Ejhle člověk 32: Virtuální prezentace

Druhé Nač? – virtuální prezentace

Záleží totiž na definici toho, co kdo považuje za fotografii. Pro někoho je to jen jakýkoliv trvale uložený otisk, záznam okamžiku, zmrazené skutečnosti. Ten pak nejspíš nemá problém ani s „fotografiemi“, které nikdy neopustí temnotu datového zápisu na CD/DVD.

Se vznikem digitální fotografie a s rozvojem internetu se možnosti využití, vystavování a sdílení fotografií výrazně zmnohonásobily. Sám jsem od počátku jejich nadšeným uživatelem a propagátorem a plně si uvědomuji jejich přínos. Klady digitální revoluce jsou všeobecně známé a není třeba je znovu podrobně rozebírat. Vidím ale i její negativa. O nich se logicky tolik nepíše.

V tradičním pojetí je totiž fotografií jen takové dílo, které je hmatatelné a je buďto kontaktem, klasickou zvětšeninou anebo tiskem. Dokonce i záznam skutečnosti, otištěný pomocí některé z vícenákladových technologií (ofset, hlubotisk, digitální tisk), je z tohoto pohledu více „pravou fotografií“, než někde uložená, byť třeba veřejně přístupná digitální data.

Ne, že by tisk nebo klasicky zhotovované zvětšeniny neměly své specifické technické problémy. Ještě o nich budeme mluvit někdy příště. Dnes ale zůstaňme u blikajících displejů a obrazovek.

Jejich základní vadou, kterou pohříchu jen málokdo řeší, je stále ještě naprosto nedostatečné množství obrazových bodů a tím prezentovatelných detailů. Všechny bez výjimky nesnesou srovnání ani s průměrně vytištěnou fotografií formátu A4 (tedy cca 21 x 30 cm). Na výřezu snímku to pochopitelně umí, to je ovšem jiný příběh, vhodný snad pro techniky, rozhodně ne pro návštěvníka virtuální obrazárny. Na důkaz si zopakujme jen několik nejzákladnějších faktů a čísel, přičemž se předem omlouvám všem, kterým je tohle vše už dávno jasné.

Pouze při tisku má smysl mluvit o takzvaném rozlišení fotografie nebo obecně bitové mapy. Digitální soubor na kartě fotoaparátu, v počítači, na disku, na DVD, zobrazený na monitoru apod., nemá totiž ŽÁDNÉ rozlišení, ale jen šířku a výšku v obrazových bodech – pixelech.

Toto TISKOVÉ rozlišení se udává v počtu bodů na jednotku plochy, nejčastěji na centimetr nebo na palec, který se rovná 2,54 cm. Pro standardní (nic moc kvalita) ofsetový tisk – tedy běžné knihy a časopisy – musí mít zdrojový soubor cca 300 obrazových bodů na palec (dpi). V případě náročné obrazové monografie, ale i seriózního časopisu, zakládajícího si na technické kvalitě ilustrací (u nás například National Geographic) je vyžadována kvalita dvakrát vyšší (hustší), tedy 600 dpi. Horní hranice rozlišení je omezena jen nároky a financemi zákazníka, kvalitou tiskárny a kvalifikovaností jejího personálu. Není zvláštní problém tisknout s rozlišením například 2000 dpi (pro srovnání – ani nejkvalitnější inkjetové tiskárny a plotry s libovolným počtem tonerů nejsou reálně schopné tisknout s vyšším rozlišením, než 200-260 dpi, bez ohledu na to, co tvrdí jejich prodejci).

Z výše napsaného vyplývá jednoduchá poučka: Čím kvalitnější z hlediska množství podrobností chcete výstup, tím větší musíte dodat zdrojový soubor při stejném požadovaném výstupním rozměru fotografie.
Jeden příklad za všechny. Běžný návštěvník webové galerie se neobtěžuje ani s rozklikáváním náhledů – vždyť to takhle vidí docela dobře. To je případ i všech ilustrací třeba u článků na tomto serveru, včetně tohoto (první ukázka shora).

Když už si dá někdo tu práci, že na obrázek klikne, uvidí toto. Nic lepšího už vidět nemůže (druhá ukázka shora).

