Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoškola  |  Seriály
Fotoaparáty  |  Objektivy
Fotomobily  |   Software
Příslušenství  |  Ostatní
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně

Ejhle člověk 12: Portrét jako okno do duše

23.11.2011, Jaroslav Klíma, návod
Zvládnout portrét je naprostý základ. Určitě minimálně v případě, že vás zajímá aranžovaná fotografie s lidskými modely. Proč tak rezolutně? Diváky všeho druhu, zkušené, mírně poučené i naprosté laiky, jejich vlastní i cizí portréty totiž opravdu zajímají.

Osmé Koho? – portrét jako okno do duše


Rádi si je prohlížejí a většinou pro ně i rádi pózují. Není také divu, vždyť ze všech známých obyvatel vesmíru jsou nám ostatní lidé přes veškeré rozepře, úskoky a příkoří nakonec stále nejbližší. Jsme totiž všichni příslušníci stejného živočišného druhu, a to nezměníme. Vlastně je, my fotografové, jaksi mimoděk fotíme i tehdy, když takzvaně „děláme“ sport, dovolenou, koncert, rodinu či společenskou událost. Často lidské postavy využíváme i jako popředí či oživení při záběrech architektury nebo krajiny.

Podle vzhledu, tvaru a barvy jednotlivých částí obličeje, ale i vlasů, lebky, uší a krku, podle jejich držení a sklonu, dokážeme i na relativně velké vzdálenosti identifikovat konkrétního jedince mezi tisíci. Lidská tvář a její momentální mimické uspořádání je dokonalým indikátorem pocitů, stavů, nálad a probíhajícího i chystaného chování. Jsme jako živočišný druh naprogramováni, abychom její podobu i sebemenší proměny neustále sledovali, vyhodnocovali a reagovali na ně.

Totéž děláme i s podobiznou konkrétního člověka, ať už se jedná o sochu, malbu, rytinu či fotografii. Ta je především pro laiky, kteří nevědí nic o možnostech stylizace, záměrné deformace světlem nebo úhlem pohledu (jakož i širokým rejstříkem hereckých a mimických gest), totožná se skutečným obličejem člověka-předlohy a tak i z ní se snaží odvodit jeho náladu, povahu a další vlastnosti. Zvládneme-li tedy umění fotografického portrétu, budeme tedy moci nejen manipulovat diváky a jejich pocity, ale i zaznamenávat a zachycovat podobu portrétovaného a tvořit tak jeho „píár“, neboli „imidž“ přesně v souladu s jeho zadáním nebo s našimi úmysly a cíly.
Klasický líbivý portrét. Jak by řekl jeden můj věčně nespokojený klient: „Takhle, anebo lépe!“ Nesnažte se vždycky za každou cenu vyretušovat i tu poslední vrásku. Je to nepřirozené, kýčovité, umělé a často trapné. Pleť by měla působit zdravě, svěže, ale reálně. Chcete-li lichotit, hledejte raději, než obligátní razítko, „krásné“ a lichotivé osvětlení, dejte přednost světlým odstínům a preferujte jasy před hlubokými a rozsáhlými stíny.

Snímaná osoba by měla v klasicky pojatém portrétu záběru dominovat, ať již svým umístěním ve formátu či svou relativní velikostí. Nejčastěji nám půjde o zobrazení obličeje, popřípadě hlavy s rameny či horní poloviny těla. Nikde ale není řečeno, že portrétem nemůže být foto celé postavy v typickém nebo oblíbeném prostředí nebo při nějaké činnosti. Případně dokonalá silueta nebo jiná extrémní forma třeba i značně zašifrované stylizace. Záleží na nápadu, účelu a naší schopnosti srozumitelně a atraktivně vyložit divákovi svůj pohled.
Za takovéhle portréty vám žádná žena hlavu neutrhne. Na pravdivosti trvat nebude, na tom, že musí vypadat jako bohyně krásy, většinou ano. Dopřejte jí ten pocit, ale nečekejte, že takovouhle fotografii za vás udělá nějaký drahý fotoaparát nebo super objektiv. Tak jednoduché to mít nebudete. Nejdřív vás musí rozbolet hlava. Až nakonec něco vymyslíte, musíte to tisíckrát zkusit, každý ne zcela dokonalý výsledek podrobit samokritice a pak vyhodit. Nakonec to ale přijde. Většinou.

