Jaký digitální fotoaparát na dovolenou? – 5.díl
3.7.2006, Roman Pihan, článek
Každý při výběru digitálního fotoaparátu touží po maximálně kvalitních fotografiích pořízených za širokého rozsahu světelných podmínek a typu scén. Současně se řada uživatelů spoléhá na automatiku. Jak si ale automatiky různých fotoaparátů s problémem poradí?
I. Zaostřovací automatika (Auto Focus, AF)
Všechny digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatickým zaostřovacím systémem. Elektronika fotoaparátu je propojená s objektivem a cílem je změnou polohy čoček v objektivu zajistit ostrost hlavního objektu. Ten se většinou předpokládá ve středu snímku a úspěšné zaostření je obvykle na LCD displeji, v hledáčku nebo i akusticky oznámeno.
Lepší třída fotoaparátů a všechny profesionální fotoaparáty umožňují ostřit nejen ve středu snímku ale i v dalších místech snímku. Místo k ostření může být vybráno buď automaticky nebo i ručně. Míst k ostření bývá od 3 až do 45.
Ukázka umístění 5 zaostřovacích bodů viditelných v hledáčku u populárních amatérských zrcadlovek Nikon D50 a D70.
Režimy ostřící automatiky
Při jednorázovém ostření (Single AF mode) se ostřící automatika jednorázově aktivuje až po namáčknutí spouště do půlky, kdy se předpokládá, že fotoaparát je namířen na hlavní objekt. Doba jakou fotoaparát potřebuje k zaostření od namáčknutí spouště (AF Lag Time) jednoznačně prozradí výkon AF automatiky a fotoaparáty se v této době dramaticky liší. Jednoduchým kompaktům to může trvat i vteřiny, zatímco profesionální zrcadlovky s profesionálními objektivy to zvládají téměř neměřitelně rychle.
AF servo
Snaha zrychlit ostření vedla výrobce k režimu AF servo. Ostření potom neproběhne jednorázově ale ostří se po celou dobu namáčknutí spouště do půlky. Tak je možné udržovat stále ostré i pohybující se objekty, vybíjí to však o něco více baterie. Reálná kvalita funkce AF servo opět prozradí výkon ostřící automatiky.
Rychlost a přesnost zaostření je hlavní úkol zaostřovací automatiky. Její špatný výkon vám umožní bez problémů snímat krajinu, architekturu atp., akční scény (zvířata, děti, sport) ale nezachytíte.
Ostření ve tmě
Tzv. TTL pasivní ostření používané dnes v drtivé většině případů pracuje na základě vyhodnocování kontrastu hran a potřebuje tak ke svému provozu dostatek světla na scéně. Výkon AF automatiky se proto v šeru silně zhoršuje až ztratí schopnost ostřit vůbec. Proto mají některé fotoaparáty vestavěné tzv. AF pomocné světlo (AF assist lamp), které v nouzi scénu osvítí. Výkon světla je však velmi omezen a tak pracuje jen do cca 3-4 metrů.
Manuální ostření
Ruční ostření vyřadí automatiku a umožní tlačítky +/- nebo ostřícím kroužkem na objektivu (Focus ring) ovládat čočky ručně. Výsledek je většinou vidět na LCD displeji či v hledáčku. Vzhledem k rozlišení LCD displeje/hledáčku je však ruční ostření na všech kompaktních fotoaparátech velmi problematické.
Je řada scén (zejména makro) kde je nutné zaostřovat ručně. Kompaktní fotoaparáty díky malému rozlišení displeje nebo hledáčku jsou o tuto možnost prakticky ochuzeny a musí většinou spoléhat na ukazatel vzdálenosti.
V rychlosti a spolehlivosti ostření se jednotlivé fotoaparáty dramaticky liší. Aby jednoduché fotoaparáty na ostření maximálně ušetřily, jejich objektivy jsou spočítány tak, že udržují vše stále ostré. Ostření má potom jednoduchou práci a ostří často jen v několika málo krocích. To platí však jen o jednoduchých fotoaparátech s malým rozsahem zoomu a vylučuje to fotografie s rozostřeným pozadím.