Kdo preferuje celoobrazovkový režim, uvidí tento paskvil – sice větší, ale v horší, výrazně neostré kvalitě (třetí ukázka shora).

Ve skutečnosti ale vypadá digitální zdrojový originál takto – platí jen pro plné zvětšení ilustrace! (poslední ukázka dole).

A jak vypadá autorský tisk, tedy v případě této fotografie jediná „správná“ verze? Ten by zde bylo možné opět jen velmi nepřesně simulovat, například jeho přefotografováním nebo skenováním. Originál je totiž jenom jeden, a který to je, určuje pouze autor. Návštěvník webové prezentace ho nemá šanci vidět. V této ukázce byly navíc pro jednoduchost zanedbány všechny ostatní samozřejmé odchylky, jako jsou změny barevnosti, jasu, kontrastu, barevného gamutu atd., které jsou ve skutečnosti přítomné vždycky.


Má-li například poloprofesionální „plnoformátový“ Nikon D700 největší možné rozlišení souborů 4256 x 2832 obrazových bodů (12 Mpx), při běžném ofsetovém tisku (300 dpi) může vzniknout fotografie o maximálním rozměru 36,03 x 23,98 cm (o něco málo větší, než běžný kancelářský papír). Při snaze o skutečně kvalitní tisk (600 dpi) už vznikne jen fotografie o čtvrtinové (!) ploše 18,02 x 11,99 cm. Tolik tedy k věčně omílaným moudrům o tom, jak někdo tiskne z třímegového fotoaparátu plakáty formátu A2 nebo dokonce bilboardy v „suprové“ kvalitě!

Jedna věc totiž je, že je to technicky možné (bez problému), druhá, jestli se na to dá dívat (rozhodně nedá) a třetí, nakolik je to stále ještě stejná fotografie ve smyslu autorského záměru. Tady vždycky bude záležet na nárocích.

Leckdo přísahá na „dokonalou“ shodu, protože i na tom bilboardu u dálnice stále ještě z půl kilometru rozliší oči od nosu a úst. Jiný ale řeší i drobné odchylky, tvar a kontrast zrna, zubatost a obrysovou ostrost vlasů atd. a s optimismem předchozího „odborníka“ rozhodně souhlasit nebude. Nakonec, kdo stále ještě pochybuje, ještě nikdy nebyl shozen se schodů a touží po opravdu hutné polemice, může oslovit třeba fotografa a vyhlášeného perfekcionistu Ladislava Kamaráda. Na kterou stranu se spíše kloní autor těchto řádek, je doufám jasné.

A teď, když jsme si vyjasnili základní mantinely, zpátky k fotografiím virtuálním, tedy promítaným a prohlíženým na obrazovkách a displejích. Předpokládám, že pokud vám jde o skutečnou kvalitu, upravujete a prohlížíte svoje fotografie alespoň na monitoru střední třídy (nechme teď stranou možnosti jeho barevné kalibrace a nezbytné stálosti jasu i barevné teploty v celé místnosti) o úhlopříčce dejme tomu 24 palců a s nativním (jediným použitelným) rozlišením 1920 x 1200 obrazových bodů.

Pokud raději promítáte fotografie na špičkové TV obrazovce s rozlišením Full HD (víc zatím není), máte na šířku bodů stejně, ale na výšku o desetinu méně, přesněji 1080 bodů. To je způsobeno odlišným poměrem stran u monitoru a TV (16:10 a 16:9). Zobrazte si tedy svoji dokonale upravenou fotografii v celoobrazovkovém režimu a kochejte se. Hned vám zkazím vám radost. Ve skutečnosti nyní vidíte jen tolik detailů, kolik zobrazí běžnou (tedy nic moc) kvalitou vytištěná pohlednice 16 x 10, respektive 9 cm. Kdo nevěří, může si to podle výše uvedeného návodu spočítat snadno sám.

Ve skutečnosti ale při prohlížení webových galerií, videoprezentací a ukázkových fotografií u článků (včetně tohoto) nevidíte ani takto veliké fotografie. Z důvodu rychlejšího stahování dat po síti a také proto, že jen málokterý běžný divák má v reálném světě k dispozici 24 palcový monitor (daleko častěji 14 nebo 11“, na tabletech 10 a 7“, na mobilech nejčastěji 3-4“) se na síti vystavují a pro prezentace pečlivě upravují snímky jen na velikost nejčastěji 800-1000 obrazových bodů (rozměr delší strany). A nebavme se dnes o kompresi dat, která se při podobných převodech a ukládání souborů běžně používá (a která také zcela logicky ke zvýšení množství informací nepřispívá).