Stylizovaný portrét preferuje technickou dokonalost (nebo alespoň promyšlenost a předchozí přípravu), vyváženou kompozici, atraktivní osvětlení, modelující tvář tak, aby vznikl jímavý obraz nebo aby lépe vynikly ty rysy člověka, které chceme zdůraznit. Vyžaduje vědomou spolupráci modelu. Častý, ale nikoliv nezbytný, je pohled do objektivu (oční kontakt každého diváka strhne mnohem snáz), nutná je oboustranná trpělivost a řada pokusů.

Výsledek by měl jen minimálně záležet na náhodě. Na takto naplánovaném obraze nesmí nic rušit, chybět ani přebývat, vše musí mít řád, účel a svoji logiku. To, co je tolerováno u reportážního portrétu, protože zkrátka nebyl čas, nebylo místo, světlo atd., je tady neoddiskutovatelnou vadou. Umělé osvětlení či dokonce ateliér nám sice umožní připravit prakticky jakoukoliv světelnou atmosféru, ale není podmínkou. Řada mimořádných a dnes již slavných portrétů známých osobností vznikla totiž v plenéru.

Přirozeně působící světlo, zvlášť s využitím více různých zdrojů, je často těžké vytvořit v ateliéru i pro zkušeného odborníka, nemá-li výsledek působit uměle. Nebojte se proto mnoha pokusů. Přibližujte se k cíli postupně, krok za krokem. A nezapomeňte: Dobrá fotografie vznikne tehdy, jestliže fotograf vytvoří něco, co předtím neexistovalo, jestliže ukáže něco, čeho jsme si nevšimli nebo jsme se na to nedívali tak, jako on.

Jak říkával profesor Ján Šmok blahé paměti: Ta dívka je opravdu hezká, ten západ slunce je kouzelný, ale ani jedno není vaše zásluha. Co jste do obrazu přinesl vy, pane kolego? Není pravda, že jen s dokonalým modelem vzniknou dokonalé portréty. Rozlišujme „dokument o přítomnosti nádherné ženy“ a „nádherný obraz“. Ten může vzniknout (a již nesčetněkrát v minulosti vznikl) i s osmdesátiletou, stářím a nemocemi poznamenanou žebračkou, když na to přijde.

Naše kamarádka má třeba krátké nohy nebo neforemný zadek, ale kouzelný úsměv a velké zářivé oči. Nebo je hubená a neumí moc tančit, zato má bohatou hřívu vlasů anebo krásné bílé zuby. Na každém člověku lze nalézt něco atraktivního a zajímavého. Naším úkolem je použít tento prvek jako stavební kámen naší kompozice a záměru, v němž kromě tváře a postavy modelu hraje i světlo, pozadí, rovina ostrosti, výřez, rekvizity a mnoho dalšího. Jestli nemáte dokonalý model, jste možná ve své tvorbě a možnostech omezeni. Jestli ale nemáte originální nápady, trpělivost, praxi a co hůř, ani dokonalé fotografie, je to jen vaše chyba!

Častým požadavkem na vás, jako portrétního fotografa, tedy bude klasické zadání: „Udělej mi krásný portrét!“ Hodně nejasný a subjektivní termín! Co je to vlastně krása? Ví to někdo? Co divák, to jiný názor. Modelka, zvyklá na bezmezný obdiv okolí, bude za „krásný“ považovat takový svůj portrét, kde bude vypadat originálně, zajímavě, atraktivně a kde její dokonale broskvově hladkou pleť nebude „hyzdit“ ani ta nejtenčí první vráska. Za pravdivost takového portrétu určitě bojovat nebude.

