Zrcadlovka a já: Příliš hlučná digitalizace

Za svůj fotografický život už jsem slyšela spousty strašidelných historek o ztrátě fotek, které se nedaly ničím nahradit. Nefunkční cédéčka, rozbité datové disky, poškozené soubory, chybějící zálohy. Musím se přiznat, že i mě se jednou podařilo vymazat si kompletně obsah jednoho celého disku na hlavním počítači, a to jen díky vlastní šikovnosti. Prostě když se daří, tak se daří. Poučena předchozími nezdary jsem měla vše vyzálohované, takže se vlastně nic nestalo. Jen to stálo trochu času a práce a dost peprných nadávek.

Ovšem jsou i události, které se stanou takříkajíc zásahem vyšší moci. Takto jeden můj kamarád přišel o sérii naprosto neopakovatelných záběrů. Přitom si je do dneška jistý, že data správně vyzálohoval a uložil. Jenže když je pak po letech hledal, zjistil, že na místě, kde měla být, prostě nejsou. A nejsou ani nikde jinde.

Další můj kamarád, velmi známý fotograf, zas neustále bojuje s místem a způsobem zálohování. Když shromažďujete kvalitní fotografie ve formátu RAW a zálohujete vše, co vznikne, potřebujete toho místa opravdu hodně. Ani u sebelepšího externího disku vám však nikdo nezaručí, že nemůže vyhořet nebo jinak selhat. Možná vám jej výrobce nahradí jiným, ovšem obsah může zůstat nenávratně ztracen. Zálohy pak samozřejmě znamenají nejen dvojnásobek disků a dvojnásobek kapacity, ale také dvojnásobné náklady.
Zatím nebyla vymyšlena žádná technologie, která by fungovala dokonale a bezchybně. To ostatně nejsou ani lidské vlastnosti. Při velkém objemu dat se nakonec vždycky stane, že něco ztratíte, zapomenete, omylem smažete nebo vás prostě zklame technika. Ztráty naštěstí nebývají tak tragické. Spousta věcí se dá přefotit a vzpomínky vám koneckonců nikdo nevezme.

Ovšem nutí mě to zamýšlet se nad tím, jak to bylo prima, když fotografie vznikaly převážně na papíře. Doma máme několik krabic od kuřat plných černobílých fotografií, které dělal můj tatínek. Mají pro mě sentimentální hodnotu. Mám je ráda. Jsou tak nějak více skutečné, více fyzické. I ty mohou být samozřejmě zničeny, a to i pouhým používáním, o ničivých katastrofách typu oheň nebo voda nemluvě. Přesto mi fotografie v této podobě připadají jaksi reálnější. Jejich skladování je rovněž náročné na prostor, ale když už jednou existují, máte je k dispozici. Také je můžete vlastní hloupostí ztratit, žádná technická závada však vaše fotky neohrozí.

V posledních letech se stává stále častěji, že jsou staré fotografie a archivy digitalizovány. Fandím této technologii, která vám umožňuje prohlížet si například historické fotky z různých míst i na dálku. Na druhou stranu, fotek tištěných na papír je stále méně a méně. A tak si musím klást otázku, jestli to není škoda. Mezi cvakáním snímků a ukládáním dat na disky mi chybí mezičlánek. Tím jsou právě ty skutečné fotky. Ne v podobě digitalizovaných dat nebo internetových fotogalerií, prostě reálné fotky na fotopapíře. Nestály by alespoň ty nejlepší za to?