II. Expoziční automatika (Auto Exposure, AE)
Expoziční automatika je zodpovědná za regulaci světla, které dopadne na senzor. Prakticky to znamená, že fotografie jsou „světelně podobné“ i přesto, že jsou pořízeny v obrovsky širokém rozsahu světelných podmínek. Expoziční automatika se podobně jako ostření aktivuje stiskem spouště do půlky kdy zhodnotí snímek a nastaví správné expoziční hodnoty (expoziční čas, clonu a ISO citlivost).
Maticové měření (Matrix, Evaluative Metering)
Pravděpodobně nejkomplexnější metoda, která se aktivuje vždy v režimu plné automatiky. Metoda je založena na změření jasu v několika bodech snímku - tzv. zónách, kterých bývá od cca 10 až do tisíců. Na základě znalosti těchto jasů v různých bodech snímku se fotoaparát snaží uhodnout druh fotografované scény (krajina, portrét, sport, …) a podle toho nastavit vhodnou expozici. Úspěch této metody měření je tak silně závislý na zkušenostech a know-how výrobce, na počtu změřených zón i na velikosti a kvalitě databáze typických snímků.
Za standardních světelných podmínek nebude mít většina automatik problémy. Rozdíly v kvalitě měření se ale začnou projevovat za obtížných světelných podmínek - slabé světlo , fotografie s bleskem, protisvětlo atp.
S podobnými scénami si automatiky obvykle neporadí. Scéna je sice v průměru exponována dobře, ale jen my lidé víme, že tvář je důležitější než bílá zeď v pozadí.
Scénické režimy
Většina fotoaparátů nabízí i množství tzv. scénických režimů. Není to nic jiného než předchozí metoda zpřesněná o informaci o druhu scény. Umožní tak automatice lépe „uhádnout“ záměr a zvládnout snímek. Obecně řečeno čím více scénických režimů, tím lépe. V jednu chvíli se v nich ale uživatel ztratí, nestačí je přepínat a fotoaparát končí v poloze AUTO. I v počtu režimů tedy platí zlatá střední cesta.
Jiné metody měření
Pokročilé fotoaparáty umožňují i jiné než maticové metody měření světla na scéně. Běžný je středový režim (Center-weighted Average Metering), kdy fotoaparát měří světlo převážně ve středu snímku (vhodný např. pro portréty v protisvětle – viz ukázka výše) či tzv. bodový režim (Spot/Partial Metering), kdy se měří množství světla v malém bodě ve středu snímku (vhodný pro proměřování scény).
Poloautomatické režimy a manuální režim
Střední a pokročilé fotoaparáty mají i tzv. poloautomatické režimy (PASM či P, Tv, Av, M), které umožní přebírat kontrolu uživatele nad jednotlivými veličinami expozice. Hodí se tak pro pokročilé tvůrčí fotografování, kdy záměrem není jen prostá dokumentace scény.
U podobných scén bude automatice také třeba pomoci. Hodně chytré automatiky ale podobné scény najdou ve své databázi a budou je exponovat správně.
Podobně jako ostření se expoziční automatiky svojí kvalitou a nabídkou režimů dramaticky liší. Pravdou ale také je, že pro běžné dokumentační účely automatika v 99% vyhoví. Rozdíly tak začnou trápit jen ty, kteří mají vyšší cíle a trápí je nešvary jako zašuměné podexponované snímky či naopak přepálená bílá. Poloautomatické režimy a manuální režim jsou také naprostou nutností pro kreativní fotografii.
III. Automatika vyvážení bílé (Automatic White Balance, AWB)
Barva světla které osvětluje scénu ovlivní barevnost všech předmětů na scéně. Bílý papír tak ve skutečnosti není bílý – má vždy barvu dopadajícího světla. Že se nám jeví bílý je funkce mozku, který potlačí vliv barvy okolního světla. Funkce automatického vyvážení bílé tak není nic jiného, než uhádnutí barvy světla, které scénu osvětluje.
