Nadšený fotograf a neznámá malířka

Toho večera jsem však planě nehanil najaté facebookové cvakače opoj(e)ného veselí, ani nezneužíval vybásněné fotografické praxe umělce k oslňování naivně se tvářících blondýnek. Do diskuse jsem se zcela náhodně pustil se slečnou malířkou (ačkoli naivně zprvu, a blonďatě i poté, jistě vypadala). Však kolikrát už jsme my, nadšení fotografové, měli před sebou vysněnou scenérii, bezcitně rozpůlenou zlomyslně vystavěným komínem? Hrdinsky se vydávali na lov za město a sami se stali kořistí krvelačných objektů makrofotografie? Táhli se s batohem skla a údajně lehkých slitin na druhý konec světa, abychom nepřivezli nic, co už nebylo v obrázcích na Google? Kolikrát jsme už záviděli malíři jeho štětce?

Procitnuv z pozdně večerní letargie, mluvil jsem dlouze a nadšeně o svobodě kompozice, o vzácnosti barevných nálad, světlech a stínech, nezachytitelných kontrastech, pomíjivosti momentu a kráse nevyfotitelného impresionismu. Ona o lehkosti stisku spouště, automatech, nekonečnu obrázků, počítačích a programech, hodinách před jediným plátnem a můzách umělcových.

Kdyby někdo byl schopen hovor zachytit, věděl by, že nikdo z nás neuzná, kdo má to tvoření těžší. Ale i tak si myslím, že trochu toho respektu zůstalo na obou stranách i po pozdním odchodu k domovům.
Kolem páté hodiny jiného ráno jsem nervózně postával na Letné a opíral se o dlouhé sklo na stativu. Vždycky jsem chtěl mít vlastní kýčovku pražských mostů za východu slunce. To však zase vycházelo jen o něco pomaleji, než se před ním přes horizont převalily mraky. Bez jediné fotky jsem hodil batoh hardwaru zpátky na záda. Později jsem procházel po nábřeží kolem stánkových umělců. Těch východů slunce a mostů tu zase měli všichni spousty a ve svěžím dopoledni z paměti domalovávali další. Se vším respektem, oni si na ně určitě nemuseli přivstat!