Ejhle člověk 18: Aranžujte všude!

Čtvrté Jak? – aranžujte všude!

Záleží vždycky na úhlu pohledu, na zadání a především na účelu použití cílové fotografie. U přísně pojatého dokumentu nebo reportáže z každodenní reality je většinou viditelné aranžování přísně zakázáno a diváky odsuzováno jako manipulace s fakty. To je v pořádku. Uvědomme si ale, že ve skutečnosti aranžujeme například už tím, když zvolíme konkrétní stanoviště (definujeme tím úhel pohledu, vybíráme pozadí, viditelné a skryté skladebné prvky obrazu, směr nasvícení) a nasadíme konkrétní objektiv s konkrétní ohniskovou vzdáleností (určujeme perspektivu, hloubku ostrosti, prokreslenost jednotlivých rovin, výřez, kompozici záběru). Existuje tedy vůbec nějaká nearanžovaná fotografie?

Nemusíte tedy rovnou fyzicky manipulovat s objekty vašeho zájmu, i když i to je cesta. Můžete však tvořit daleko dřív, než stisknete spoušť, a to i při obyčejných toulkách po okolí a běžném nacházení už hotových, reálně existujících námětů. Odstranění všeho zbytečného ze záběru je jedním z těch důležitých úkonů, na které přitom musíte myslet. Malíři to vědí už řadu století: vše, co je v obraze, musí mít nějaký řád, smysl a logický důvod. Nic, co je pro pochopení tohoto důvodu podstatné, nesmí chybět, na druhé straně nic nesmí přebývat, překážet, být prostě jenom opomenuto. Neobstojí tedy tvrzení, že jsem to nestihl, že pozadí na místě nebylo úplně vhodné, že bylo málo světla, že jsem nestačil vyměnit objektiv. Budou mě sice možná na oko litovat, fotografie je ale tak jako tak zkažená.
Tvrzení, že aranžovat lze (a je dokonce nutné) prakticky všude, doložíme dnes na několika záběrech z běžné reportáže, protože při práci v ateliéru o pravdivosti našich tezí asi nebude pochybovat nikdo. Nedávná benefiční módní přehlídka pro Nadaci Terezy Maxové se nesla ve výrazně akčním duchu, a tak jsem musel neustále sledovat hlavní aktéry, přitom ale hlídat vhodné a nerušící pozadí, dostatek atmosférického světla, zajistit, aby tleskající ruce nezakrývaly obličej…
… housle a smyčec aby nekolidovaly s tváří a očima, ruce tvořily čitelné a ladné linie…
… fotografovaným aby nerostlo nic ošklivého z hlavy a těl, jednotlivé postavy se v hloučcích nezakrývaly, aby stály přirozeně, přitom ale ladně, fotogenicky a v nejúčinnější části výřezu…

Takto pojaté fotografování (přesněji skladba záběru) se ve skutečnosti blíží více sochařství než malířství. Zatímco totiž malíř stojí na začátku před prázdnou plochou a sám rozhoduje, co ze skutečného světa nebo ze svých představ na ni umístí, v každém kusu kamene je hotová socha už vlastně uvnitř. Stačí „jen“ odstranit vše nepotřebné. Právě tak musí pracovat fotograf. Stojí-li na ulici nebo v ateliéru před modelem, rozhodnut zhotovit záběr, vidí pokaždé zprvu jen chaos a zmatek. V hledáčku je totiž „něco“ vidět vždycky.

To ale ještě není důvod ke stisku spouště! Je na nás, upravit modelem zvolenou pózu, rámečkem hledáčku a případně odstupem vybrat to podstatné, zvolit patřičný tvarový a barevný kontrast, odstranit rušivé předměty v popředí i pozadí, uklidit rozházený stůl, vyžehlit nebo zakrýt zmačkaný detail oblečení, lokálním přisvětlením dostat kresbu i do stinných partií. Pokud to neuděláme a nepodařenou fotografii pak omlouváme častým tvrzením, že „to tam prostě tak bylo“, působíme směšně. Dobrá fotografie nevzniká před objektivem ani ve fotoaparátu, ale v hlavě jejího autora.

Nikde přitom není řečeno, že ideální sestavení záběru musí probíhat výhradně těsně před stiskem spouště a vůbec během samotného fotografování. Co třeba naskicovat zajímavý nápad předem na kus papíru, následně najít nebo postavit prostředí a umístit vhodně poučené a oblečené herce? Nebo postupně vyfotografovat jednotlivé prvky našeho scénáře a výslednou podobu obrazu složit až v počítači, případně pomocí klasického stříhání a lepení jednotlivých fyzických prvků (koláže) na vhodnou podložku?