Zcela jiný „krásný“ portrét ocení zralá žena. Ani ta nebude ráda za přebytečné vrásky, některé z nich ale již považuje za součást své podoby. Záležet jí ale bude, je-li soudná, spíš na jakési oduševnělosti a hloubce, než na vzhledu ala „dvacítka“.

A do třetice, nebude-li mužný portrét drsného Harryho nebo Rockyho Balboy plný dostatečně hlubokých vrásek a krvavých šrámů z posledního souboje, nebude dost „krásný“ pro davy jeho fandů i fanynek. A ne, aby vás, proboha, napadlo, vzít na něj retušovací štětec ve Photoshopu!
Tenhle pán nebude chtít vrásky retušovat, ale spíš zvýraznit. Schválně se kvůli fotografování tři dny neholil, aby vypadal dostatečně nenuceně a „cool“. Takže zapomeňte na měkké světlo, vaše oblíbené softboxy a další standardní klišé. Najděte nebo vytvořte situaci a záměru odpovídající prostředí, vytvořte středně tvrdé boční osvětlení, stíny vyrovnejte jen částečně, ponechte v obraze trochu pochmurnosti, nostalgie, zamyšlenosti a tajemna. Jen malou kávovou lžičku, jíž si divák všimne až na druhý pohled.

Vidíte tu různost krásy? Je mi ale jasné, že máte před očima především vaše slečny a dívky. S těmi vás fotografování baví nejvíc, že? U nich se skutečně bez retušování neobejdete. I sebehezčí dívka má totiž někde nějakou skrytou či viditelnou vadu, skutečnou nebo domnělou nesouměrnost, jinak zbarvený flíček, pupínek, jizvu, vrásku nebo rušivé tetování. A ty v takto „krásně“ pojatých portrétech, pro něž se můžete každý den inspirovat na obálkách desítek časopisů a na stovkách reklam, nemají co dělat. Pravdivost si schovejte, až budete dělat sociální dokument z dětského domova. Tady se nosí dokonalost ve všech detailech.

Barvy i celkové barevné ladění volte v jemných, převážně pastelových tónech, v případě pestré barvy nechť jedna dominuje a je pečlivě sladěna nebo naopak v záměrném kontrastu s ostatními. I mladé a vláčné pleti pomůže pečlivý mejkap, měkké, rozptýlené osvětlení, ladná póza, tradiční mírný teleobjektiv, rozostřené a klidné pozadí. Dejte přednost klasickým úhlům pohledu, většinou čelnímu nebo tříčtvrtečnímu. Plný profil je nesmírně atraktivní, vyžaduje ale opravdu kvalitní model.

Méně vhodný bude podhled, široké ohnisko a jiné, deformace způsobující postupy. Snažte se o fotografii, která by obstála na titulu alespoň celostátního periodika nebo na reklamě velké kosmetické firmy. Dívky si velmi rády podobné snímky zařadí do svého prezentačního alba a budou věřit, že tak vypadají i ve skutečnosti. Přejme jim to.

Jiným druhem portrétu je aktivní zapojení nejbližšího okolí do obrazové kompozice. To může korespondovat s hlavní osobou (dívka v plavkách za kormidlem plachetnice) nebo být v záměrném rozporu (načančaná blondýnka na opuštěné silnici nad kouřícím motorem porouchaného auta). Záleží jen na tom, co chcete fotografií říct.

Mějte na paměti, že sebelépe nasvícený formální portrét obličeje významné malířky neřekne tolik (pokud nejde o osobu všeobecně známou), jako její fotografie uprostřed jejích hotových obrazů anebo třeba jen před napnutým prázdným plátnem, se štětcem a paletou v ruce. Okolí je tu stejně důležité, jako osoba sama a ušetří spoustu následného vysvětlování.

