Megatest ultrazoomových objektivů

Do druhého velkého testu jsme zapojili pětici různých ultrazoomových objektivů pro APS-C zrcadlovky Canon. Podíváme se, který z nich vám nabídne nejlepší výsledky, a to i s přihlédnutím k ceně. Tyto objektivy rád využije ten, kdo chce jeden univerzální objektiv, jenž zvládne jak široký úhel záběru, tak slušné přiblížení i přijatelné makro.

Do testu se nám dostal jeden objektiv Canon a po dvou od Sigmy a Tamronu. Prvně je to tedy Canon EF-S 18-200mm f/3.5-5.6 IS se standardním rozsahem 18-200 mm a světelností F3,5-5,6, která byla co se týče hraničních hodnot, nejlepší v testu. Všechny další objektivy měly hraniční světelnost horší.

Druhým, velmi podobným objektivem, byla Sigma 18-200mm F3.5-6.3 DC OS. Tento objektiv se vyrábí v několika verzích, bez stabilizace, se stabilizací a se stabilizací a HSM ostřením. My jsme zkoušeli prostřední verzi s klasickým ostřením. Všimněte si, že koncová světelnost je i při stejném rozsahu horší než u Canonu. Dalším objektivem byla Sigma 18-250mm F3.5-6.3 DC OS HSM s větším zoomem a HSM ostřením.

Od Tamronu jsme si zapůjčili objektiv AF 18-200mm F/3.5-6.3, který je v našem testu trochu exotem. Tento objektiv totiž nemá optickou stabilizaci a ani neexistuje verze, která by ji měla. Pro Canony a Nikony je tedy poněkud nevhodný, naproti tomu u Sony a Pentaxu se stabilizací v těle by mohl odvádět dobrou službu. I tento objektiv má horší koncovou světelnost při stejném rozsahu ohnisek jako Canon.

Jako poslední se v testu objevil objektiv Tamron AF 18-270mm F/3.5-6.3 Di-II PZD. Tento objektiv nabídne největší zoom a inovativní piezoelektické ostření včetně optické stabilizace. Všechny objektivy jsme vyzkoušeli na zrcadlovkách Canon EOS 550D, které byly použity i pro test pevných 50mm objektivů z minulého měsíce.

Podrobnější přehled testovaných objektivů začneme u modelu Canon EF-S 18-200mm f/3.5-5.6 IS. Nabízí ohniskový rozsah 18-200 mm, a tedy 11,1× zoom stejně jako i levnější zástupci společností Sigma a Tamron. Světelnost F3,5 na nejširším konci je u všech objektivů stejná, Canon je však jediný, který na nejdelším ohnisku nabízí F5,6.

Zpracování objektivu bych řadil k podprůměru. U nového objektivu by zpracování působilo možná lépe, testovaný kus měl ovšem už pěknou porci fotografií za sebou a prstenec zoomu měl značnou vůli. Překvapivé je, že na delších ohniscích mění objektiv ohnisko jen velmi pomalu, a tak to na první pohled vypadá, že objektiv už nezoomuje.

Objektiv se na středních ohniscích také samovolně vysouvá a především zasouvá při focení směrem vzhůru. Na nejširším ohnisku ale není problém a pro všechny případy je vespod zámek zoomu. Připomínám však, že tyto neduhy mohly být také dány stářím testovaného kusu. Objektiv má 72mm závit na filtry, přepínač manuálního a automatického ostření i vypínač stabilizace. Autofokus je rychlý a tichý, manuální ostření poněkud citlivější, což je ale v této třídě normální. Nelíbí se mi moc krytka s malými pacičkami, kterou není jak pořádně chytit a je snadné ji ztratit.

Druhým objektivem v testu je Sigma 18-200mm F3.5-6.3 DC OS. Při stejném ohniskovém rozsahu jako u Canonu má horší koncovou světelnost F6,3, otázkou však je, jaký bude její průběh (koncové hodnoty zas tak moc neznamenají).

Zpracováním na mě objektiv působil velmi dobře. Má sice zámek zoomu, ale chod zoomovacího prstence je dost tuhý a mezi 50 až 80 milimetry je nutno použít dokonce trochu síly k pootočení. Ostřící kroužek má chod výborně plynulý, jakoby v krásně namazaném ložisku.