Fotografie nemusí být vždycky jen úzce vymezeným oborem s desítkami let praxe definovanými pravidly, jak ho zjednodušeně často chápeme. Nemusí ani pokaždé odrážet existující realitu. Reportážní, dokumentární a žurnalistická fotografie jistě, ale výtvarná, tvůrčí, aranžovaná? Ta má zcela jiné úkoly a cíle. Může bavit, poučovat, přesvědčovat, šokovat, lákat, ilustrovat, zdobit. Je-li pravdivá, dobře, ale bývá to zcela podružné.

Dokonce i fotografie, tvářící se realisticky, jsou často uměle naaranžované a to ne proto, aby lhaly, ale například pro značnou obtížnost, finanční náročnost nebo dokonce nemožnost pořízení záběru skutečného originálu. Platí to například běžně o fotografování a filmování zvěře, kde ochočení nebo alespoň v zajetí vychovaní jedinci často zastupují své divoké příbuzné, ač se tak autoři, pokud se nepřiznají alespoň v titulcích, pohybují na hraně profesní etiky. Mluvíme pak o simulaci reality.

Ve volné tvorbě máme ale daleko větší vůli. Rozhoduje jen fantazie tvůrce. Že bychom přitom měli znát řadu obecných výtvarných pravidel, počínaje teorií barev, kompozice a estetiky, je jedna věc, že se to v praxi z nejrůznějších důvodů neděje, zase věc jiná.

Být tvůrčí a jedinečný je velmi důležité, často je ale méně ve skutečnosti více. Někdy bude stačit z popředí jen odstranit spadané jehličí, mírně posunout a natočit židli nebo požádat přebytečnou osobu, aby na chvíli odešla ze záběru. Jindy se budete muset přesunout vy, vystoupit nahoru nebo si lehnout, abyste dostali trpasličího psíčka a jeho hračku do vzájemně obrazově nejúčinnější pozice.

Občas je nutné počkat na vhodnější světlo nebo celé „jeviště“ obejít a snímat z atraktivněji (ne vždy více!) nasvícené strany. Stejně musíte posoudit i sladění barev, světelné skvrny, lokální přezáření způsobené protisvětlem a mnoho dalšího. Jiné prvky ale mohou v obraze dosud naopak chybět a zatím třeba čekají, až je vy do záběru dostanete. Všechno tohle snad děláte vlastně automaticky. Výsledkem bývá dobrá, tradiční a použitelná fotografie.

Pokaždé ale, když zrovna budete mít na záběr více času a ten standardní pohled, výřez a kompozici budete mít už na kartě, zkuste ještě jeden nebo několik záběrů docela jiných. Pokuste se některá nebo všechna naučená pravidla porušit. Úplně odcloňte a rozostřete objektiv, nastavte nesmyslně dlouhý čas, zapomeňte na korektní a lichotivé úhly pohledu, fotografujte v nepřijatelném osvětlení, uspořádejte jednotlivé prvky do absurdních zákrytů a souvislostí, přidejte něco nepatřičného, křiklavě barevného…

Právě tohle je totiž tvorba. Ta nemusí přinášet pokaždé použitelný, zaručený a předvídatelný výsledek a dokonce se nemusí ani líbit (nelíbí se velmi často). Občas vás ale tyhle (a jenom tyhle) postupy navedou na něco nového, co ještě nikoho nenapadlo, v čem budete jedineční a co, až se to pořádně naučíte (jeden pokus pro eliminaci náhodnosti nestačí), vás posune směrem k žádoucí originalitě. Přestanete být dobrým řemeslníkem, stanete se tvůrcem.

Pokud jde o prostředí (i jeho výběr a konstrukce patří neodmyslitelně k aranžování), můžeme jistě vše od prvního kusu nábytku a dalších dekorací až po poslední špendlík, pohozený na zemi sami vytvořit jen pro tuto jednu scénu. Přesně stejně jako na divadle nebo kdysi dávno u filmu. Například již dříve zhotovenou fotografií, promítanou zezadu na plátno coby pozadí, vytvoříme iluzi prázdné letní silnice třeba v kuchyni.

Obecně stačí najít, vlastnit, vypůjčit si nebo pronajmout vhodné prostory i jednotlivé rekvizity a zahrát si na divadelního návrháře, architekta, scénografa. Výhody tohoto řešení jsou nesporné, nevýhodou je značná nákladnost organizační a časová, někdy i finanční.