Jsme tedy zase na čtvrtině (v lepším případě) předchozí, už tak dost zoufalé kvality. Existují sice desítky osvědčených postupů a metod, jak fotografie co nejpřesněji zmenšovat, případně během tohoto (ideálně vícestupňového) procesu doostřovat, aby byl výsledek co nejbližší originálu. Právě jsme si popsali důvody, proč je každá podobná snaha předem marná a ve výsledku pouze přibližně úspěšná. Ani ten nejnovější Photoshop (jiný program jakbysmet) totiž při zmenšování souborů neumí nic jiného, než „přebytečné“ body zahazovat. Obdobně to nakonec funguje i při zvětšování – opět nikdo žádný nový bod (podrobnost, informace) nevymyslí, pouze „opisuje“ od sousedů.

To ale ještě není konec tragédie! Takto pečlivě připravenou a na webu vystavenou fotografii uvidí divák přesně tak, jak v to doufá autor, jen ve zvláštním případě, kdy má sám na svém monitoru správně nastavené nativní rozlišení, nepoužije celoobrazovkový režim, nenávidí přibližovací zkratku „ctrl+“, jeho zobrazovací zařízení se nesnaží samo „optimalizovat“ zvětšení pro konkrétní rozměr displeje (tablety, chytré telefony), zapomene na „šudlací“ gesta pro ruční přiblížení, při promítání používá dokonale zatemněnou místnost, dokonale odrazivou BÍLOU plochu, svislice má svislé, rozlišení jeho projektoru přesně odpovídá rozlišení zdroje a podobně. Sami z vlastní zkušenosti jistě tušíte, že ideální konfigurace všech těchto jevů zároveň na jednom místě je tím, čemu se v armádě tak hezky říká „mimořádná událost“.

Celou dobu tu přitom mluvíme jen o jednom jediném z podstatných problémů – o rozlišení detailů. Pokud jde o další naprosto nezbytné parametry zařízení, které by vám teoreticky umožnily vidět fotografii i na digitálním zařízení přesně tak, jak ji vytvořil autor, je to s nimi z řady příčin, na jejichž rozebírání zde není prostor, ještě mnohem horší. Mluvím o celkové tonalitě, barevném nádechu, gamutu, jasu, kontrastu. Že je to nepodstatné nimrání se v detailech? Asi nejste dost nároční a nevážíte si své práce.

Mohli bychom se například dlouze bavit o tom, co znamená ve Photoshopu zobrazení ve „skutečné“ stoprocentní velikosti, což také stále ještě hodně fotografům není docela jasné.
Existují free a tedy široce oblíbené editory, které vás s takovou „podružností“ ani neobtěžují – jejich uživatelé se pak na webových fórech rozčilují, proč pořád někdo otravuje s „placenou“ propagací produktů firmy Adobe.

Podobných problémů a důvodů, proč neexistuje a asi jen těžko bude v dohledné době existovat nějaké elektronické zobrazovadlo, schopné svými výstupy soutěžit s „papírovou“ fotografií, je víc. Navíc každý obraz, socha, grafika (a logicky i fotografie) existuje ve své nejdokonalejší autorem autorizované podobě pouze v jedné jediné ideální velikosti. Ta může být naprosto různá a jen autor sám může nejlépe znát důvody, proč zvolil zrovna tento rozměr. Všechno ostatní jsou pak jen studie, přípravné modely nebo (někdy i autorské) kopie a reprodukce originálu. Se všemi důsledky.

Na závěr tedy malé přátelské upozornění: berte jakékoliv elektronické zobrazení (jakékoliv) fotografie jen jako náhled a velmi přibližnou informaci, o tom, že někde (v galerii, na stěně interiéru poučeného sběratele nebo zákazníka, nejčastěji pak ve složce, v krabici nebo v docela obyčejném „šuplíku“) existuje originální předloha této kopie a vypadá (trochu nebo hodně) jinak.

