Ejhle člověk 40: digitál nebo film + poslední (ne)zbytnosti

Třetí Čím? – digitál nebo film plus poslední (ne)zbytnosti

Pomiňme na okamžik fakt, že se nacházíme na půdě serveru, který má odpověď na tuto otázku už ve svém názvu. Ještě poměrně nedávno byly totiž tábory příznivců obou principů zobrazení reality poměrně vyrovnané. Zatímco v jiných oblastech proběhla digitalizace velmi rychle a se všeobecným nadšením (video se od neuvěřitelně pracné, nešikovné a neefektivní analogové éry odpoutalo vpravdě bleskově), ve fotografii tenhle proces tak rychlý nebyl, byť to i tady leckomu může zpětně připadat jako blesk.

Profesionálové dlouho digitálu nedůvěřovali z důvodu kvality, problematické archivace a snadného kopírování (rozuměj zneužívání, krádeže) jejich díla. Umělcům zase chyběla pečeť „ruční“ originální, jedinečné práce. A ryzí rodinní amatéři, kteří už v éře filmu ke zpracování nafoceného přistupovali pouze na ose „nákup filmu a jeho založení do přístroje – odevzdání exponované ruličky ve sběrně – vyzvednutí obálky s hotovou zakázkou tamtéž“ neviděli v digitální technologii zpočátku žádné zvláštní výhody. Naučený postup museli opakovat naprosto stejně, jen s paměťovou kartou nebo s cédéčkem. Digitální fotoaparáty měly sice displej s okamžitým náhledem a odpadla nutnost kupování filmů, cena prvních přístrojů ale tuto ekonomickou výhodu bohatě vyrovnala.

Boháči, průkopníci a technologičtí nadšenci však i tehdy kupovali a kupovali, jako vždy tím poháněli kola pokroku – a ceny postupně zákonitě klesaly. Zároveň se postupně zvyšovalo rozlišení, rychlost, spolehlivost i další důležité parametry, v neposlední řadě pak samotná kvalita výstupu.

Na rozdíl od výše zmíněného videa nebo obecně amatérského filmu, kde na analogovou technologii nenarazíte pomalu už ani v bazaru (hurá!), ve fotografii ústup filmového materiálu ze slávy ani pak nebyl tak rychlý a není definitivní dodnes.
U fotografie z roku 1911 není třeba polemizovat o tom, je-li zhotovená digitálně nebo analogově. Ale vy ji jinak, než v digitální, přesněji řečeno „digitalizované“ podobě (v počítači a nakonec ani v tisku) vidět nemůžete. To je nakonec zásadní problém i všech ostatních, původně filmových fotografií, ilustrujících dnešní povídání. A také například všech testovacích fotografií z nových digitálních fotoaparátů, uveřejňovaných v knihách a časopisech. Ani když si je libovolně zvětšíte, neuvidíte filmové zrno, ale různé druhy rastrů, vzniklých následným zpracováním kdesi jinde. Vaše představa o originále proto nemůže být nic jiného, než velmi přibližná.
V dnešní digitální době není žádný racionální důvod pracovat i nadále se „zastaralým“ filmovým materiálem. Snad jen v případě nového zpracování archivních dokumentárních fotografií z doby filmové…

… nebo proto, že se nám nějaká stařičká fotografie docela líbí, ale chceme ji zpracovat jinak než původně, lépe, na větší formát.

Přesto někteří z nás stále i v dnešní době na film fotografují. Z pouhé nostalgie, z lásky ke klasickým přístrojům a technologiím, z čirého nadšeneckého pokusnictví. Exponovaný negativ nebo diapozitiv si necháváme i dnes vyvolat v laboratoři nebo to zvládneme sami. Následně z něj zhotovujeme zvětšeniny ve vlastní temné komoře nebo ho skenujeme a surový sken už dále upravujeme v počítači. Pokud ho chceme šířit tiskem nebo elektronicky, jako teď já, nic jiného nakonec stejně nezbývá. Je i tohle stále ještě analogová fotografie?

