Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoškola  |  Seriály
Fotoaparáty  |  Objektivy
Fotomobily  |   Software
Příslušenství  |  Ostatní
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně

Jaký fotoaparát? – 4. díl: další funkce

9.7.2008, Roman Pihan, návod
V minulém díle jsme popsali základní faktory při výběru fotoaparátu. Nyní se podíváme na některé nové funkce, které se u fotoaparátů objevily v poslední době a mohou být tedy kriteriem výběru u novátorsky orientovaných a/nebo pokročilých uživatelů. Dnes začneme obecným přehledem a stabilizací obrazu.

Nové funkce a zlepšení – úvod


Nabídka digitálních fotoaparátů prochází samozřejmě stále relativně rychlým vývojem, který neustále přináší nové funkce a vlastnosti. V zásadě se nové funkce dají rozdělit do několika typů:
    1. Jak umožnit znalým i neznalým uživatelům stále lepší fotografie - jedná se v podstatě o zlepšování inteligence expoziční automatiky, automatiky ostření, vyvážení bílé, blesku atd., a to za stále širšího rozsahu světelných podmínek.
    2. Jak zpříjemnit a/nebo rozšířit ovládání tak, aby oslovovalo stále více uživatelů, přičemž tato strategie se pochopitelně liší u stylových kompaktů a u DSLR.
    3. Jak využít a do digitálních fotoaparátů integrovat nové technologie objevující se v sousedních oborech (např. WiFi, GPS souřadnice atp.).


Obsahově i kompozičně zajímavá fotografie pořízená v chudinské čtvrti v Bangkoku. Má ale jednu vadu – chlapec je rozostřen. Je to důsledek nepozornosti fotografa a zaostření na jiný objekt (v jiné vzdálenosti) za chlapcem. Vyvarovat se podobných chyb je hlavním cílem inteligentní automatiky, těžko se ale domnívat, že tento úkol bude někdy 100% vyřešen.

I. Snazší automatické fotografování


První skupina trvalých zlepšení míří do oblasti stále sofistikovanější automatiky. Udělat snímek „tak jak to vidím“ je zcela přirozenou touhou všech uživatelů (i pokročilých) a někteří možná ne zcela chápou, proč je to pro fotoaparát tak těžké. Je totiž třeba si uvědomit, že vy rozumíte obsahu scény. Chápete rozdíl mezi stromem v povzdálí a vaší babičkou v popředí. Je zcela evidentní, jak by tento snímek měl být zaostřen a exponován – přeci podle babičky! Navíc vy vidíte celou scénu (vše kolem) a máte tedy širší kontext.


Zradou pro automatiku na tomto snímku je jak expozice, tak ostření. Musí pochopit, že důležití jsou chlapci a ne zeď na pozadí. Pro člověka to zní jednoduše, ale pro stroj nechápající obsah scény je to mnohdy neřešitelný problém.

Fotoaparát a jeho automatika však vidí jen malou část scény ohraničenou „trubkou objektivu“. To je směšně malý výsek a ještě navíc časově omezený – je platný jen v době namáčknutí spouště. Navíc fotoaparát je stroj, a tudíž nerozumí scéně! Nerozezná strom od babičky - jsou to pro něj (jeho automatiku) jen různě jasné a barevné pixely. A proto tak často chybuje a přirozeně zejména v těžších světelných podmínkách. A proto je také poměrně těžké se naučit dobře fotografovat, tj. ovládat poměrně složitý stroj, přičemž nyní máme na mysli technickou stránku fotografie, kompozici neuvažujeme.


Pomineme-li vyvážení bílé, což je relativně nejsnazší úkol, tak automatika má nejvíce práce s expozicí a ostřením. Přiostřit tento snímek a ještě ho správně i exponovat je nad síly dnešních automatik a proto potřebuje pomoct. To bude vždy limit kompaktních fotoaparátů typu „Namiř a zmáčkni“, protože ty spoléhají na automatiku na 100 %.

Snaha výrobců je předstihnout konkurenci tím, že nabídnou chytřejší automatiku, díky níž i neznalý uživatel udělá lepší fotky v širším rozsahu světelných podmínek. Úplné řešení tohoto úkolu je však mimo dnešní možnosti lidstva a v podstatě by to znamenalo vybavit fotoaparát umělou inteligencí (Artificial inteligence, AI) humanoidního typu, díky které by fotoaparát obsahově pochopil scénu a podle toho exponoval, ostřil, používal blesk atd. Tento úkol nedokáží dnes vyřešit ani vědecká pracoviště vybavená superpočítači, natož malé a levné fotoaparáty.


