Ejhle člověk 6: Děti jsou radost

První Koho? – děti jsou radost

Otázku „Proč?“ jsme již zevrubně probrali v předchozích pěti částech a máme v tom jasno. Je na čase začít se ptát „Koho?“, čili zabývat se jednotlivými konkrétními tématy člověčí fotografie. Protože na začátku životní pouti každého jedince byl nejprve malý človíček, je i tady nejspíš na místě začít s dětmi.

Fotografování se dnes hojně pěstuje už na porodním sále, pokračuje u inkubátoru, v porodnici a na první cestě domů. To ještě nemůžeme počítat s nějakým smysluplným a vědomým pózováním nebo vůbec se spoluprací fotografovaného. Budeme se tedy chovat jako na jiné běžné reportáži s tím, že přísně respektujeme hygienu prostředí, potřebu ticha a dalších ohledů k ostatním maminkám a k ošetřujícímu personálu.

Pokud jde o technické záležitosti, snažíme se především vyhnout použití záblesků. Velice to ruší ostatní osazenstvo, a pokud s nimi neumíme opravdu dobře zacházet (zvládnutí odraženého a měkce rozptýleného světla, lehkého „líznutí“ namísto sprostého „napálení“ a podobně), i v obraze s nimi napácháme víc škody, než užitku. Navíc oči maličkých objektů našeho snažení ještě nejsou ostrému světlu dostatečně přizpůsobeny a zbytečně trpí, v extrémních případech u nich může dokonce dojít k poškození zraku. O to určitě nestojíte!
Hodně důležité je nepromeškat první hodiny a dny po narození dítěte. Roste a mění se doslova před očima a tahle šance na zajímavé, ale především historicky cenné záběry se už nikdy nevrátí. Hlavně, pokud je to vaše dítě! Pracujte s hloubkou ostrosti, vyberte vhodné a klidné prostředí, nerušící pozadí, měkké, rozptýlené světlo.
Fotografií typu madona s dítětem je přehršel. Tohle je ale ta vaše Madona a vaše Dítě. Oba jsou tudíž naprosto jedineční a nesmí vám být líto času a námahy na několik pečlivěji připravených, zaranžovaných a nasvícených fotografií. Za pár let byste si to určitě vyčítali (a bylo by vám to zcela jistě a právem vyčítáno slovy nevybíravými: „Ty mrchy fotíš pořád a mě…“)

Jak děti rostou, stále více se projevuje jejich individualita, povaha a zájmy. To všechno už lze velmi dobře fotografovat. Pokud jde o žánry, uplatníte zde už velice dobře nejen znalosti portrétní nebo skupinové fotografie, ale i reportáže nebo doslova akčního fotografování. Myslete ale neustále na to, že jste v drtivé většině případů mnohem větší, než děti a běžně je pozorujete z nadhledu. Na snímcích, pokud jiný úhel záběru neznáte, je to příliš jasně vidět a působí rušivě.
Platí totiž obecně, že lidské oko spoustu podobných optických „chytáků“ (patří k nim typicky nestandardní barevná teplota osvětlení, extrémní kontrast, chybně zvolená zaostřená vzdálenost) během prostého pozorování nebo samotného fotografování nevnímá, ale na fotografii je ihned neomylně objeví. Když už je pozdě.

Učte se tedy přemýšlet jako divák vašich obrázků, ne jako běžný pozorovatel dětských her. Snižte se na jejich úroveň a fotografujte jejich portréty z úrovně očí. Jejich očí! Fotografujte z podhledu. Z jejich podhledu! Lehněte si do trávy a zavolejte je k sobě. Fotografujte srze jednotlivé trsy a rozostřená stébla. Nechte kmitající nohy dětí v běhu rozmazat dlouhými časy závěrky.

Nezapomeňte na oficiální fotografie, dokumentující rychle se měnící dětskou fyziognomii. Kdo disponuje alespoň provizorním ateliérem, má na řadu let postaráno o ochotné, fotogenické a hravé modely. Jen je nesmíte nikdy nutit, nudit nebo něčím nepříjemným odradit. Pamatujte si, že čím je dítě menší, tím kratší dobu se vydrží soustředit na to, co po něm chcete. Dopřejte dětem v průběhu fotografování možnost odreagování se, nechte je si hrát.

Pokud jim zajímavou zábavu připravíte přímo na předem vhodně nasvícené scéně, budou si zaujatě oblékat panenku, malovat nebo modelovat dlouhé minuty zcela mimo prostor a čas a vy získáte bezprostřední, přirozené a působivě fotografie. Obecně by ale celkový čas soustředěného fotografování, zvláště malých dětí, měl být vždycky řádově kratší, než u dospělých. O to důležitější je pečlivá předchozí příprava.

Pokud jste ale již někdy předtím v ateliéru fotografovali větší a velká zvířata nebo naopak významné politiky (ach ty asociace), kteří vám svou důležitost dávají neustále najevo nervózním klepáním na luxusní švýcarské hodinky, máte důkladně natrénováno.

Pokud máte tu možnost, určitě využijte šance fotografovat své nebo i cizí děti ve škole, při sportu, během výletů, při nacvičování divadelní besídky nebo při hře na hudební nástroj. Na rodinné dovolené fotografuje každý, každý ale nedokáže během ní využít společných chvil během stanování, u ohně nebo při lezení na skále k tomu, aby konečně pořídil trochu jiné a trochu promyšlenější fotografie svých potomků, než je obvyklé.

Nač jste si pořizovali před létem ty speciální vodo- a páduodolné fotoaparáty, když s nimi fotografujete stejně, jako dřív. Vždyť tyhle téměř nerozbitné „krabičky na mýdlo“ si přímo říkají o to, aby se s nimi fotografovalo během skoku do vody z vysokého můstku, při řádění pod (bezpečným) splavem, při učení se jízdě na kole nebo na „inlajnech“.

