Ejhle člověk 25: Společenské události

Druhé Kde? – společenské události

K tomu, abyste byli v podobném prostředí úspěšní, nepotřebujete ani vlastní model, ani prostory. Obojí za vás už shromáždil a připravil pořadatel. Stydlivý a nesmělý introvert, který si předem každý záběr rád dlouho a pečlivě připravuje, se ale ani tady až na výjimky příliš neuplatní. Pro toho je vlastní, byť improvizovaný ateliér k nezaplacení. O něm ale až někdy příště, dnes si užijí ti pohotovější.

Pro podobná prostředí je totiž typická neustálá změna a pohyb všech skladebných prvků obrazu. I do vás samotných neustále někdo strká a dloube, tahá vás za rukáv, abyste nepřekáželi nebo si naopak všimli… Často bude nutné zas a znova měnit nastavení všech možných hodnot na fotoaparátu. Měli byste to zvládat takřka poslepu.

Kdo si tedy myslí, že si na plese sedne pohodlně ke stolu s nejlepším výhledem, a po celý večer se od něho nehne, v očekávání ideálních záběrů, bude hořce zklamán. I kdyby totiž nakrásně existovalo takové jedinečné místo, bude buď příliš vzdálené či příliš vysoko (více o úskalích takové „přehledné“ pozice v odstavci o tom, že máte „jít blíž!“), spíš ale můžete čekat, že ten nejzajímavější děj se nikdy nebude po celou dobu akce odehrávat jen na jednom místě a i kdyby, že se před vámi v kritický okamžik pokaždé zastaví číšník, zakryje vám svým tlustým pupkem objektiv a s milým úsměvem se zeptá, co budete pít.

Fotograf, stojící o zajímavé záběry ze společenské akce, musí tedy neustále vířit, kolotat a přesouvat se − tu s davem, tu s celebritami, tu předvídavě a dlouho dopředu sám − na to jediné správné místo, odkud doufá pořídit plánovaný záběr. Na takové místo ale jen málokdy míří jako jediný (a když ano, nejde o nijak významnou akci), proto uplatní navíc i svoje ostré lokty, prořízlá ústa a špičaté lakýrky – ve vší slušnosti, ovšem! Důsledkem přemíry jemnocitu je pokaždé totéž: ideální fotografie nevznikne anebo sice ano, ale v cizím fotoaparátu!
Číhání na celebrity patří ke společenským akcím tak nějak samozřejmě. Stůjte v první řadě, a pokud tam ještě nejste, dostaňte se tam!
Celkovou atmosféru a všeobecné veselí lze dobře fotografovat prakticky odkudkoliv, chce to jen postřeh a soustředit se na výrazy tváří a na vrcholné momenty každé jednotlivé mikroakce.
Věnujte se rozhodně nejen nevzrušivým a příliš popisným celkům, ale i detailům a úzkým výřezům scény. Řeknou častokrát o události mnohem více.
I u nezbytného fotografování přátel, skupin a skupinek dbejte na maximální využívání pravidla „Jděte blíž“. Čím méně lidí bude na každé jednotlivé fotografii, tím více konkrétních detailů bude možné na ní rozlišit, tím spokojenější zákazníky získáte (a tím méně bude nutné výsledný snímek zvětšovat, aby na něm byli všichni k poznání).

Bude záležet i na tom, za jakým účelem jste na akci dorazili. Jestliže jste tu kvůli vystoupení třeba takové Evy Farny (Farné?), budete nejspíš celou dobu stát pod pódiem a zírat jí… do očí. V závislosti na vaší drzosti, zkušenostech, výřečnosti anebo akreditaci se možná dostanete i na samotné pódium. Před koncertem anebo po něm nejspíš dostanete šanci pořídit pár záběrů v šatně nebo během jejího rozhovoru pro jakési médium. A to je všechno.

Úplně jinam si musíte stoupnout, jde-li vám spíš o záběry Ferdy Japonce (jeden z kandidátů na prezidenta), prezidenta současného, nebo i „jen“ místního starosty, kteří by případně její (nebo spíš docela jiný) koncert navštívili. Nebudete se hodiny předem tlačit pod pódiem, ale u vchodu do budovy, musíte nekonečnou dobu čekat na příjezd té správné limuzíny, nesmíte se nechat odstrčit chlupatými gorilami ve značkových oblecích. Budete je muset přesvědčit o tom, že s tohohle teleobjektivu se opravdu nedá střílet (určitě víte, proč už dnes takřka žádný výrobce fototechniky nedělá něco na způsob legendární ruské fotopušky na bázi Zenitu E – a ne, že by nebyl zájem).

