Zrcadlovka a já: Analog versus digitál

Pamatuji si však, že jsem se této záhadné magie pravidleně účastnila jako malá. Táta byl velký fanda klasické černobílé fotografie. Když mi bylo pět, měli jsme doma fotokomoru. Táta fotil Prakticou, měl všechny možné objektivy, rád fotil lidi, nás děti, ale také cesty, stromy, přírodu. Byl to zkrátka jeho koníček.

Já se zase moc ráda prohrabovala bednami plnými fotografií, čím větší byly tím lepší. Ráda jsem se zúčastnila samotného výrobního procesu a s posvátnou úctou sledovala kouzla, jakými se zničehonic začaly na bílém papíře objevovat obrazy, tváře, místa.

Když jsem byla větší, už nebyl na focení a vyvolávaní fotek čas. Pak přišel další věk fotografie a něco se změnilo. Najednou fotili všichni a fotky byly barevné a vyvolávaly se za pár korun v drogerii. Tato fáze mě také minula. Dostala jsem se k focení až v momentě, když už se fotilo převážně na digitál. Fotky se skladují na kartách, v počítačích, na médiích, datových úložištích. Skoro vůbec se netisknou. Zato existují elektronické fotorámečky, velké monitory se superkvalitním rozlišením, LCD a plazmové televize, na kterých si můžete fotky prohlédnout.
Fotit můžete kdekoliv, jakkoliv, v jakémkoliv množství. Ty tam jsou dny, kdy se fotilo na šestatřicet filmových políček, a některým expertům se na jeden film vešly několikery Vánoce. V mnoha ohledech znamená digitalizace fotografie velký pokrok. Například v novinařině se fotografům rozhodně ulevilo. Ihned si mohou zkontrolovat, jestli se jim podařilo zaznamenat okamžik, bez kterého se nesmí vrátit zpátky do redakce. Představte si tu práci, když museli vypráskat celý film a doufat, že stihli zaznamenat to, co bylo třeba. A pak s tím ten samý den běžet do černé komory, vyvolávat a modlit se, aby nejlepší snímek nebyl rozmazaný.

Na druhou stranu se prý fotografování stává čím dál víc záležitostí techniky a technologických znalostí. Někteří profíci tvrdí, že dříve bylo fotografování mnohem jednodušší. Člověk musel znát clonu, odhadnout správný čas a mohl fotit. Dnes existují stostránkové manuály i k blesku, o digitálních zrcadlovkách nemluvě. Vyfotit hezkou fotku začíná být docela problém, zvláště když vám potom kritici zhodnotí, že jste použili špatný objektiv s nepřívětivými technickými parametry, chyběly vám filtry, špatně jste si nastavili fotoaparát nebo jste zvolili nevhodný režim.

Chtě nechtě a vlastně úplně náhodně jsem se vrátila k fotografování na film. Jednak jsem zrcadlovku o podobných parametrech jaký má moje DSLR koupila za směšných tisíc pět set korun. V krabici jsem našla originální účet z roku 2003. Stálo tam patnáct tisíc. Zalapala jsem po dechu údivem. Další překvapení nastalo, když jsem nafotila a nechala si vyvolat svůj první film.

Rozhodně to nebyly žádné dokonalé super fotky, spousta jich byla rozmazaná a špatně zaostřená. Ale byly moje a mám je doma na skutečném fotopapíře. Navíc mě překvapilo, kolik lidí jsem za tu dobu potkala a kolik míst jsem na těch třiceti šesti políčkách navštívila. Když vezmu v potaz, jak strašně mě nebaví stahování a úprava nafocených fotek z digitálu, je to přece jen o něčem jiném. I když to rozhodně neznamená, že bych na svou digitální zrcadlovku snad zanevřela. Jen se na tyhle fotky víc těším a užívám si každý záběr. Ale hlavně, zase se můžu probírat fotkami, stejně jako když jsem byla malá.