A když už se vracíte z lesa s košíkem plným hub, proč si ve svém stejně již špinavém a promočeném oblečení nelehnete na cestu čelem k nebi a nenecháte se malými nosiči překračovat tak, aby byli při pohledu zespodu výrazně menší, než zmíněný koš. Nebo je při stejně jednoduchém (a pohříchu málo využívaném) ležení na louce nechte udělat kolem vás kruh, chytit se za ruce a točit se kolem vaší hlavy s fotoaparátem namířeným vzhůru. Takové fotografie vy ani ony ještě určitě nemáte!

Za chvíli přijde první samostatný vandr, první taneční, první prozvracená zábava, plesy a maturita a vy jako fotograf už u toho třeba nebudete. Naučte proto své ratolesti včas dobře fotografovat, aby vám záběry ani těchto důležitých událostí v jejich životě neutekly. A vy zatím můžete ve stejných nebo mnohých dalších zajímavých situacích fotografovat děti cizí. Buďto z dokumentárního, sociologického nebo výtvarného zájmu, anebo, což bude nejspíš mnohem častější, jako docela obyčejnou zakázku.

Pro místní školu, pro rodiče těch dětí, pro maturanty. I to, když si dáte záležet a budete dodržovat pravidla žánru, ke kterým ale pokaždé přidáte něco nového, něco „jinak“, přinese radost nejen vašim zákazníkům, ale i vám samotným. A ty nejlepší dětské fotografie, bez ohledu na to, kdo je na nich vyobrazen a jestli ho osobně znáte, zaujmou kdykoliv i nezainteresované publikum. Děti má totiž už od přírody rád skoro každý, nejen pedofilové!
Od té doby, co tenhle typ záběru vymyslel Jan Saudek, už nemůžete čekat, že budete kdovíjak originální. Na působivosti to ale podobným záběrům neubírá nic ani dnes. Každý druhý novopečený tatínek totiž po podobné fotografii touží, zvlášť pokud se mu povede syn. Stejně, jako každá druhá nastávající maminka touží po fotografii à la „More Demi Moore“ od Annie Leibovitzové.
Malé děti neposedí chvilku v klidu – anebo spí. To vás nesmí odradit. Jako lovci na čekané musíte trpělivě vysedět či vystát přesně ten svůj kýžený záběr. Stejně, jako při každé jiné reportáži, tu hraje hlavní roli znalost prostředí a chování hlavních aktérů, trpělivost a pohotovost.
Na druhou stranu i při jiných příležitostech jsou přítomné děti vítaným a velice fotogenickým zpestřením každé události. Svou upřímností a bezprostředností mají dar rozveselit, sblížit a zbavit napětí i jinak škrobenou sešlost. Ani takzvaní společenští fotografové by se tedy fotografiím dětí neměli vyhýbat, jejich záběry tím mohou nevídaně ožít, dokážou-li malé hrdiny smysluplně zapojit do dění.
Zkuste si i vysloveně plánované a aranžované tematické fotografie. Využijte toho, že si děti rády hrají a určete jim nějakou roli. Třeba malého mafiána v klasickém americkém „hot rodu“. Podobné silně stylizované fotografie s dětskými hrdiny se velmi dobře prodávají, přesto určitě není nutné plánovitě vyrábět jen samé kýče!
Někdo má aranžovanou fotografii rád, jiný přísahá jen na tu „živou“ a opravdovou. Podle mě ani civilní portrét vlevo není špatný a svou bezprostředností, výrazem a využitím plochy rozhodně předčí 90% podobenek dětí v tuctových rodinných albech. Mě to ale nestačí, protože si rád hraju se světlem. Je-li i dítě někdy náhodou pro, může vzniknout časově i jinak o hodně náročnější snímek vpravo. Že se to nevyplatí? Podle mě určitě ano!
Ani skupinové a školní fotografie nemusejí vypadat pokaždé tak, že se celá třída postaví nebo posadí do dvou vyrovnaných řad čelem proti slunci, do kterého se všichni zoufale „kření“ a mhouří oči. To jen jejich fotograf byl mimořádně tupý a nenápaditý. A četl v mládí příručky o tom, jak je dobré fotit „po slunci“. Zkuste něco úplně jiného. Využijte specifik zajímavého prostředí, vymyslete scénář a realizujte ho. Je to pracnější, ale vy se přece chcete stát nesmrtelnými, či alespoň dostat práci i příště, nebo ne?
Ještě včera to byly děti, ale zítra už nebudou! Nepromeškejte tenhle jejich večer a splaťte všechny své fotografické dluhy! Svatbu třeba nebudou mít nikdy anebo naopak možná pětkrát, maturitní ples je ale jenom jednou za život. Zapomeňte na předblesk proti červeným očím, který nikdy pořádně nefungoval a zoufale zpomaluje reakce fotoaparátu. Zapomeňte na trapně černé neprokreslené pozadí a nudně statické figury kdesi v dálce. Vrhněte se do děje „prsama“, překonejte ostych a svoje průměrné schopnosti. Vytvořte promyšlené životní dílo! A nenechte ho živořit v archivu, ani ho nepřebrané bezmyšlenkovitě nekopírujte na web. Sestavte promyšlený a pečlivě utříděný soubor dokonale retušovaných a barevně upravených fotografií. Vytvořte kolekci kvalitně tištěných fotografií velkého formátu. Uložte je do vhodného stylového obalu nebo nechte vyrobit fotografickou knihu v několika kopiích. Že je to příliš pracné? Že nemáte čas? Zdá se, že jste nic nepochopili!