku, oceníte promyšlený a dobře udržovaný archiv. Nikdy nemůžete vědět, kdy se ozve někdo, jemuž jste kdysi fotili svatbu, nebo ten, kdo bude chtít přidělat letitý ateliérový portrét.