Fotografování lidí – 14.díl: make-up

Make-up

Make-up tvoří důležitou součást fotografie. Jedná-li se o reportáž, bude asi make-up zcela přirozený - takový, jak se fotografovaný běžně líčí. Reportážní fotografie mají ale z hlediska světla i účelu trochu jiný cíl než fotografie studiové. Pokud tedy fotografujete ve studiu a svítíte umělými světly, je make-up nepostradatelný.

Dobrý make-up je obvykle dílo vizážistů a není předmětem tohoto seriálu. Nicméně z fotografického hlediska je možné doporučit několik pravidel:

1. Fotografie obecně make-up potlačuje. To znamená, že pokud chcete aby model byl na fotografii běžně nalíčen, musí se v reálu silně přelíčit. Navíc, čím difúznější je světlo, tím více je make–up potlačen. Čelní difúzní světlo potom potlačuje make-up nejvíce.


2. Lidská pleť je mastná a tak se po nasvícení silně leskne. Lesky pleti potom přepalují zejména červený kanál na snímku a na fotografiích je možné najít nehezké fleky v kresbě. Podexpozice, která zachrání červený kanál od přepalů, ale vede k celkově špatné kresbě, ke zvýšenému šumu a k příliš tmavé fotografii. Nejlepší způsob tak je bránit leskům na pleti make-upem, zejména silnými vrstvami pudru.

3. Snímání v teplém ateliéru a zejména svícení horkými zdroji světla (halogeny) způsobuje, že se model potí a make-up se tak roztéká. Pleť se opět stává lesklou a je třeba ji znova a znova opravovat – minimálně přepudrovávat. Chladnější prostředí možná není tak příjemné, je ale pro make-up vhodnější.

Postprocessing

Málokdy je dobrý portrét (ať už jen obličej či celá postava) dokonalý ihned po fotografování. Obvykle je nutná větší či menší retuš, která jednak opravuje chyby fotografa (zapomenuté drobnosti, chyby na pozadí, lesky atp.), chyby modelu (retuš pleti, oprava make-upu atp.) či technické chyby (expozice, barvy, nečistoty na senzoru atp.). Dále bývá nutný drobný dodatečný ořez, přepočet fotografie na vhodné rozlišení a její doostření.

Retuš

Obecně jsme se retuší již zabývali v seriálu o úpravě fotografií, konkrétně v díle zde. Co se speciálně retuše lidské pleti týče, je možné metody rozdělit na lokální a globální. Lokální metody opravují místní vady pleti – vrásky, pihy, pupínky atp., zatímco globální nástroje pracují na principu:

1. Najdi vše co je pleť
2. Takto nalezenou pleť zjemni a oprav, obvykle pomocí nástroje Gaussovského rozostření
3. Aby snímek nevypadal „příliš vyžehleně“, tak mírně přidej šum

Tyto globální metody jsou sice rychlé a na první pohled účinné, nemohou se ale vyrovnat pečlivému make-upu před fotografováním a pečlivé následné lokální práci v PC. Lokální metody jsou založeny na opravě skutečných vad ne plošně, ale kus od kusu na základě potřeby. Oblíbenými nástroji v programu Adobe Photoshop jsou retušovací štětec (Healing Brush) a klonovaní razítko (Clone Stamp). Těmi se kus od kusu, piha od pihy, vráska po vrásce opravují vady pleti a make-upu. Jemné žilky či drobné vrásky lze potom vymaskovat a rozostřit například filtrem Medián.


Podobně jako vady pleti je třeba vyretušovat kruhy pod očima, chyby líčení rtů, drobné vady make-upu kolem očí, žilky v očích, nechtěné pramínky vlasů v obličeji, vlasy příliš poletující kolem hlavy atd. atd. Čím vyšší máte nároky, tím pečlivější a delší práce vás čeká. Tuto práci si můžete ušetřit pečlivou kontrolou a stálou opravou make-upu na scéně během vlastního fotografování.

Barvy

Lidský pozorovatel je velmi citlivý na pleťovou barvu. Tuto barvu důvěrně zná a navíc řada odstínů signalizuje pro lidský mozek nějakou nemoc. Zejména při svícení světly podivné barvy (halogeny, žárovky, úsporky) je třeba barvě věnovat zvýšenou pozornost a nejlépe ji vyvážit pomocí středně šedé tabulky. Tím odpadne řada problémů s následným postprocessingem. S opravami barvy je totiž celkově třeba zacházet opatrně – najít někdy přirozenou barvu pleti podle oka je trochu oříšek.

Ořez

Každý 1 cm2 fotografie je zlato a u fotografií lidí to platí dvojnásob. Čím větší plochu necháte na obličej, výraz a oči, tím působivější bude portrét. Pokud se jedná o snímky celé postavy či dokonce skupiny osob, je situace ještě dramatičtější – pro postavu či postavy je třeba na fotografii třeba nechat co největší plochu. A k tomu právě slouží ořez. Na scéně je vždy lepší nedělat ořez zcela těsný, protože model se přirozeně pohybuje a tak hrozí, že na snímku bude chybět třeba kus ruky nebo ucha. Je lepší snímat s mírnou reservou a finální ořez provést až v PC. Ztráty MPix se dnes již není nutné bát, moderní fotoaparáty jich nabízejí pro většinu aplikací dost.


Ořez je třeba dělat i s ohledem na budoucí formát fotografie – jinými slovy jste svobodní ve formátu nebo omezeni poměrem stran např. fotopapíru 13x18 cm? Musí být všechny snímky stejné nebo mohou mít různý poměr stran? Osvědčil se postup editovat neoříznuté originály a ořez potom provádět až podle finálního požadavku.

Přepočet a doostření

Portrétům ale i celým postavám sluší doostření, které subjektivně doostří zejména oči, obočí, vlasy a rty. A doostření je třeba provést až na finálním rozlišení fotografie (účinek je silně závislý na počtu pixelů a plánovaném dpi). Proto je rozumné postupovat tak, že pracně retušovaný originál je uložen bez doostření, finální ořez, resampling a doostření se provede až podle konkrétního požadavku. Navíc výsledek není nutné archivovat, dá se snadno na rozdíl od retuše znova získat.

Netradičně

Postprocessing z jedné strany láká a z druhé i umožňuje rozsáhlé editace. Možnosti jsou téměř neomezené – netradiční barvy, manipulace s kontrastem, černobílé mutace snímku atd. Je jen otázkou, zda dopředu vědět co z toho bude nebo vyfotografovat běžné portréty a potom hledat co s nimi. Obě metody mají své zastánce, jedno je ale jisté – když se něco lidem libí, neptají se jak to vzniklo.


Příště se podíváme na práci s bleskem u fotografií lidí.