Automatické vyvážení bílé však nemůže znát barvu světla v okolí. Musí se spoléhat jen a pouze na to, co vidí senzor. O automatickém vyvážení bílé tedy opět platí, že výsledek je poplatný zkušenostem a know-how výrobce a výkonu obrazového procesoru.
Vedle automatických režimů vyvážení bílé mají střední a pokročilé fotoaparáty možnost ručně nastavit převažující druh světla na scéně. K dispozici jsou většinou žárovka, zářivka, slunný den, zamračeno či stín. Často je k dispozici i možnost vyvážit bílou na bílý vzorek či podle teploty zdroje světla v Kelvinech.
Automatické vyvážení bílé většinou funguje tak, že obrazový procesor hledá část obrazu blízkou bílé barvě a podle této oblasti bílou vyváží. Pokud ale v obraze nic bílého není tak metoda vede až k nesmyslným barvám (nahoře skutečnost, dole po automatickém vyvážení bílé).
IV. Rychlost fotoaparátu (Lag Time)
S výkonem automatik a obrazového procesoru jde ruku v ruce i rychlost fotoaparátu. V praxi má smysl hodnotit 3 druhy rychlosti:
Výkon všech automatik a celková rychlost fotoaparátu umožní zachytit momenty, které se již nikdy nebudou opakovat. Proto ji při výběru nepodceňujte!
V závěrečném díle seriálu se zaměříme na formáty souborů, propojení s počítačem a ostatní parametry digitálního přístroje.
Všechny digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatickým zaostřovacím systémem. Elektronika fotoaparátu je propojená s objektivem a cílem je změnou polohy čoček v objektivu zajistit ostrost hlavního objektu. Ten se většinou předpokládá ve středu snímku a úspěšné zaostření je obvykle na LCD displeji, v hledáčku nebo i akusticky oznámeno.
Lepší třída fotoaparátů a všechny profesionální fotoaparáty umožňují ostřit nejen ve středu snímku ale i v dalších místech snímku. Místo k ostření může být vybráno buď automaticky nebo i ručně. Míst k ostření bývá od 3 až do 45.
Ukázka umístění 5 zaostřovacích bodů viditelných v hledáčku u populárních amatérských zrcadlovek Nikon D50 a D70.
Režimy ostřící automatiky
Při jednorázovém ostření (Single AF mode) se ostřící automatika jednorázově aktivuje až po namáčknutí spouště do půlky, kdy se předpokládá, že fotoaparát je namířen na hlavní objekt. Doba jakou fotoaparát potřebuje k zaostření od namáčknutí spouště (AF Lag Time) jednoznačně prozradí výkon AF automatiky a fotoaparáty se v této době dramaticky liší. Jednoduchým kompaktům to může trvat i vteřiny, zatímco profesionální zrcadlovky s profesionálními objektivy to zvládají téměř neměřitelně rychle.
AF servo
Snaha zrychlit ostření vedla výrobce k režimu AF servo. Ostření potom neproběhne jednorázově ale ostří se po celou dobu namáčknutí spouště do půlky. Tak je možné udržovat stále ostré i pohybující se objekty, vybíjí to však o něco více baterie. Reálná kvalita funkce AF servo opět prozradí výkon ostřící automatiky.
Rychlost a přesnost zaostření je hlavní úkol zaostřovací automatiky. Její špatný výkon vám umožní bez problémů snímat krajinu, architekturu atp., akční scény (zvířata, děti, sport) ale nezachytíte.
