Ejhle člověk 2: Dokument všedního dne

Druhé Proč? – dokument všedního dne

Slibuji, že už příště se budeme věnovat „opravdovému umění“, dnes ale ještě mějte trpělivost a přiznejte fotografii právo i na „nižší“ cíle. Ve skutečnosti jsou totiž záběry, pořízené z těch nejprozaičtějších důvodů často pro dějiny mnohem důležitější, sledovanější, smysluplnější a morálně trvanlivější, než vaše (pardon – JEHO!) slavné „Sólo hnědé čáry“ nebo patetické „Osamění“.

Jestliže se tedy opět jednou chystáte fotografovat a na otázku „Proč?“ si odpovíte docela všedně: „Protože chci zachovat vzpomínku na tuhle chvíli, na jejich tvář, na dnešní podobu tohoto místa, na skutečný průběh této události…“, je tím předem dáno několik důležitých věcí, pravidel a postupů, zčásti technických, z části morálních.
Typický dokument. Technicky dobře exponováno a zaostřeno, nechybí nic podstatného, na umění zapomeňte. Některé prvky působí trochu rušivě, nebe by mohlo být tmavší – ale bylo to TAKHLE. Ne, aby vás napadlo něco nadržovat nebo přidávat mraky! Podobná dokumentární fotografie ale má svou hodnotu jen tehdy, víme-li, že jde o vrchol Dachsteinu, na snímku pózuje třeba René Šikovný a celé se to odehrálo tehdy a tehdy. Horolezci ještě navíc rádi zkoumají, hlavně na fotografiích z náročnějších výstupů, známé vrcholy a tvary v pozadí, potvrzující nebo vyvracející identitu inkriminovaného kopce, nebo i to, zda směr vržených stínů na fotografii odpovídá udávané denní a roční době. Vymýšlet si tedy není dobrý nápad.


Pokud jde o vybavení, nemusíte hned běžet do obchodu nebo procházet nabídky e-shopů. Vše potřebné máte doma, stačit bude každý, dostatečně kreslící a pohotový kompakt, o zrcadlovce ani nemluvě. Vyloučíme na jedné straně hračky typu Lomo nebo Helga, které skutečnost vždycky více či méně zkreslí a spolehlivostí také příliš neuchvátí. Na druhé straně cokoliv většího, než profesionální jednooká zrcadlovka, vycházející z kdysi kinofilmového těla, bude zbytečně těžké, drahé nebo dokonce neprakticky nepohotové. Ne, nepíšu to zbytečně. Opravdu znám zákazníka, který ještě nedávno po kolegovi požadoval nenápadně fotografovat přirozený pouliční kvas rušného velkoměsta kardanovým Sinarem s kazetou na plochý film 13 x 18“, aby prý byla zaručena dostatečná technická kvalita. Slyšel jsem ale, že dnešní prášky na hlavu jsou už daleko účinnější, než byly ty tehdejší.

Daleko důležitější, než výběr fotoaparátu, je zamyšlení nad tím, co dělá dokumentární fotografii dokumentem. Určitě to není rozlišení, fyzická velikost, počet polotónů ani originální autorský pohled na „všední“ téma. Naopak je to srozumitelnost, přehlednost, zřetelnost detailů, realistický, věcný a věrně datovaný popisek nebo i delší komentář.
Ani když zrovna tvoříte umění, nezapomínejte na dokumentaci akce. Můžete tomu říkat třeba módně „backstage“, budete si připadat světovější.
Je tohle dokument? Někdy záleží na detailech, někdy třeba jen na názvu fotografie. Jestli tenhle záběr nazvete „Inspirace“ „Profesor“ nebo „Mistr Rock and Roll“, o dokument nejde. Zkuste ale třeba titulek „Chuck Berry, 16. ledna 2005, Lucerna, Praha“, a všechno je rázem jinak.


Je vyžadována přiměřená ostrost obrysů hlavních budov, postav a předmětů, ta ale záleží na konkrétních možnostech fotografa v daném místě a okamžiku a nezáleží vždycky jen na kvalitě jeho fotografického nádobíčka. Pokaždé bude lepší i rozhýbaný, nekontrastní, špatně zaostřený záběr, než žádný. Buďte neustále ve střehu, nablízku a maximálně připraveni odevzdat to nejlepší, co v danou chvíli dokážete. Vy i váš přístroj. Ale neváhejte stisknout spoušť ani během pádu, útěku nebo za obyčejného deště.

Nemáte-li nic lepšího (a nemá-li nic lepšího ani nikdo jiný v danou chvíli v okolí), může se stát i polovičatý snímek velmi důležitým a cenným, jak víme z mnoha případů fotografií válečných. Totéž platí i o dnes v novinách a časopisech často publikovaných amatérských, roztřesených a špatně komponovaných fotografií pádů letadel, následků zemětřesení nebo jiných neštěstí, zhotovených často videokamerou nebo obyčejným mobilním telefonem.

