Paradox úrody nadšeného fotografa
8.9.2011, Radek Fiala, fejeton
Byl jsem nucen zakoupit již třetí externí paměťové médium. Ačkoli všechny archivované filmy a hudba na pevných discích notebooku již dávno ustoupily rostoucí množině obrazových souborů, je to, zdá se, pořád málo.
Dnešní povídání ale nebude ani tak o prostoru, poučování o zákonu schválnosti a tvorbě záloh (které jsou zdravě paranoidnímu uživateli, jako jsem já, zdrojem plnění terabytových RAIDových polí, umístěných kdesi v bezpečné zóně vzdáleného domu rodičů). Dostal jsem totiž zcela prostý dotaz: „Co tě na tom focení vlastně baví?“
Focení je kolonka, kterou si zaškrtne jako svůj cool a kreativní koníček ve své virtuální identitě kdekdo. I s prostou otázkou čím fotíš zde však budete zpravidla od začátku mimo, neb tento druh umělců se nad techniku povznáší, protože u zrcadlového sebecvaku s bleskem je přece daleko důležitější umělecký záměr.
Byla doba, kdy jsem chtěl mít v počítači fotky pár věcí kolem mě, sem tam něco vystavit na síti a sbírat obdiv za sdílené výtvory (nikoli fotografické). Přišla doba, kdy jsem chtěl mít v počítači fotky všeho a podle toho cvakal. Vynechám další klasický vývoj, včetně tvůrčích krizí a období velkého mazání. Konečně pak dobu foťákového porna nahradila doba, z mého pohledu, rozumného focení.
Canon EOS 5D Mark II, Canon EF 17-40 F4 L USM, ohnisko 40 mm, f/7.1, ISO 1000, 1/125s
Rozumné focení asi nenadefinujeme. Pro mě je to stav, kdy se víc přemýšlí, než exponuje. I tak se se mi na discích hromadí další a další složky surových dat (navíc objemově rostoucí s růstem techniky), které by nutně potřebovaly probrat. Z většího dílu je to létem a nechutí vysedávat u počítače. Z části tím, že mě obecně nebaví zírání do editoru. Také tím, že čím dál méně svých fotek považuji za objektivně zajímavé, které by si ten čas zasloužily. Čím dál víc to vidím spíš na další fázi velkého mazání.
Rozhodně tedy neplním online galerie tucty snímků, ačkoli s foťákem se courám leckde poměrně často. A zde možná vzniká to nepochopení okolí. Nepochopení vynaložených peněz, tahání se s těžkou zrcadlovkou a v kontrastu s tím jen pár nových snímků na vlastním webu. Takže co z toho? Co vás na tom focení vlastně baví?
Přemýšlím, jak vysvětlit lidem, že někoho opravdu může bavit focení. Proces rozhlížení po světě, přemítání nad kompozicí, lovení světla... Jak chcete. Pro mě je to kouzlo řešení kombinace času a clony, zkreslení obrazů patřičným ohniskem, zvuk cvaknutí obřího zrcátka pět déčka a představa souhry vší té jemné techniky uvnitř v jediném okamžiku. Podivně relaxačně na mě působí zvuk natahovaného filmového Zenitu. Baví mě prostá představa fotky, kterou uvidím kdoví kdy...
Ze Zenitu to nebude dřív, než dojde celý film. Z Canonu možná dnes večer. Možná hned zítra. Možná někdy, až si zas najdu čas sklidit úrodu svých diskových polí.
Focení je kolonka, kterou si zaškrtne jako svůj cool a kreativní koníček ve své virtuální identitě kdekdo. I s prostou otázkou čím fotíš zde však budete zpravidla od začátku mimo, neb tento druh umělců se nad techniku povznáší, protože u zrcadlového sebecvaku s bleskem je přece daleko důležitější umělecký záměr.
Byla doba, kdy jsem chtěl mít v počítači fotky pár věcí kolem mě, sem tam něco vystavit na síti a sbírat obdiv za sdílené výtvory (nikoli fotografické). Přišla doba, kdy jsem chtěl mít v počítači fotky všeho a podle toho cvakal. Vynechám další klasický vývoj, včetně tvůrčích krizí a období velkého mazání. Konečně pak dobu foťákového porna nahradila doba, z mého pohledu, rozumného focení.
Jásavá reklama na Zenit
Canon EOS 5D Mark II, Canon EF 17-40 F4 L USM, ohnisko 40 mm, f/7.1, ISO 1000, 1/125s
Rozumné focení asi nenadefinujeme. Pro mě je to stav, kdy se víc přemýšlí, než exponuje. I tak se se mi na discích hromadí další a další složky surových dat (navíc objemově rostoucí s růstem techniky), které by nutně potřebovaly probrat. Z většího dílu je to létem a nechutí vysedávat u počítače. Z části tím, že mě obecně nebaví zírání do editoru. Také tím, že čím dál méně svých fotek považuji za objektivně zajímavé, které by si ten čas zasloužily. Čím dál víc to vidím spíš na další fázi velkého mazání.
Rozhodně tedy neplním online galerie tucty snímků, ačkoli s foťákem se courám leckde poměrně často. A zde možná vzniká to nepochopení okolí. Nepochopení vynaložených peněz, tahání se s těžkou zrcadlovkou a v kontrastu s tím jen pár nových snímků na vlastním webu. Takže co z toho? Co vás na tom focení vlastně baví?
Přemýšlím, jak vysvětlit lidem, že někoho opravdu může bavit focení. Proces rozhlížení po světě, přemítání nad kompozicí, lovení světla... Jak chcete. Pro mě je to kouzlo řešení kombinace času a clony, zkreslení obrazů patřičným ohniskem, zvuk cvaknutí obřího zrcátka pět déčka a představa souhry vší té jemné techniky uvnitř v jediném okamžiku. Podivně relaxačně na mě působí zvuk natahovaného filmového Zenitu. Baví mě prostá představa fotky, kterou uvidím kdoví kdy...
Ze Zenitu to nebude dřív, než dojde celý film. Z Canonu možná dnes večer. Možná hned zítra. Možná někdy, až si zas najdu čas sklidit úrodu svých diskových polí.