Ostření ve tmě
Tzv. TTL pasivní ostření používané dnes v drtivé většině případů pracuje na základě vyhodnocování kontrastu hran a potřebuje tak ke svému provozu dostatek světla na scéně. Výkon AF automatiky se proto v šeru silně zhoršuje až ztratí schopnost ostřit vůbec. Proto mají některé fotoaparáty vestavěné tzv. AF pomocné světlo (AF assist lamp), které v nouzi scénu osvítí. Výkon světla je však velmi omezen a tak pracuje jen do cca 3-4 metrů.
Manuální ostření
Ruční ostření vyřadí automatiku a umožní tlačítky +/- nebo ostřícím kroužkem na objektivu (Focus ring) ovládat čočky ručně. Výsledek je většinou vidět na LCD displeji či v hledáčku. Vzhledem k rozlišení LCD displeje/hledáčku je však ruční ostření na všech kompaktních fotoaparátech velmi problematické.
Je řada scén (zejména makro) kde je nutné zaostřovat ručně. Kompaktní fotoaparáty díky malému rozlišení displeje nebo hledáčku jsou o tuto možnost prakticky ochuzeny a musí většinou spoléhat na ukazatel vzdálenosti.
V rychlosti a spolehlivosti ostření se jednotlivé fotoaparáty dramaticky liší. Aby jednoduché fotoaparáty na ostření maximálně ušetřily, jejich objektivy jsou spočítány tak, že udržují vše stále ostré. Ostření má potom jednoduchou práci a ostří často jen v několika málo krocích. To platí však jen o jednoduchých fotoaparátech s malým rozsahem zoomu a vylučuje to fotografie s rozostřeným pozadím.
II. Expoziční automatika (Auto Exposure, AE)
Expoziční automatika je zodpovědná za regulaci světla, které dopadne na senzor. Prakticky to znamená, že fotografie jsou „světelně podobné“ i přesto, že jsou pořízeny v obrovsky širokém rozsahu světelných podmínek. Expoziční automatika se podobně jako ostření aktivuje stiskem spouště do půlky kdy zhodnotí snímek a nastaví správné expoziční hodnoty (expoziční čas, clonu a ISO citlivost).
Maticové měření (Matrix, Evaluative Metering)
Pravděpodobně nejkomplexnější metoda, která se aktivuje vždy v režimu plné automatiky. Metoda je založena na změření jasu v několika bodech snímku - tzv. zónách, kterých bývá od cca 10 až do tisíců. Na základě znalosti těchto jasů v různých bodech snímku se fotoaparát snaží uhodnout druh fotografované scény (krajina, portrét, sport, …) a podle toho nastavit vhodnou expozici. Úspěch této metody měření je tak silně závislý na zkušenostech a know-how výrobce, na počtu změřených zón i na velikosti a kvalitě databáze typických snímků.
Za standardních světelných podmínek nebude mít většina automatik problémy. Rozdíly v kvalitě měření se ale začnou projevovat za obtížných světelných podmínek - slabé světlo , fotografie s bleskem, protisvětlo atp.
S podobnými scénami si automatiky obvykle neporadí. Scéna je sice v průměru exponována dobře, ale jen my lidé víme, že tvář je důležitější než bílá zeď v pozadí.
Scénické režimy
Většina fotoaparátů nabízí i množství tzv. scénických režimů. Není to nic jiného než předchozí metoda zpřesněná o informaci o druhu scény. Umožní tak automatice lépe „uhádnout“ záměr a zvládnout snímek. Obecně řečeno čím více scénických režimů, tím lépe. V jednu chvíli se v nich ale uživatel ztratí, nestačí je přepínat a fotoaparát končí v poloze AUTO. I v počtu režimů tedy platí zlatá střední cesta.
Jiné metody měření
Pokročilé fotoaparáty umožňují i jiné než maticové metody měření světla na scéně. Běžný je středový režim (Center-weighted Average Metering), kdy fotoaparát měří světlo převážně ve středu snímku (vhodný např. pro portréty v protisvětle – viz ukázka výše) či tzv. bodový režim (Spot/Partial Metering), kdy se měří množství světla v malém bodě ve středu snímku (vhodný pro proměřování scény).
