Zdrogované umění nadšeného fotografa
3.12.2012, Radek Fiala, fejeton
Vzpomenete si někdy, kterou svou první fotku jste cíleně tvořili s ambicemi umělce? Možná je ještě brzy, smazat ji z hlubin diskových polí, neb cesty slávy bývají nevyzpytatelné, jak se poučíme z dnešního příběhu...
Začal jsem s cvakáním všeho kolem sebe na kompaktní třímego. Bla bla, a tak dále, nic nového... Zastavím se však chvíli v době, kdy jsem většinu svých uměleckých neúspěchů (o to úspěšněji) připisoval na vrub nedostatečného technického vybavení. Byla to doba čerstvého nadšení pro parádičky s časem, experimenty s clonou, hrátky s ohniskem a naříkání nad šumem tam, kde nic šumného býti nemělo. Tyhle první pokusy si pamatuji dodnes. Úplně přesně jsem si kupříkladu nedávno vybavil tvorbu tohoto snímku:
Kdesi v kopcích nad obcí Divišov, Olympus E-500, únor 2007. Buďte shovívaví.
Zcela přesně vím, že tento obraz, tištěný na obyčejný papír na obyčejné tiskárně v práci, visel jako úplně první na mé obyčejné zdi neobyčejného tvůrčího umění. Tehdy jsem jej z mnoha důvodů nazval „Zakletá do stromu“ – dílem proto, že po troše alkoholu a při spoustě fantazie lze spatřit v centru snímku jakousi tvář, ale spíše proto, že teprve ten správný název dodal celému dílu daleko vyšší úroveň mystérie. Tato amatérská tapeta, spolu s mnohými dalšími s ještě pitomějšími názvy, stěží přežila další malování pokoje, po stěhování zmizela úplně a nad tou ztrátou právem nikdo ani slzu neuronil.
Tento svůj první počin jsem si však vybavil v momentě, kdy snímek čirou náhodou shlédla jistá slečna v hlubinách mého počítače a projevila vpravdě nečekaný zájem, proč mám právě tenhle obrázek uložen. Údajně totiž mezi facebookovou generací již léta úspěšně proplouvá virtuálními světy! Ovšem nikoli s mým původním poetickým pojmenováním, avšak s dodatkem „Jak svět vypadá po užití LSD“. To sice trochu ponížilo mé chvilkové nadšení, ale když už je sláva, je přece jedno jak! Faktem zůstává, že i mě vždy po chvilce koukání na obraz začala bolet hlava. Bolí hlava z drog? Nejspíš jo.
Každopádně jelikož jsem tehdy ještě nedospěl k poznání formátu RAW, myslím, že mi dotyčná slečna autorství mé Zakleté do stromu nevěří dodnes. Dnešní rada nadšeného fotografa tedy zní – chystáte-li se vystavit virtuálnímu světu na odiv své první umění, nezapomeňte na podpis! I kdyby hodnotu vaší umělecké prvotiny měli na kontech pocítit až vaši dědici.
Dlužno říci, že občas mívám ze současného umění velmi podobný pocit, jako při své prvotní tvorbě. Přiřadíme-li něčemu dostatečně abstraktnímu dostatečně mysteriózní název, pravděpodobně nad tím pár lidí obdivně pozvedne obočí a v lepším případě tvorbu i tvrdou měnou ocení. A možná ani nebudou pod vlivem psychotropních látek.
Kdesi v kopcích nad obcí Divišov, Olympus E-500, únor 2007. Buďte shovívaví.
Zcela přesně vím, že tento obraz, tištěný na obyčejný papír na obyčejné tiskárně v práci, visel jako úplně první na mé obyčejné zdi neobyčejného tvůrčího umění. Tehdy jsem jej z mnoha důvodů nazval „Zakletá do stromu“ – dílem proto, že po troše alkoholu a při spoustě fantazie lze spatřit v centru snímku jakousi tvář, ale spíše proto, že teprve ten správný název dodal celému dílu daleko vyšší úroveň mystérie. Tato amatérská tapeta, spolu s mnohými dalšími s ještě pitomějšími názvy, stěží přežila další malování pokoje, po stěhování zmizela úplně a nad tou ztrátou právem nikdo ani slzu neuronil.
Tento svůj první počin jsem si však vybavil v momentě, kdy snímek čirou náhodou shlédla jistá slečna v hlubinách mého počítače a projevila vpravdě nečekaný zájem, proč mám právě tenhle obrázek uložen. Údajně totiž mezi facebookovou generací již léta úspěšně proplouvá virtuálními světy! Ovšem nikoli s mým původním poetickým pojmenováním, avšak s dodatkem „Jak svět vypadá po užití LSD“. To sice trochu ponížilo mé chvilkové nadšení, ale když už je sláva, je přece jedno jak! Faktem zůstává, že i mě vždy po chvilce koukání na obraz začala bolet hlava. Bolí hlava z drog? Nejspíš jo.
Každopádně jelikož jsem tehdy ještě nedospěl k poznání formátu RAW, myslím, že mi dotyčná slečna autorství mé Zakleté do stromu nevěří dodnes. Dnešní rada nadšeného fotografa tedy zní – chystáte-li se vystavit virtuálnímu světu na odiv své první umění, nezapomeňte na podpis! I kdyby hodnotu vaší umělecké prvotiny měli na kontech pocítit až vaši dědici.
Dlužno říci, že občas mívám ze současného umění velmi podobný pocit, jako při své prvotní tvorbě. Přiřadíme-li něčemu dostatečně abstraktnímu dostatečně mysteriózní název, pravděpodobně nad tím pár lidí obdivně pozvedne obočí a v lepším případě tvorbu i tvrdou měnou ocení. A možná ani nebudou pod vlivem psychotropních látek.
