Výstavní zklamání nadšeného fotografa
2.1.2012, Radek Fiala, fejeton
Každý se potřebuje občas inspirovat a tak jsem v různých tvůrčích obdobích letos navštívil různé fotografické výstavy. Jelikož nastalo období tvůrčího spánku a nenalézám inspiraci pro opuštění domova do toho šedého čehosi venku, začínám víc psát, než fotit.
Připadá mi, že z recenzí se pravidelně dozvídáme, že libovolné press photo opět nepřineslo nic hodnotného. Pár vypjatých válečných momentů, něco demonstrací, život obyvatel ruin, kteří i se i přes bezedné zdroje státního rozpočtu nikdy neměli v plánu sociálně komukoli přizpůsobit. Kdybyste neměli dost vlastní deprese, vydejte se na výstavu. A nebo si v podivnostech umění libujete a projdete slavnou Kontroverzi, jen abyste si na konci uvědomili, že všechny zajímavé fotky už dávno znáte a o příbězích za nimi se napsaly stohy materiálů.
Z kdejakých stránek na mě tu a tam vykoukl Feiningerův stínohrový a právem obdivuhodný portrét fotografa. I doprovodné články se vyjadřovaly vesměs jásavě, že jméno umělcovo, doba působení a angažmá v časopisu LIFE jsou zárukou čirého nadšení a uměleckého obohacení fotografa z lidu. A jelikož se načasování expozice výborně shodovalo s mými pokusy o street foto, s nadšením jsem mistrovi věnoval volné odpoledne.
Kdepak, to umění nebude.
Fotograficky nenadšený doprovod jsem jen letmo připravil na skutečnost kolik fotek je vystaveno a jak dlouho se dá na jednu dobrou fotku zírat. Pročež bylo trochu nevěřícně se špetkou nepochopení zíráno na mě. Z počátku jsem měl ještě tendenci vysvětlovat, co že je na kterém snímku vlastně zajímavého z hlediska tvorby a tehdejší techniky, ale i to mě postupně přešlo. Nakonec jsem odcházel s pocitem, že jsem podlehl nízkému reklamnímu triku s propagací těch několika extra zajímavých kousků a naletěl tak na hromadu obyčejných fotek. Opravdu nemám pocit, že jsem nějaký fotografický rozumbrada, ale hodně těch fotek mi najednou připadalo bez nápadu, takových, které bez kontextu časopiseckého formátu postrádají zajímavost a svým obsahem nejsou ani prostou výpovědí o tehdejším životě.
Napadlo mě, s jakým očekáváním asi na takovou výstavu jde laická veřejnost. Někdo, koho ani nenapadne, že mysteriózní kombinace světel a stínů na scenérii Newyorského mostu se necvakne jen tak od boku. Někdo, kdo si možná právem představí, že jeho dnešní kompakt by udělal obrázek o mnoho lepší. A jak by tomu jistě prospěly pěkné jásavě syté barvy! Zastaví se vůbec nad sérií, z dnešního pohledu trapných, černobílých makro snímků nebo jen přebíhají od jedné profláknuté fotky ke druhé? Hele chlap s lupou! A mrakodrapy... A benzínka Texaco! S tichým jásotem a pocitem vítězství, že dokázali mezi fotkami najít ty, které si předem prohlédli na síti po zadání jména autora do vyhledávače obrázků. Odchází takový návštěvník o něco chytřejší nebo jen v rozpacích z toho, že se jaksi nedostavilo očekávané zásadní umělecké obohacení?
Co mě nakonec paradoxně vůbec nezklamalo, bylo ponuré, komunistické Kladno osmdesátých let Jiřího Hankeho v pražské Leica Gallery. Snad proto, že jsem doposud neznal jediný snímek a z těch pár, které mě zaujaly jsem si tak odnesl něco nového. Snad proto, že se mi ten den zrovna hodily do ponuré podzimní nálady.
Z kdejakých stránek na mě tu a tam vykoukl Feiningerův stínohrový a právem obdivuhodný portrét fotografa. I doprovodné články se vyjadřovaly vesměs jásavě, že jméno umělcovo, doba působení a angažmá v časopisu LIFE jsou zárukou čirého nadšení a uměleckého obohacení fotografa z lidu. A jelikož se načasování expozice výborně shodovalo s mými pokusy o street foto, s nadšením jsem mistrovi věnoval volné odpoledne.
Fotka s řití
Kdepak, to umění nebude.
Fotograficky nenadšený doprovod jsem jen letmo připravil na skutečnost kolik fotek je vystaveno a jak dlouho se dá na jednu dobrou fotku zírat. Pročež bylo trochu nevěřícně se špetkou nepochopení zíráno na mě. Z počátku jsem měl ještě tendenci vysvětlovat, co že je na kterém snímku vlastně zajímavého z hlediska tvorby a tehdejší techniky, ale i to mě postupně přešlo. Nakonec jsem odcházel s pocitem, že jsem podlehl nízkému reklamnímu triku s propagací těch několika extra zajímavých kousků a naletěl tak na hromadu obyčejných fotek. Opravdu nemám pocit, že jsem nějaký fotografický rozumbrada, ale hodně těch fotek mi najednou připadalo bez nápadu, takových, které bez kontextu časopiseckého formátu postrádají zajímavost a svým obsahem nejsou ani prostou výpovědí o tehdejším životě.
Napadlo mě, s jakým očekáváním asi na takovou výstavu jde laická veřejnost. Někdo, koho ani nenapadne, že mysteriózní kombinace světel a stínů na scenérii Newyorského mostu se necvakne jen tak od boku. Někdo, kdo si možná právem představí, že jeho dnešní kompakt by udělal obrázek o mnoho lepší. A jak by tomu jistě prospěly pěkné jásavě syté barvy! Zastaví se vůbec nad sérií, z dnešního pohledu trapných, černobílých makro snímků nebo jen přebíhají od jedné profláknuté fotky ke druhé? Hele chlap s lupou! A mrakodrapy... A benzínka Texaco! S tichým jásotem a pocitem vítězství, že dokázali mezi fotkami najít ty, které si předem prohlédli na síti po zadání jména autora do vyhledávače obrázků. Odchází takový návštěvník o něco chytřejší nebo jen v rozpacích z toho, že se jaksi nedostavilo očekávané zásadní umělecké obohacení?
Co mě nakonec paradoxně vůbec nezklamalo, bylo ponuré, komunistické Kladno osmdesátých let Jiřího Hankeho v pražské Leica Gallery. Snad proto, že jsem doposud neznal jediný snímek a z těch pár, které mě zaujaly jsem si tak odnesl něco nového. Snad proto, že se mi ten den zrovna hodily do ponuré podzimní nálady.