Najdete zde přepínače ostření a stabilizace, které mají menší výstupek, a tak se s nimi pracuje mnohem lépe než s obdobnými ovladači u Canonu. Stabilizace občas při komponování snímku přeskakuje a obraz tak na chvíli poskočí. S objektivem lze využívat 72mm filtry. Autofokus je poněkud pomalejší a trošku hlučnější.

Sigma 18-250mm F3.5-6.3 DC OS HSM byla největším a nejtěžším objektivem v testu, ale jen s malým náskokem proti druhé Sigmě a Canonu. Rozměrově je proti 18-200mm objektivu Sigma delší jen o jeden milimetr, a to má o 50 mm delší maximální ohnisko.

Zpracování je podobně kvalitní, ostřící kroužek se ovládá lehce, ale jako u všech již rozebíraných objektivů, i zde je poměrně docela citlivý a přední člen se naštěstí neotáčí ani nevysouvá. Jediné, co se při ostření otáčí, je ostřící prstenec. Objektiv může využít 72mm filtry.

Podobně jako u první Sigmy, i u této byl chod zoomovacího kroužku tuhý, dokonce bych řekl velmi tuhý. Mezi 50 a zhruba 135 milimetry to chtělo opravdu více síly, nebo rovnou odzoomovat a na zazoomování se "rozjet" jako do kopečka na kole. Zámek zoomu zde sice najdete, ale neumím si představit, že bych ho kdy mohl potřebovat. Samozřejmě je k dispozici přepínač stabilizace a ostření. Autofokus je poměrně rychlý a především velmi tichý díky HSM motoru. Pochválit musím výbornou krytku objektivu s výraznými "pacičkami".

Čtvrtým objektivem v testu se stal Tamron AF 18-200mm F/3.5-6.3. Tento objektiv jako jediný neměl optickou stabilizaci, což bude pro zrcadlovky Canon a Nikon velká nevýhoda. Objektiv překvapí velmi malými rozměry. Je zajímavé, že na stejné parametry ohnisek a světelnosti Tamronu stačil o více než půl centimetru menší průměr objektivu a téměř o dva centimetry kratší délka.

Objektiv je tak nadmíru kompaktní. Příznivě mohu hodnotit i zpracování, kdy na mě zapůsobil solidností i přes "plastovější" vzhled. Zoomovací kroužek má rozumnou tuhost, ani moc, ani málo. Trochu tužší je jen na nejširším a nejdelším ohnisku, stále je ale snáze ovladatelnější než Sigmy.

Samozřejmě i zde najdete zámek zoomu a přepínač ostření. Protože objektiv nemá stabilizaci, její přepínač tu není. Manuální ostření je jako obvykle poměrně citlivé. Oproti Sigmě i Canonu má přehozené zoomování i ostření (zoomuje se doprava a ne doleva, obdobně naopak je to u ostření). Autofokus je hlučnější a docela pomalý. I Tamron musím pochválit za dobré krytky objektivu.

Konečně se dostáváme k poslednímu objektivu v testu. Je jím Tamron AF 18-270mm F/3.5-6.3 Di-II PZD. Jedná se o novinku na trhu ultrazoomových objektivů. Má největší 15× zoom s rozsahem 18 až 270 milimetrů, což na Canonu znamená přepočtené ohnisko až 432 mm.

Při v podstatě stejné světelnosti jako u ostatních objektivů je překvapivě druhým nejmenším v testu. Rovněž je velmi lehký a zpracování je podobně jako u druhého Tamronu velmi dobré.

I zde je chod zoomovacího prstence v celé dráze poměrně plynulý s přiměřenou ostrostí, nechybí ani zámek zoomu. Manuální ostření je tu rovněž poněkud citlivé. Autofokus používá piezoelektrické ovládání, které ve spolupráci se stabilizací zajišťuje tichý chod se zajímavým mlaskavým zvukem. Připomínal mi nějakého mimozemského vetřelce z amerického filmu. Opravdu velmi zajímavý zvuk (nemyslím to ve zlém, naopak). Nevýhodou autofokusu je jeho pomalost, která byla asi nejhorší v testu. Je zajímavé, že oba Tamrony si vystačí s 62mm filtry. Především u 270mm verze bych to nečekal. V dalších kapitolách se podíváme na praktické testy.