Hlavním pravidlem dokumentu je totiž pravdivost. Tenhle pán tam byl a tenhle ne. Nemuseli jsme čekat na vynález digitální fotografie, ani na dnešní úžasné možnosti její manipulace v postprodukčních grafických programech, abychom dokázali z fotografií nejrůznějších tribun, setkání a mítinků pohotově vyzmizíkovat nevhodné jedince, diktátory, válečné zločince, oportunistické sionisty a zrádce lidu. V tom jsme byli dobří už v éře skleněných negativů. Otázka je, proč jsme tomu museli říkat dokument. No nic…

Dnes už jsme poučenější a nebudeme tedy vyměňovat někomu hlavu za tu z druhé fotografie jen proto, že se zrovna nedíval kompozičně vhodnějším směrem, nebudeme odbarvovat příliš výraznou sukni, retušovat pihy ani hluboké vrásky pod očima, nebudeme měnit nebe za „hezčí“, přibarvovat trávu ani jen docela obyčejně ztmavovat nevýrazné mraky. Nebo ano? Pak tomu ale neříkejte dokument. Ve skutečnosti děláte reklamu, „umění“, kýč, anebo jenom prostě a obyčejně lžete. Nedělejte to!

Pokud budeme puritány, neměli bychom před stiskem spouště ani rovnat postavy do úhledných neupřímných skupinek, ani jejich členy nutit říkat „sýr“. Zkuste to ale někomu vysvětlovat při „dokumentaci“ jeho svatby. Tak daleko málokdo z nás ve skutečnosti půjde. Bude mu stačit, že dnes ještě nenarozené děti těchto dotyčných i za padesát let z fotografie snadno zjistí, jestli byl strýček Alfons skutečně na svatbě jejich matky. Že to byl ve skutečnosti pěkný morous, zatímco na snímku září dobrosrdečností, už nikdy nezjistí.

Nebuďme ale maximalisté. Nebo buďme. Maximalisté v rámci možností. Sice to trochu připomíná Haška, ale život už takový je. Nakonec ani nejslavnější historické dokumentární fotografie se pokaždé nevyhnou zpochybňování své věrohodnosti. Vzpomeňme jen na Roberta Capu a jeho padajícího republikánského vojáka. Věrohodný dokument se od propagandy nebo skryté reklamy poznal těžko už tenkrát a tím spíše dnes, kdy možnosti techniky už dávno předběhly nejtajnější sny prohnilých manipulátorů.

Fotografie velkých dějinných událostí se nás a naší každodenní všední praxe netýkají jen zdánlivě. Vzpomeňte si třeba na fotografie z příjezdu sovětských vojsk v srpnu 1968 do naší republiky. Jen část z nich tehdy pořídili profesionálové a až do dnešních dnů se tu a tam vynořují amatérské záběry z rodinných alb, dokreslující nebo pozměňující náš pohled na tehdy známá fakta a události. Stávají se čím dál důležitějšími, protože jsou vzácnějšími a nic na tom nemění fakt, že si jich jejich zhotovitelé a majitelé tehdy třeba ani zvlášť necenili. Šlo jim třeba jen o Lucinku v kočárku – dnes nás ale víc zajímá průčelí nemocnice v pozadí. Kdo že to tam z okna vyvěšuje tu červenobílou vlajku?

Totéž se týká poválečného odsunu Němců, ale i mnohem všednějších a civilnějších událostí – demolice historického centra v Příbrami, staveb velkých přehrad a mostů na Vltavě, postupné zástavby a proměny předměstských luk a polí okolo Olomouce. Nadšenci, renovující starý automobil z torza zrezlého vraku, dají cokoliv i za špatně exponovanou fotografii interiéru původního vozu, o jeho kvalitním velkoformátovém portrétu před Karlštejnem ani nemluvě. Vzpomenete si ještě, jaké jste nosili pumpky v prvních letech své školní docházky? Že váš otec už tehdy pilně fotografoval, ale víc, než „nudné“ rodinné fotografii se věnoval éterickým dívkám před papírovým pozadím? Škoda, určitě byste byl dnes raději, kdyby měl jiné priority.

A pokud ještě stále váháte, jestli má obyčejný dokument skutečně takový význam, nebo jestli opravdu stojí za to, věnovat mu alespoň část své nekonečně tvůrčí praxe, zajeďte si někdy na výlet třeba do Českého Krumlova. Až si prohlédnete to, co si zde prohlíží každý, až se proderete davy japonských turistů a pořídíte povinné záběry věže krumlovského zámku v záři dopoledního slunce, nezapomeňte zajít do nenápadné Linecké ulice. Navštivte nedávno otevřené Museum Fotoatelier Seidel (více na www.seidel.cz) a určitě změníte názor. Otec a syn Seidlové jako „komunální“ fotografové zcela rezignovali na nějakou „vyšší“ a „originální“ tvorbu. Protože ale byli vrcholnými, pečlivými a pokornými profesionály své doby a svého regionu, zachovali nám pro dnešní časy neuvěřitelně rozsáhlý, zachovalý a přepečlivě archivovaný soubor portrétů lidí, záběrů jihočeské a šumavské krajiny a měst z doby před téměř sto lety. Ještě před tím, než tahle část země prošla tolika krvavými, násilnými a nevratnými proměnami. Jsou to jen obyčejné dokumenty, na tehdejší dobu dokonalé řemeslo. Celoživotní dílo dvou poctivých pracantů. Už dnes je ale jeho společenská a dokonce i finanční hodnota nevyčíslitelná a časem určitě jen poroste.

