Fujifilm FinePix F70EXR: šum nemá šanci

Po delší době se vracíme k fotoaparátům Fujifilm. Tato značka opět začala vířit vody svými novými Super CCD EXR čipy, které jsme pochopitelně museli vyzkoušet. K testu jsem zvolil nový ultrazoom Fujifilm FinePix F70EXR, který minimálně na papíře vypadá velmi zajímavě. Na svou třídu má docela velký 1/2" čip, navíc jeho rozlišení činí "jen" 10 megapixelů. Nepodlehl tedy dnešní hloupé a hlavně naprosto zbytečné módě vysokých rozlišení. Díky tomu by měl už díky nízké hustotě pixelů nabízet nižší šum v porovnání s konkurencí, a když se k tomu přidá ještě Super CCD EXR technologie, měli bychom před sebou mít výjimečný fotoaparát.

 

Ani další specifikace nevypadají špatně. Objektiv má 10× optický zoom, který je navíc posazen od velmi širokoúhlých 27 milimetrů. Nepotěší však světelnost F3,3-5,6, což nejsou dobré hodnoty. Situaci se snaží řešit mechanická stabilizace řešená posunem CCD čipu. U fotoaparátu najdeme i manuální režimy nastavení expozice, leč poněkud očesané. Pojďme se tedy na nový Fujifilm FinePix F70EXR podívat zevrubně.

 

 

Fotoaparát zaujme stylovým tenkým vzhledem i přesto, že má poměrně velký 10× optický zoom. K dispozici je tmavě šedá a stříbrná verze, kterou jsem dostal k testu. Zpracování je poměrně dobré do doby, než se dotknete krytky prostoru pro baterie. Ta opravdu nepůsobí nikterak dobře. Držení je i díky malinkému vysunutí pravé strany přístroje dobré.

Na přídi je objektiv s nezbytným popisem jeho vlastností. Doleva dole je malý mikrofon, směrem dále doleva najdete zlatavé označení EXR čipu. Směrem výše nechybí logo výrobce a nahoře vedle údaje o optickém zoomu je interní blesk a přisvětlovací dioda. Ta má silné světlo v poměrně malém úhlu. Dioda ani blesk nemůže být aktivní při zapnutém tichém režimu.

Objektiv udělá svým 10× optickým zoomem radost. Navíc rozsah od velmi širokoúhlých 27 mm je o to lepší. Stinnou stránkou objektivu je však světelnost. F3,3 na širokém i F5,6 na dlouhém ohnisku patří k těm horším a není nad čím jásat. Stabilizace je tu řešena posunem CCD čipu.

Seshora je vidět mírně vystouplá pravá strana přístroje, konkrétně prohnutí směrem vpravo ven. O grip se tedy přímo nejedná, ale držení to pomáhá. Na snímku vidíte největší vysunutí objektivu při maximálním zazoomování. Na těle přístroje je tlačítko pro jeho spuštění, dále tlačítko spouště, jehož chod je bezchybný. Ani s páčkou zoomu nebudete mít moc problémy. Někdy je jen trochu rychlejší, než by člověk čekal.

Zadní strana přístroje obsahuje rozumně velký 2,7" LCD displej, jehož rozlišení je klasických 230.000 bodů, tedy 320×240 pixelů. Pozorovací úhly jsou v podstatě dobré. Při lehkém natočení sice klesne barevnost (a ne zrovna málo), ale to se s dalším zvětšováním úhlu nemění, takže i při silném pohledu z boku stále na displeji vidíte, co fotíte.

Směrem doprava najdete hlavní ovládací prvky. Je zde kolečko fotografických režimů poměrně jemného chodu i nevýrazné aretace poloh. Vedle něj je dioda signalizující zaostření a ukládání na kartu. Následuje tlačítko pro vstup do režimu prohlížení, vpravo pak tlačítko "F", kde se dostanete do menu pro nastavení citlivosti, rozlišení a simulace filmu. Bohužel typické "rychlé menu" je fotoaparátům Fujifilm stále cizí. Všechna nastavení tedy musíte lovit v kompletním fotografickém menu, které se nachází na tlačítku MENU/OK uprostřed čtyřsměrného ovladače.

Samotné menu už odpovídá standardu a konečně jsme se po letech proseb dočkali odlišení fotografického a technického menu do dvou samostatných záložek. Technické menu totiž bývalo poslední volbou toho klasického, a tedy i složitě přístupné. Ovládání přístroje toto rozdělení tedy o něco zlepšuje.

Zajímavostí je také to, že kdysi jsem fotoaparátům Fujifilm vytýkal přílišnou provázanost expozičních nastavení (nastavení manuálních režimů se kopírovala do prioritních, což občas vedlo k nečekanému chování), zde je naopak zajímavá doslova výrazná neprovázanost. Vyniká to zejména proto, že každý režim má svůj vlastní rozsah citlivostí, a tak lze snadno zapomenout, že kdysi dávno jste v některém z režimu měli napevno nastaveno tu a tu vlastnost. Každý režim si pamatuje své ISO, což může vést k hodně zajímavým situacím, pokud s tím nepočítáte. Na druhou stranu je dobré, když si třeba pro automatiku nastavíte AUTO ISO (400) a pro EXR SN režim třeba AUTO ISO (800), poněvadž zde máte nižší (příjemněji strukturovaný) šum.

Čtyřsměrný ovladač je v jednom kuse, takže hrozí šikmé stisky. S jejich ovládáním ale není problém, ovladač se chová předvídatelně. Směrem nahoru korigujete expozici, vpravo nastavujete blesk, dole samospoušť (po každém snímku nutno nastavit znovu), vlevo pak makro režim. Dole vlevo je tlačítko DISP pro úpravu zobrazení LCD displeje, jeho delší podržení (de)aktivuje tichý režim. Tlačítkem vpravo zapínáte detekci tváří.

Na pravé straně najdete otvory pro provlečení poutka na ruku. Pod umělohmotnou krytkou je zdířka pro klasický USB kabel.

Na levé straně ale kromě šroubků nenajdete vůbec nic.

Skoro uprostřed přístroje najdete závit pro stativ a vlevo je krytka prostoru pro baterie. Ta je ale výsuvná po své delší straně vpřed a mechanismus držení je dost slabý. I v zavřeném stavu se tedy dost viklá, vrže a vůbec nepůsobí bytelně. A to nehovořím o tom, když je otevřena.

Pod krytkou najdete Li-Ion akumulátor s napětím 3,6 V a kapacitou 1000 mAh. To je průměrná specifikace, lze tedy očekávat i průměrnou výdrž. Slot pro paměťové karty si poradí s SD i SDHC kartami. Ty jsou velmi levným a rychlým řešením. Podpora xD karet byla definitivně ukončena.

Fujifilm FInePix F70EXR tedy působí jako příjemný fotoaparát s poměrně rozumným ovládáním, kterému nicméně chybí rychlé menu. V dalších kapitolách se podíváme na praktické výkony přístroje.