Poloautomatické režimy a manuální režim
Střední a pokročilé fotoaparáty mají i tzv. poloautomatické režimy (PASM či P, Tv, Av, M), které umožní přebírat kontrolu uživatele nad jednotlivými veličinami expozice. Hodí se tak pro pokročilé tvůrčí fotografování, kdy záměrem není jen prostá dokumentace scény.
U podobných scén bude automatice také třeba pomoci. Hodně chytré automatiky ale podobné scény najdou ve své databázi a budou je exponovat správně.
Podobně jako ostření se expoziční automatiky svojí kvalitou a nabídkou režimů dramaticky liší. Pravdou ale také je, že pro běžné dokumentační účely automatika v 99% vyhoví. Rozdíly tak začnou trápit jen ty, kteří mají vyšší cíle a trápí je nešvary jako zašuměné podexponované snímky či naopak přepálená bílá. Poloautomatické režimy a manuální režim jsou také naprostou nutností pro kreativní fotografii.
III. Automatika vyvážení bílé (Automatic White Balance, AWB)
Barva světla které osvětluje scénu ovlivní barevnost všech předmětů na scéně. Bílý papír tak ve skutečnosti není bílý – má vždy barvu dopadajícího světla. Že se nám jeví bílý je funkce mozku, který potlačí vliv barvy okolního světla. Funkce automatického vyvážení bílé tak není nic jiného, než uhádnutí barvy světla, které scénu osvětluje.
Automatické vyvážení bílé však nemůže znát barvu světla v okolí. Musí se spoléhat jen a pouze na to, co vidí senzor. O automatickém vyvážení bílé tedy opět platí, že výsledek je poplatný zkušenostem a know-how výrobce a výkonu obrazového procesoru.
Vedle automatických režimů vyvážení bílé mají střední a pokročilé fotoaparáty možnost ručně nastavit převažující druh světla na scéně. K dispozici jsou většinou žárovka, zářivka, slunný den, zamračeno či stín. Často je k dispozici i možnost vyvážit bílou na bílý vzorek či podle teploty zdroje světla v Kelvinech.
Automatické vyvážení bílé většinou funguje tak, že obrazový procesor hledá část obrazu blízkou bílé barvě a podle této oblasti bílou vyváží. Pokud ale v obraze nic bílého není tak metoda vede až k nesmyslným barvám (nahoře skutečnost, dole po automatickém vyvážení bílé).
IV. Rychlost fotoaparátu (Lag Time)
S výkonem automatik a obrazového procesoru jde ruku v ruce i rychlost fotoaparátu. V praxi má smysl hodnotit 3 druhy rychlosti:
- Doba ostření (AF Lag Time) - Měří jak dlouho fotoaparátu trvá samotný proces ostření aktivovaný namáčknutím spouště do půlky. Je to tedy doba od namáčknutí spouště do potvrzeného zaostření = připravenosti na snímek. Tato doba se u fotoaparátů liší nejvíce a za stejných podmínek to může dvěma různým fotoaparátům trvat vteřiny či setiny vteřin.
- Doba realizace snímku (Shutter Release Lag) - Měří jak dlouho fotoaparátu trvá zrealizovat snímek pokud již bylo předem zaostřeno namáčknutím spouště do půlky. Rozdíly již nejsou tak významné jako u (1), ale i tady se fotoaparáty liší.
- Celková doba snímku (Total Lag)
- Asi nepraktičtější hodnota, která udává celkový čas od zmáčknutí spouště do realizace snímku. Tato doba je blízká, nikoliv však rovná součtu dob (1) a (2).
Výkon všech automatik a celková rychlost fotoaparátu umožní zachytit momenty, které se již nikdy nebudou opakovat. Proto ji při výběru nepodceňujte!
V závěrečném díle seriálu se zaměříme na formáty souborů, propojení s počítačem a ostatní parametry digitálního přístroje.
