Fotografický blesk na cestě časem – 2. díl

Praktické zvládnutí výroby fotografické bleskové výbojky osvobodilo fotografy od různých pyrotechnických řešení na bázi magnesia nebo zirkonia a předznamenalo dobu snadno opakovaných záblesků, a to na rozdíl od bleskových žárovek na jedno použití, zdarma. Skutečně revoluční kvality ale dosáhly elektrické blesky až s vynálezem polovodičového tranzistoru a od něj odvozeného tyristoru. Ten umožnil regulovat výkon blesku (blesk již nemusel blesknout vždy plným výkonem), a tím osvobodil fotografy od těžkopádných a zdržujících výpočtů.

Vynořil se ale nový problém - jak výkon blesku regulovat, aby snímky byly za rozličných světelných podmínek a situací bleskem správně exponovány? Tuto úlohu navíc komplikuje fakt, že podle zákona převrácených čtverců (Inverse square law) klesá světlo blesku s druhou mocninou vzdálenosti (tedy rychle do dálky) a díky tomu není možné přímým bleskem exponovat na jednom záběru dobře dva různě vzdálené předměty. Automatika blesku tak stála nově před problémem najít ve scéně „to důležité“ a podle tohoto objektu exponovat – nastavit sílu záblesku. Je-li scéna plochá (například obraz na zdi) nepředstavuje to velký problém, je-li však scéna vzdálenostně rozbitá (například lidé v místnosti) je to téměř neřešitelný úkol.

Myšlenka byla prostá - během expozice filmu a během hoření blesku se bude nějaké čidlo dívat a monitorovat jas (luminanci) předmětů na scéně. Bude tedy měřit odražené světlo blesku od předmětů. V okamžiku, kdy jas předmětů ve scéně – tedy množství odraženého světla blesku, které se dostane do senzoru – dosáhne správné úrovně, blesk bude zhasnut. Tak se v teorii dosáhne vždy ideální intenzity bleskového světla a snímky budou bez ohledu na vzdálenost předmětů na scéně vždy správně exponovány.

Věta uvedená výše působí dobře a opravdu funguje, akorát je třeba si položit několik otázek:

Blesk potřebuje znát ISO a clonu nastavenou na fotoaparátu, aby byl schopen správně spočítat potřebný výkon záblesku. Protože tyto údaje ale z těla fotoaparátu nedokáže zjistit, musí je nastavit na blesku ručně fotograf. Programové blesky tedy mají typicky na zadní straně možnost oba tyto údaje zadat.

Automatické (někdy programové) blesky znamenaly velkou revoluci, protože oprostily fotografa od nepříjemných výpočtů a pracovaly v podstatě samy. Expozice bleskem byla ale velmi nepřesná mimo jiné proto, že jednoduché čidlo na přední straně blesku sledovalo jinou scénu než objektiv (fotoaparát). Čidlo nedokázalo například zohlednit použité ohnisko (zoom) ani odlišit popředí od pozadí, prostě sledovalo zprůměrované světlo, které se od „něčeho“ odrazilo.

Další výrazné zpřesnění expozice bleskem provedly tzv. TTL blesky, kde došlo k přesunu měřícího čidla z těla blesku do těla fotoaparátu a za objektiv. Využíval se k tomu fakt, že film je lesklý, a tak se v průběhu „ostré“ expozice měřilo množství světla blesku odraženého od scény čidlem nasměrovaným proti filmu, a tedy odrazem o film. Byla to odvážná myšlenka, nicméně ukázalo se, že zpřesnění expozice dané tím, že se do odraženého světla počítá jen a pouze opravdu to, co prošlo objektivem (TTL = Through The Lens, skrze objektiv), je větší než problémy s odrazem o film.

TTL blesky jsou již přijatelně přesné, avšak tím, že čidlo je ve fotoaparátu, musí blesk intenzivně elektronicky komunikovat s fotoaparátem. Každý výrobce si navíc vyrobil svoji patici na blesk s potřebnými kontakty (Hot Shoe), čímž velmi utrpěla vzájemná kompatibilita blesků. Naopak velkou výhodou je fakt, že není na blesku třeba nic nastavovat, díky komunikaci tělo-blesk se předají všechny důležité informace.

TTL měření bleskové expozice se používá dodnes na filmových fotoaparátech, ani ono ale není prosto celé řady potíží:

Příště se podíváme na nejmodernější měření bleskové expozice, a sice TTL měření s předbleskem, které je typické pro moderní digitální fotoaparáty a zejména DSLR.