Obraz babičky, obklopené velkou rodinou a právě objímající neposedné vnouče, je snadno čitelný i pro diváka, který ji vidí poprvé. Fotografie ženy v pracovním oděvu, která právě osazuje čerstvě zrytý záhon novými sazenicemi, vypráví mnohem bohatší příběh, než by to dokázal pouhý snímek její tváře. Totéž platí o modelce v okamžiku přípravy na fotografování, kterak zrovna krčí čelo nad zrcadlem a plně se soustředí na dokonale rovnou linku pod svým okem.

Zamýšlejte se nad kompozičním řešením takové scény. Nemusí jít pokaždé o fádní postoj majitele nového vozu, opřeného o nablýskaný blatník. Využívejte různé nabízející se možnosti průhledů, odrazů, pohledů do zrcadla, rámování okny, dveřmi, vhodným neostrým popředím apod.

Zaměřte se i na světelnou atmosféru a zkuste ji využít anebo pozměnit pro zajímavější výsledek. Roztáhněte závěsy anebo jimi naopak odfiltrujte přílišný jas, využijte světelné skvrny na zdech a pečlivě bodově proměřte nejvhodnější expozici. Nebojte se kombinovat přirozené světlo s umělým, kterým dosvítíte požadované nebo příliš zastíněné plochy. Nezapomeňte i světelně zdůraznit, co je na obraze hlavní a co podružné, veďte divákův pohled od jednoho prvku k druhému v pořadí důležitosti.

Vzpomeňte na klasická kompoziční pravidla a komponujte do zlatého řezu nebo do úhlopříčky. Anebo úplně jinak, jak to ještě svět neviděl. Překvapte nejprve sami sebe a hned potom i nás ostatní!

Že je šum ve fotografii vždycky na obtíž? Nedejte se vysmát! Co by za něj mnozí fotografové a grafici dali, když není! Výborně se hodí třeba k takovéhle zajímavě světelně roztříštěné fotce. Tuctový portrét najednou získá další rozměr a stává se téměř grafickým listem. Šup s ním ve velkém formátu na stěnu pokoje!
Tohle je nesporně také portrét, ale většině diváků bude trvat poměrně dlouho, než si toho všimne. Je-li to vaším autorským záměrem, tedy dobrá. V opačném případě jste ale do kompozice nesprávně umístili hlavní a vedlejší motiv (totiž motivy). Tím se nemusí stát rovnou z dobré fotografie špatná, může se ale rychle změnit třeba žánr – tady například portrét v glamour.
Někomu to vadí, mě ne. Osobně mám totiž hodně rád balancování na hranicích žánrů a stylů, pokoušení mezí (technických i obsahových) a testování divácké tolerance. Třeba řeknete, že tohle už portrét není. Ale dokazovat to budete hodně obtížně!

Další varianta téhož. Nazvěte to třeba erotickým portrétem nebo si vymyslete úplně vlastní, originální krabičku. Hlavně ji ale hned poté zaplňte vlastními, osobitými a nezaměnitelnými fotografiemi!

I aranžovaný portrét může vypadat, jako reportážní momentka. Zase jsme u toho stírání a nenápadného posouvání hranic. Nemá žádný smysl (kromě úplných začátečnických pokusů) fotografovat totéž, co ostatní, kopírovat příručky a studovat cizí nastavení clony, času, citlivosti, používat tytéž objektivy, značky fotoaparátů nebo cizí osvědčené postupy. I kdyby to nakrásně fungovalo, až to po dlouhých pokusech nakonec zvládnete, budete v nejlepším případě druzí, spíš ale dvoutisící sedmdesátí devátí. Co s tím? Není náhodou lepší už od začátku, ihned, jakmile zvládnete základní kroky, hledat vlastní, originální cestu?