Druhou možností je prostředí nalezené nebo jen mírně upravené. Kůlna, sklepení, místnost s francouzským oknem, rozbořený kostel, oprýskaná zeď, lesní mýtina, opuštěná pláž, rušná městská třída. Tady nás scéna nic nestojí, možná jen nutný čas na dopravu nebo nutnost přizpůsobení se denní době a požadovanému světlu. Menší prostory, jako je sklepní místnost, vnitřek stanu, automobilu, místnosti, jakož i blízké stěny, sloupy a zdi, můžeme navíc velmi dobře a jednoduše nasvítit i skromnými světelnými zdroji.

Pokud nevlastníme nákladný ateliérový světelný park s příslušnými akumulátory a generátory proudu, použijme silnější přímý či odražený externí blesk, kapesní nebo halogenové svítilny a podobně. Stojí za to vyzkoušet světlo otevřeného ohně, zapalovače, svíčky, zadní červené cyklistické blikačky, nebo třeba reflektorů poblíž zaparkovaného automobilu.

A co je lepší? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Vhodné prostředí je takové, které vám nejlépe vyhoví svou fotogeničností, neotřelostí a dostupností a které vám umožní splnit vaši představu. Takové, které pomůže vaší fotografii vystoupit ze zástupu jí podobných.
Zaměřujte se na celkovou světelnou atmosféru a zkuste ji využít anebo pozměnit pro zajímavější výsledek. Roztáhněte závěsy anebo jimi naopak odfiltrujte přílišný jas, využijte světelné skvrny na zdech a pečlivě bodově proměřte nejvhodnější expozici. Nebojte se kombinovat přirozené světlo s umělým, kterým dosvítíte požadované nebo příliš zastíněné plochy. Nezapomeňte i světelně zdůraznit, co je na obraze hlavní a co podružné, veďte divákův pohled od jednoho prvku k druhému v pořadí důležitosti. Světlo je totiž prazáklad.

Mějte však na paměti, že ani sebelépe nasvícený detailní portrét třeba malíře neřekne většinou tolik, jako vzdálenější snímek jeho osoby uprostřed obrazů anebo třeba jen se štětcem a paletou v ruce. Okolí a informace o díle jsou totiž často stejně důležité, jako tvář sama a ušetří spoustu následného vysvětlování. Obraz babičky, obklopené velkou rodinou a právě objímající neposedné vnouče, je snadno čitelný i pro diváka, který ji vidí poprvé. Totéž platí o modelce v okamžiku líčení, kterak zrovna krčí čelo nad zrcadlem a plně se soustředí třeba na dokonale rovnou linku pod svým okem.

Zamýšlejte se přitom neustále nad kompozičním řešením takové scény. Vyhýbejte se banalitám a postojům vojáka v pozoru s pohledem upřeným do objektivu a úsměvem číslo pět. Využívejte různé nabízející se možnosti průhledů, odrazů, pohledů do zrcadla, rámování okny, dveřmi, vhodným neostrým popředím apod. Vzpomeňte na stará kompoziční pravidla a komponujte do zlatého řezu nebo do úhlopříčky. Anebo úplně jinak, jak to ještě svět neviděl. Překvapte sami sebe!
… i v téměř absolutní tmě a strkanici dokázat použít kombinaci od obrazu odraženého a přímého světla blesku k co nejčitelnějšímu popisu děje, přitom ale zabránit přepalům různě vzdálených předmětů. Zároveň hlídat kompozici a nejvhodnější okamžik, kdy Gábina Partyšová konečně začne s vlastním podpisem…
… najít v obrovské hale, mimo hlavní scénu s většinou zoufale nedostatečným osvětlením, to nejvhodnější prostředí a v rámci možností co nejzajímavější nasvícení pro skupinový portrét týmu pořadatelské agentury a hlavních moderátorů.
Proti tomu se může jako procházka růžovým sadem jevit práce na totálně vymyšleném a předem nakresleném cyklu montáží „Svaté ženy“, jehož finální podoba vznikla z dílčích záběrů až v klidu a bez časového stresu v počítači.
Jiný cyklus, tentokrát s názvem „Samy doma“, naopak může působit docela přirozeně a prostředí i světlo zde použité jako docela jednoduše nalezené. Omyl. Je totiž stejně, jako předchozí série, celý vymyšlený a detailně plánovaný. Modelky i oblečení (bylo-li jaké) jsem předem pečlivě vybral a nasvícení složitě kombinuje přirozené světlo z oken se studiovými záblesky a odraznými deskami. Mimo záběr čekají pomocníci a vizážistky. I tak ale následně přišel ke slovu ještě i grafický editor, zejména ve fázi lokálního ztmavování a patinace.