Pokud vás ale zajímá spíš celkový průběh akce, její program, běžní přítomní a jejich mikropříběhy, budete zřejmě střídat objektivy nebo pravidelně zoomovat jako o závod a budete se, pokud možno nenápadně, pohybovat po celé ploše podobně, jako v ulicích města při street fotografii. Ne, že byste nemohli pořídit zajímavý záběr s dlouhým sklem, daleko častěji ale využijete krátká a nejkratší, hodně světelná ohniska. Počítat musíte s rychle se střídajícími světelnými podmínkami, s vysokým kontrastem, s celkově spíše nízkou intenzitou osvětlení. Vysoká citlivost ISO s co nejnižší relativní mírou šumu přitom dojde uplatnění více než jinde.

Řada podobných společenských událostí se odehrává i v rozlehlých venkovních prostorách, vzpomeňme jen nejrůznější promenády, vojenské přehlídky, garden párty, hudební festivaly pod širým nebem, některé vernisáže nebo i divadelní představení. Daleko více je jich ale v interiéru, v temném prostředí barů, sokoloven a plesových sálů. Tam určitě využijete dodatečné zdroje světla, nejčastěji externí blesk. Máte-li k němu navíc dodatečný akumulátor nebo jednu dvě sady náhradních baterií, nemělo by vás z hlediska osvětlení ani tam nic překvapit.

Určitě jste již natolik zkušení, že budete dávat přednost zábleskovému světlu odraženému, případně pouze dodatečným adaptérem alespoň částečně rozptýlenému. Budete využívat synchronizace blesku s delšími časy závěrky a odměnou vám bude sice třeba rozmazané, ale barevně mnohem zajímavější a původní světelné atmosféře věrnější pozadí vašich fotografií.

Ti pomalejší a všichni váhaví střelci mezi vámi (to není hodnocení kvality jejich fotografií, jen kategorizace temperamentu autorů) budou opět celou dobu naříkat, co všechno nestihli a jak se každý druhý zoufale chaoticky pohybuje sem a tam, reportážní povahy budou naopak jistě slavit při každé podobné události fotografické žně.

Při této příležitosti nemohu nezmínit svoji oblíbenou poučku, které se sám držím během každého fotografování jako klíště. Jděte blíž! Můžete namítat, že je to především otázka stylu a vy máte raději postavy na vzdálených horizontech a spousta vzduchu kolem. Proto i o ní, jako ostatně o každé jiné radě jistě platí, že někomu otevře obzory a celý nový vesmír možností, jiný nad ní pohrdlivě mávne rukou: „Stará vesta“, případně „nesmysl“. Takový už je svět a nic s tím nenaděláme, mě se ale tahle jednoduchá rada vždycky osvědčila.

Tedy ještě jednou a nahlas – „Jděte blíž!“ Chci tím říct, že (nejen v případě reportážní fotografie) nikdy nejste hned na začátku dostatečně blízko svému motivu. Extrémně často by se měli touto radou řídit všichni autoři typických dovolenkových a vzpomínkových záběrů typu „naše parta před Eifelovkou“, na kterých většinou ještě lze rozpoznat onu věž, ale rozeznat jednotlivé účastníky zájezdu v tom shluku špendlíkových hlaviček už sotva. Popojděte několik kroků dopředu a nesnažte se mít na jednom záběru všechno. Už neplatíte každé políčko filmu (a tím každé cvaknutí) a ani tehdy, kdy jste museli, tahle úspora nestála za to. Znovu pohled do hledáčku (na displej). A ještě blíž!

Rozšířený nešvar fotografování vzdálených „blech“ namísto zatažení diváka přímo doprostřed dění je působen jednak vlastnostmi lidského zraku, který si dokáže snadno „vyzobávat“ z viděné scény jen to podstatné, zatímco žádný fotoaparát ne (podrobněji v minulém dílu seriálu), jednak ale i tím, že hledáčky a dokonce i displeje levných fotoaparátů ukazují jen málokdy plných 100% výsledného záběru a postavy nebo obličeje budou proto na výsledné fotografii v poměru k okolí ještě menší, než se původně zdálo.