Nechcete si tedy přeci jenom ještě jednou rozmyslet, jestli není náhodou z dlouhodobého hlediska o něco smysluplnější věnovat své úsilí, čas a energii, kromě zítřejšího fotografování sedmdesáté šesté okouzlující blondýny v síťovaných punčochách, třeba příběhu svého dědečka, portrétům učitelů místní školy nebo (když už vás lidé unaví) starému dubu na návsi? Prý pamatuje Jana Žižku, ale brzy bude muset ustoupit novému nákupnímu centru. Stromů, mnohem mladších a dokonaleji rostlých, je přece tolik…
A co je lepší? Proč bych měl něco fotografovat dokumentárně, když mě to nutkavě táhne k výtvarnu? Ve skutečnosti vás nikdo nutit nebude. Zvažte ale, co se může v budoucnu hodit. A nejste-li si jisti, pořiďte obě varianty, jako já. Tu druhou naprosto podepisuji, zatímco první snímek podle mě říká jen tolik, že existuje jistá dívka, krásná jako anděl. To není moje zásluha. A ve skutečnosti to jistě anděl není. Nejspíš. Ale jeví se tak. P.S. Co myslíte, která fotografie měla větší ohlas? A kterou si vybrala modelka? Už mi věříte? Fotografujte (i) dokumentárně!
Dokumentární fotografie nesmí být nahraná, tím méně viditelně aranžovaná! Samozřejmě! Tedy kromě případů, kdy může! Tady jsem chtěl dokumentovat závodní rychlost křehké substance jménem čas, a proto jsem se snažil o možnost co nejvěrnějšího srovnání účastníků jednoho abiturientského srazu s jejich 25 let starou podobou, pořízenou kdysi na stejném místě. Někdo chybí, protože zemřel, někdo na srazy nejezdí, na budově visí jiný znak a jiný nápis, v popisce najdete místo a datum setkání i označení školní třídy. Je to dokument.
Portrét oficiální osobnosti, zde konkrétně country zpěvačky Hany Horecké, lze pojednat mnoha způsoby. Ten nejčastější je vyumělkovaně romantizující, retušovaný až na půdu, s leskem v očích a s pletí pětiletého dítěte. U dokumentu ale nejde ani o to, že krása je široký pojem a že i dospělý, starší nebo starý člověk může být (a samozřejmě často je) krásný i bez retuše, ani že každá vráska přidává moudrost, zkušenosti a historii. V dokumentárním portrétu jde docela obyčejně o to, že takhle dotyčný vypadá nebo přesněji, vypadal v okamžiku otevření závěrky. Photoshope, ruce pryč!
Totéž v mužském provedení. Každý by chtěl vypadat, jako Arnold Schwarzenegger na lesklé obálce časopisu XY. Nebo alespoň minimálně každý kulturista. Ve skutečnosti se ale na skutečném těle skutečných kulturistů mísí kapky slaného potu s potůčky špatně rozetřeného ořechového extraktu, majícího vyvolat dojem opálení. Žíly jsou naběhlé i tam, kde by žádné být neměly, včerejší strnisko není z hlediště vidět, zblízka a ve světle blesku však ano. Chtěl by stát v pařížské Olympii anebo v ruce třímat zlatý pohár soutěže Mister Universe. Zatím ale cedí krev na malém pódiu příbramského kulturáku. To není posměch ani snižování jeho jistě i tak obdivuhodných schopností. To je pravda. Dokument.
A na závěr vyšší dívčí, která hodně z toho předtím řečeného zdánlivě popře. Ale jen na první pohled. Existuje totiž i takzvaný umělecký dokument, který musí splňovat vše zmíněné a přitom může být výtvarným dílem, může být uměním. Znamená to snad, že můžu retušovat, můžu měnit barvy, můžu posouvat předměty a postavy v zájmu lepší kompozice, můžu… Můžete! Hlavní je totiž základní myšlenka, kostra příběhu, osobní sdělení o reálné události. To musí zůstat pravdivé. Ručíte totiž svým jménem. Jinak si dělejte, co vás napadne. Jako já ve výstavní kolekci dokumentárních fotografií z turnaje v thajském boxu na letošním Euro Bike Festu v Pasohlávkách u Brna.