Existuje stále spousta zájemců o klasické postupy a přibývají noví. Z obou stran širokého spektra zájemců, to znamená z řad náročných tvůrců a výtvarníků, i ze strany naprostých laiků, fotografujících pouze pro zábavu a hledajících zkrátka jen další zdroj veselí a hračičkování. Prvním vycházejí vstříc bazary, po okraj přeplněné kvalitní a nyní již velice dostupnou profesionální filmovou technikou, těm druhým stačí levné filmové aparáty po babičce nebo nové, stejně primitivní (dnes už však záměrně), dávající jméno celému novému odvětví zábavy (lomografie), na které je přitažlivá právě ta nedokonalost, náhodnost a neopakovatelnost.

Paradoxem je, že takovým zájemcům nabízí spoustu zajímavého přesně z opačného pólu i moderní digitální fotografie. Vždyť co jiného je spousta specializovaných „lomo a „holga“ aplikací a filtrů v grafických editorech počítačů, v chytrých telefonech, tabletech atd.?

Zdá se tedy, že ač na první pohled digitální fotografie svoji starší analogovou sestřičku pěkně válcuje na všech frontách, ta se stále ještě nevzdává. Vyklidila sice až na výjimky (na obou okrajích široké škály kvality) pole komerční a masové fotografie, ale ve stínu a všude tam, kde není takový tlak na okamžitý výsledek, žije skromně, ale relativně spokojeně dál.

Dokonce s mladší sestrou čile komunikuje a občas se za ni i převléká. To tehdy, chce-li vyjít ze zaprášených archivů na mediální světlo a tak jí nezbývá než předtím projít skenerem. Ten a kvalifikace jeho obsluhy pak mají stejně důležitý vliv na to, jak dopadne ve srovnání s moderním sourozencem, jako kvalita původního analogového přístroje, v němž se kdysi (anebo teprve včera) zrodila.

Prakticky stejného výsledného efektu, navíc ve vyšší technické kvalitě, lze ovšem už dnes dosáhnout čistě digitálními prostředky. Jako zde…
… nebo zde. Pro někoho je ale stále podstatným mínusem moderních postupů, že počítač nevoní po vývojce a ustalovači.

Další si s počítačem důvěrně tyká a tvoří na něm fotografie, působící na první pohled ještě starším dojmem, než ty originální, třeba ze vzpomínaného roku 1911.

Jsou mezi námi údajně borci, kteří i přes veškerý dnešní pokrok stále ještě poznají analogovou fotografii od té digitální na první pohled. Takže už jistě poznali, že tahle je…
A tahle… (vyluštění příště)

Zapeklitou otázku záznamového média máte tedy snad už vyřešenou. To ale neznamená, že se nemůžete i tak bavit a zkoušet dál, za pomoci mnoha a mnoha dalších nástrojů, zařízení a pomůcek, bez nichž se (ne)lze při fotografování lidí obejít.

Co že ještě takový fotograf lidí může potřebovat? Tak třeba: v řadě situací se k dotvoření nebo i k úplné proměně scény hodí nejrůznější zdroje osvětlení. Existuje jich bezpočet, od přirozených po umělé. Ty druhé můžeme opět rozdělit na trvalé a zábleskové. O prvních jsme již dostatečně mluvili v kapitolách o fotografování v interiérech nebo třeba v nočních ulicích. Samostatný text o vlastnostech a hlavně práci s různými druhy přenosných i stálých zábleskových zařízení najdete na tomto místě již za týden. V něm si něco málo povíme i o přesném externím měření světla.

S osvětlením scény, ať už jakýmkoliv zdrojem, úzce souvisí třeba i nejrůznější odrazné a rozptylovací desky nebo i jejich jednorázové nouzové náhražky, jakými může být třeba obyčejný list bílého papíru, polystyrenová deska nebo rozložený alobal. Kdo fotí v ateliéru nebo se aranžované fotografii věnuje třeba i v lese nebo na poli, dobře ví, o čem mluvím a jak i taková maličkost dokáže výsledek zásadně proměnit. Už ne tak často si výhody nějaké skladnější varianty odrazné plochy uvědomují fotografové reportážní nebo portrétní, pracující živě mezi lidmi v jejich civilním prostředí. Přitom není problém podobnou pomůcku nosit trvale s sebou v brašně a v případě potřeby ji během minuty rozložit a použít.