A ještě další zrada. Možná už svoje fotografie vůbec netisknete (měli byste), ale i v internetových galeriích nebo v mobilních prohlížečích to funguje podobně. Pokud na fotografii o rozměru 9 x 13 cm zobrazíte jeden obličej, i když budete snímat jen skutečně nejtěsnější výřez, bude samotná tvář bez vlasů a případné pokrývky hlavy široká dejme tomu 5-7 cm. OK, v pořádku. Budou-li na snímku současně čtyři lidé, bude ale na každý obličej připadat už jen 1-2 cm a bude-li těch postav 35? Budete mít problém rozeznat dámy od pánů, a pokud to zvládnete, budete se nejspíš orientovat jen podle sukní a nahých nohou.

Přitom vůbec nezáleží na kvalitách a rozlišení vašeho fotoaparátu nebo objektivu. Ty mohou výsledek pouze ještě zhoršit. Fotografie celé třídy nebo všech zaměstnanců vaší firmy prostě musíte ve finále nazvětšovat alespoň na rozměr papíru formátu A4 nebo ještě víc. Anebo snímat jednotlivé menší skupinky ve větším detailu. Eifelovku si nechat na potom a soustředit se na zajímavou interakci jen několika málo postav. Jen jimi zajímavě vyplnit celý formát záběru.

Pro další celebritu (další spolužáky, členy rodiny) si vyhradit zase další snímek. Místa na paměťové kartě máte ještě dost! Pokud to neděláte a vystavujete své super fotografie jenom na „Tvářibuku“ v rozlišení „800 px delší strana“ je vám fotoaparát s rozlišením 24 mega k ničemu. Že je to jasné? Výborně, projděte se ale po webu a zjistíte, že zdaleka ne každému!
Konkrétní důkaz pravdivosti předchozího tvrzení. Tohle jistě není zkažená fotografie a má svou důležitou památeční hodnotu, naplno ale vyzní až při dostatečné velikosti tisku. Ve formátu pohlednice zaujme jen málokoho (já vím, občas se vyskytne výjimka, která upoutá i tak, ale nespoléhejte na to :-)).
Bez celkových záběrů se žádná společenská událost neobejde. Zkuste ale vymyslet záběr, který bude fungovat i bez mnoha nudně stereotypních pohledů do objektivu a velkého zvětšení. Co se takhle třeba pro jednou zaměřit jen na světelné efekty?
Práce s bleskem je v podobných případech na samostatnou kapitolu. Bude důležitější zachytit ostře konkrétní událost a její aktéry v přesný okamžik? I za cenu poničení původní světelné atmosféry a vzniku nepěkných a předem jen těžko odhadnutelných ostrých stínů? Nebo bude lepší rezignovat na věcnou informaci a zachovat spíš emotivní atmosféru a efektní barevnost? Zde jsem použil první ze zmíněných postupů, důležitá byla maximálně přesná informace o události, trvající jen pár vteřin. Opakování nepřipadalo v úvahu.
A tady je výsledek druhé metody. Podle mě mnohem zajímavější záběr, byť je jasné, že většinou potřebujeme ideálně oba. Při synchronizaci blesku s dlouhými časy závěrky navíc lze jen těžko předem přesně předvídat výsledek a tak se hodí tam, kde je možné pořídit více záběrů a z nich až následně vybrat ten jediný Nej. Když se však zadaří, jeho účinek jen těžko něco chladně technicky ostrého překoná. Určitě vyzkoušejte!
Nikde není řečeno, že byste se i na společenské akci, kde se předpokládá převážně reportážní přístup, nemohli pokusit o formálně přesněji komponované a promyšlenější záběry. Limitováni ale budete většinou těžko zásadně změnitelnými místními světelnými podmínkami.
Vybrané snímky ze společenských událostí můžete následně použít nejrůznějším způsobem. Neomezujte se jen na krátkodechý dokument. Přemýšlejte, sestavujte série a cykly, nebo i celé, jakoby komikové příběhy. Dotvářejte konečný účinek v grafických programech, redukujte nebo posouvejte barevnost, pracujte s výřezy tam, kde na to nebyl čas přímo na místě. Soustřeďte se především na série záběrů a na jednotlivé vrcholné fotografie, které budou fungovat trvaleji, i nad rámec zapomenutelné informace o konkrétní události. Hledejte obecné symboly, srozumitelné beze slov. Třeba bruslit se bude určitě i napřesrok! Zase budou Vánoce a nezáleží na tom, na kterém náměstí a ve kterém městě!