Něco jako dáma ze slavného Čochtanova monologu (Jan Werich) ze hry Divotvorný Hrnec, který sice neumím přesně citovat, zní ale nějak takhle: „Byla to krásná ženská. Tedy, krásná… Když měla něco na hlavě, stála po kolena ve vodě, padla mlha, a když člověk koukal takhle jakoby stranou, mohl si myslet, že někde tady vedle stojí ale opravdu nádherná ženská…“
Vadí vám při digitální projekci špatně zatemněná místnost, neodborně nastavený projektor, kácejí se svislice, snížený kontrast, ostrost i jas, všemožné odlesky a barevné deformace? Tak to jste v menšině. Řadu diváků často neruší ani kurzor myši uprostřed obličeje portrétovaného (vlastní mnohonásobná zkušenost). Výřez z originálního souboru pro srovnání dole.
Během tvorby prezentací, stejně jako při plánování webových galerií musí fotograf lidí, zejména portrétů, módy a aktu, počítat ještě s jedním nepříjemným úskalím. Velká většina jeho fotografií bude pravděpodobně na výšku a tedy ani při celoobrazovkovém prohlížení nebo při snaze o co nejdokonalejší projekci není možné využít celou plochu monitoru nebo plátna bez toho, aby došlo k masivnímu ořezu. Je tedy nutné volit menší ze dvou zel. Výškové formáty budu zobrazovat v menším měřítku, než šířkové, nebo musím obraz posouvat a v každém okamžiku vidět jen jeho část. Ať tak, či tak, výsledný dojem může být sice působivý, ale originální obraz vypadá jinak. Na druhou stranu lze takovou projekci samozřejmě pojednat jako samostatné dílo. O co jsme ochuzeni v kvalitě zobrazení, můžeme nahradit zvukem komentáře, hudebním doprovodem, střihem, prolínáním a pohybem, prací s grafikou, titulky, členěním do kapitol a celkovou režií. Nic proti, to už jsme ale v jiné vesnici.

Když už tvoříte digitální prezentaci, pamatujte, že v jednoduchosti je krása. Zapomeňte na laciné efekty, rolování a hvězdičkové přechody. Nechte mluvit samotný obraz, ledaže byste jeho síle sami nevěřili. Pak ho nevystavujte.

Způsobů a možností digitální projekce jsou spousty a stále vznikají nové. Nechci vzbudit dojem, že jde o něco nekvalitního nebo méněcenného. Jistěže není, často jsou to samostatná výtvarná díla. Tvrdím však, že není dobře se omezovat jen na ně, protože půjde většinou jen o rychlou, v ideálním případě zábavnou a efektně zabalenou informaci o tom, že někde v dáli, možná, existuje obraz, jehož je tenhle náhled jen jakousi vizitkou. Nebraňte se vizitkám, ale snažte se potkávat (a především sami tvořit) originály.

Nakonec stejné je to i s komprimovanými hudebními formáty, s e-knihami atd. Jejich výhodou je jen to, že je můžete mít kdekoliv s sebou, stejně jako virtuální náhledy svých i cizích fotografií třeba v mobilu. Lze je snadno posílat a předvádět. ALE! Ani nejlepší „empétrojka“ v „ajpodu“ se nikdy ani řádově zvukem nevyrovná špičkově nahranému CD, přehrávanému na aparatuře Burmester (obyčejný dvoukanálový zesilovač v kombinaci s puritánským CD přehrávačem, bratru suma sumárum za „mega“, schopný komukoliv s jen trochu vyvinutým hudebním sluchem způsobit na požádání doživotní šok – jako mě). Stačí k ní dvěma kabely z bezkyslíkaté mědi (ještě lépe z čistého stříbra – na zlato má i v téhle cenové kategorii jen málokdo) o průměru vodovodní trubky připojit dvě kvalitou odpovídající sloupové reprosoustavy se základnou důkladně vylitou betonem. A teď POZOR! Ani takhle maximalisticky pojatá sestava ale nikdy nemůže (už z principu hi-fi logiky) překonat živě, akusticky (tedy bez mikrofonu a jakékoliv elektroniky), hrajícího B. B. Kinga, Nohavicu nebo Plíhala. Neboli originál.