Á propos – brašna nebo fotobatoh? Také jedna z věčných otázek. Osobně dávám z mnoha důvodů fotobrašně, a to především při práci na reportáži, kdy často měním objektivy nebo i fotoaparáty, pohybuji se v cizím prostředí, ne na jednom místě a chci mít zároveň svoji výbavu pod dohledem. Totéž platí v ateliéru nebo jemu podobném prostoru, kde ji nemusím nosit na rameni (a používám proto větší typ), mám vše neustále na dosah a přitom chráněné proti nečekanému nárazu nebo zakopnutí. V tomto případě určitě dobře vyhoví i plastový nebo kovový kufr s měkkými přepážkami.

Fotobatoh se nosí mnohem lépe, než brašna, je do něj ale velmi nepohodlný přístup (mám-li ho na zádech). Hodí se tedy pro delší pěší přesuny, především do přírody. Ocení ho například i fotografové sportu, kteří se celý den pohybují v terénu, přitom ale svoji výbavu tak často nemění. Drobnosti, jako paměťové karty, baterie atd. nosí po kapsách (fotograf bez patřičně značkové fotovesty, nejlépe s výraznými nápisy „Nikon“, „Press“ nebo „Profi“, je jen polovičním fotografem). Na krku nebo přišroubovaný na monopodu má fotoaparát s jedním dlouhým sklem a do batohu pro něco jiného musí maximálně dvakrát za odpoledne.

Stativ je také téma na román, vše podstatné už o něm ale bylo řečeno dříve. Pro mě je použití pevného třínohého stativu omezeno víceméně na reklamní a ateliérovou fotografii určitého druhu. Proč, to jsem popsal podrobně v příslušných kapitolách a je to dáno stylem mé práce. Jiní autoři mohou mít zcela opačné zkušenosti i potřeby. Monopod mám zato ve větší úctě! Používám ho mnohem častěji, a to jak v ateliéru, tak i kdekoliv venku, při reportáži, na koncertech i při fotografování firemních akcí při horších světelných podmínkách. Vynikající je v kombinaci s teleobjektivem.

Ano, teoreticky je naprostá stabilita robustního stativu neocenitelná pro co nejlepší technickou kvalitu fotografie. Nám jde ale o lidi, kteří jsou živí, hýbou se, občas docela nečekaně, gestikulují a jejich mimické schopnosti jsou doslova úžasné. Jen máloco z toho se dostane na vaše snímky, budete-li za všech okolností lpět na dodržování akademických zásad a osvědčených učebnicových pravidel. Já spoléhám na pevnou ruku a pohotovou reakci. Což neznamená, že na stativovém závitu mé zrcadlovky často nevisí lehký, ale pevný monopod s docela povolenou malou kulovou hlavou. Je-li to potřeba, jsem schopen fotit bez jeho opory. V okamžiku ho ale mohu prodloužit či zkrátit a už jen jednoduchým vzepřením fotoaparátu s monopodem o zem získávám potřebnou stabilitu navíc, je-li to možné nebo potřebné.

Je toho ještě spousta, co potřebuje takový fotograf lidí. Někdo by s sebou nejraději tahal neustále ještě jeden nebo dva kufry, jiný raději jezdí rovnou off-roadem se střešní nástavbou. Další si vystačí s pár kapsami a malým, nenápadným kompaktem. Jeden se bude jistě cítit uražen, že jsme se dosud nezmínili o jeho oblíbeném skládacím trojnožkovém sedátku, jiný může postrádat zmínku o základních způsobech líčení a o obsahu příručního kosmetického kufříku. Přeci nebude utrácet pro svou zábavu během fotografování módy nebo aktů za drahou vizážistku!