Hovoříme-li o těžkých světelných podmínkách, máme na mysli zejména nedostatek světla, a tedy noční snímky, interiéry, jeskyně atp. Těžké světelné podmínky jsou ale i silné protisvětlo, silně kontrastní scéna či scéna výrazně se odchylující od průměru, a tedy od střední šedé.

I když tedy cíl není ani ve výhledu, natož na obzoru, objevují se nové funkce snažící se kousek po kousku k tomuto cíly přiblížit. Jsou to drobná zlepšení, která mohou v některých speciálních případech pomoci k dobrému snímku, a to i stylem „Namiř a zmáčkni“. Některé však profesionál či pokročilý amatér nevyhledává, protože jsou jen drobným zlepšením, jsou nespolehlivé a existují techniky, jak je ručně a tudíž spolehlivě nahradit. Nicméně pro masovou veřejnost mohou být účinnou pomocí, byť ne 100%.


Dobré světelné podmínky jsou: dostatek světla, denní světlo (kvůli barvě), scéna dostatečně obsahově rozbitá, průměr scény blízký světle šedé (RGB=127) a scéna přijatelně kontrastní. Tento snímek splňuje vše (RGB=124), a proto s ním automatika neměla žádné problémy.


Ia. Stabilizace obrazu


Mezi velmi účinné pomocníky při fotografování patří stabilizace obrazu. Patří do té kategorie, kterou používají a vyhledávají i ryzí profesionálové, a proto drahé profi objektivy jsou jí vybaveny. Navíc se dá snadno vypnout.


Mnoho snímků označovaných běžně jako rozmazané není de facto rozmazaných, ale rozhýbaných. Příčinou bývá v mnoha případech pohyb fotoaparátu během expozice, a tedy většinou chvění rukou. Situace se přirozeně zhoršuje ve slabém světle, kde fotoaparáty exponují delšími časy.

Stabilizace obrazu je založena na známém faktu, že při potřebě prodlužovat expoziční čas (pokles hladiny světla, a tedy tzv. „špatné světelné podmínky“) se mnoho snímků stane rozhýbaných. Mnoho uživatelů by je sice označilo za rozmazané, ale příčinou není chybné ostření, nýbrž pohyby s fotoaparátem během expozice. A v drtivé většině jsou to pohyby způsobené chvěním rukou.

Při fotografování z ruky je totiž třeba neustále sledovat expoziční čas a udržovat jeho hodnotu kratší, než je převrácená hodnota aktuálně používaného ohniska (zoomu) přepočítaného na kinofilm. Nabude-li čas alespoň této hodnoty nebo dokonce hodnoty kratší, lze z ruky bez obav fotografovat. Vychází-li však expoziční čas delší, hrozí právě rozhýbání snímku, protože během tak dlouhého času relativně k ohnisku dojde jistě k pohybu fotoaparátu. Je to sice údaj přibližný (každému z nás se klepou ruce jinak), ale v praxi překvapivě funkční. Řešením je samozřejmě stativ nebo monopod, ale to u amatérů nelze předpokládat a ani profesionál nedokáže dělat se stativem reportáž.

Dobrý a pevný stativ (tripod) je samozřejmě ideální řešení pohybové neostrosti způsobené chvěním fotoaparátu, práce s ním je však poněkud těžkopádná.



Monopod je na tom sice lépe, ale ani s monopodem není jednoduché pořizovat snímky třeba na svatbě.

Stabilizátor obrazu je zařízení schopné tyto malé pohyby fotoaparátu během expozice eliminovat. Na trhu jsou v podstatě tři metody:
    1. Digitální (elektronická) stabilizace
    2. Stabilizace na senzoru
    3. Stabilizace v objektivu

Příště se budeme podrobně věnovat metodám stabilizace obrazu a jejím praktickým rozdílům.
Autor: Roman Pihan

Vystudoval ČVUT Fakultu elektrotechnickou. Po nástupu digitální fotografie se stal jedním z propagátorů jejího využití v komerční i amatérské praxi. Pravidelně přispívá fotografickými články do řady odborných časopisů, lektoruje a přednáší fotografii na konferencích. Vydal úspěšné knihy „Mistrovství práce s DSLR“ a „Mistrovství práce se světlem“.