Ti všichni a mnozí další by měli pravdu. Už se však opět krátí vymezený prostor a tak na závěr ještě alespoň něco jen zdánlivě odtažitého stran lidové pranostiky: „Líná pusa, holé neštěstí“. Cože? Málokde tohle pořekadlo platí tolik, jako při fotografování lidí.

Fotografie jako obor je jinak docela individualistická záležitost. Ne, že by se fotografové rádi nescházeli. Všimněte si ale dobře, KDY se sdružují. Buďto PŘED fotografováním, ve fázi příprav, výběru vhodné techniky, učení se a získávání informací, anebo PO fotografování, když potřebují poradit se zpracováním, tříděním nejlepších záběrů a pak samozřejmě během prezentace výsledků, kdy se rádi pochlubí, touží po uznání nebo i dobře míněné kritice a zpětné vazbě. Ale prakticky nikdy BĚHEM samotného fotografování. Snad jedinou výjimkou jsou kurzy a workshopy, kdy je tím důvodem spíš rozložení nákladů na cestu nebo větší počet modelek. Anebo případ, výrazně slabšího fotografa, který se chce od ostatních něčemu přiučit.

Jinak jsme při samotném fotografování nejraději sami a je to pochopitelné. Jen my sami víme, co chceme vytvořit a nedaří se to pokaždé snadno. Jsme toho plní a nemáme rádi rozptylování. Mnozí fotografové, podobně jako celá řada jiných tvůrčích osobností, jsou dokonce vyslovení introverti.

To ale bohužel s fotografováním lidí nejde příliš dohromady. Bez komunikace s okolím si snad v některých případech vystačí fotograf reportér nebo paparazzi. Podobá se tak spíš fotografovi volně žijící zvěře. Ale i tomu určitě prospěje, má-li čerstvé informace o aktuálním dění v okolí, o případném brzkém příjezdu atraktivních osobností nebo chystaných akcích. A tady už může být přílišné uzavírání se do sebe určitě na škodu i jemu.

Ve většině ostatních žánrů lidské fotografie už se ale bez komunikace s druhými lidmi neobejdeme. Nemusí být pokaždé docela cizí. Kdekomu se určitě snadněji jedná se známými, kamarády, s rodinnými příslušníky. V řadě projektů si tak lze práci usnadnit a dokonce si ji společně i více užít. Nejde vždycky jen o modely a modelky. Tu je potřeba něco přidržet, upravit, přesunout nebo vylepšit, tam zase cosi odvézt, přešít, nalíčit, zapudrovat.

Jsou ale případy, především v oblasti profesionální praxe, kdy si spolupracovníky ani objekty svého fotografování vybrat nemůžete. Tady je umění nekonfliktní a cíleně řízené komunikace alfou a omegou úspěchu, minimálně stejně důležitou, jako kvalitně kreslící objektiv nebo dostatečně rozměrný a čistý senzor. Ve spoustě případů dokonce mnohem důležitější, už proto, že nejprve vám takovou zakázku musí někdo nabídnout, pak teprve má smysl řešit, čím, kdy a jak. A aby ho to napadlo, musíte ho přesvědčit. Verbálně anebo svými předchozími výsledky, ideálně obojím.

I to je jeden z důvodů, proč se spousta jinak velmi dobrých a zkušených fotografů práci s lidmi i práci na zakázku tak úpěnlivě vyhýbá. Svoji povahu člověk nezmění a každý inklinuje k něčemu jinému, jak u sebe, tak u ostatních. Občas se ale vyplatí z dobrého důvodu překonat svoje případné zábrany nebo i jen domnělé nedostatky. Naučit se lépe komunikovat s neznámými lidmi, umět je naklonit vlastním záměrům, zbavit je averze nebo planých obav, získat je na svou stranu, nadchnout je pro vlastní projekt. Stát se alespoň občas a na chvíli fotografem-manažerem. Není to nejspíš příliš populární tvrzení, ale vaše budoucí fotografie to může zlepšit mnohem rychleji a více, než nákup nového fotoaparátu, stativu nebo notebooku.