Poučení (pro) nadšeného fotografa
24.9.2012, Radek Fiala, fejeton
Tvorba nadšeného fotografa projde v průběhu let mnoha zlomovými okamžiky. Objev existence clony, kinofilmu po dědečkovi, vzteky zlomený stativ po kritice prvního HDR, či série snímků depresivních zátiší v důsledku zlomeného srdce.
Má poslední éra je ve znamení poučení se z knih a tvorby fotografa Davida duChemina. (Což jsem si uvědomil ve chvíli, kdy mě kamarádi fotografové upozornili, že s ním pořád otravuju. A vidíte, je tu zase, můžete přestat číst.) Celé jeho povídání se motá kolem fotografií s příběhem a jednoduché, logické myšlenky: Neztrácejte čas focením věcí, nad kterými se vám nerozbuší srdce. V důsledku čehož stále častěji cvakám fotopoznámky na mobil než tasím eLková skla.
Jelikož jsem kdysi měl tendenci lidem kolem sebe kecat do toho, že moře má být na fotce rovně a přepal přes půl fotky není nic moc, časem jsem tak přirozenou cestou získal i své první studenty umění fotografie. Umění zní možná jako trochu přehnané slovo, ale když dostatečně dlouho sledujete dovolenkové cvaky svých přátel, které si tisknou jako obrazy na zeď, snadno získáte sebevědomí umělcovo. Mezi kompakty jednooká zrcadlovka králem! Takže strávíte nějaké to odpoledne básněním o zásadách kompozice, mnohým opakováním vztahu clony a hloubky ostrosti a osvědčených triků, jak ozvláštnit snímek. A stokrát zopakujete, že fotce má ideálně předcházet rozmyšlení, o čem vlastně bude její příběh (a neopomenete zmínku, jak to vidí duChemin). Kdo včera ještě cvakal koťátka na střed a nalité kamarády bez nohou, se pak obvykle tváří, že prohlédl a s nadšením zítra vyrazí minimálně pro memoáry H. C. Bressona.
Z cyklu Venkov (ale spíše z testu nové canoní padesátky F1,4). K Bressonovi daleko.
Potkal jsem jednoho svého nadšeného studenta, o kterém jsem věděl, že se právě vrátil z cest po exotické zemi. Zeptal jsem se ho, zda by mi neukázal svoje tři nejlepší fotky. Zavrtěl hlavou. Nebyl čas. Než jsem vyfotil všechno kolem, abych měl jaký to tam bylo, šlo se zase dál. Právě ve chvíli, když jsem se chtěl nad tou lepší fotkou zamyslet... Tehdy jsem ho asi naštval větou: Takže nemáš nic, co už nemá v obrázcích Google? Tvrdá realita, o kterou jsme své umělecké ego zlomili v nějaké té fázi všichni. Důležité je - poučit se.
Ze mě zřejmě již vyprchala poslední zkušenost s focením svatby a ve slabé chvíli jsem kývl na kamarádovu prosbu na toto téma. Ani já jsem asi nebyl dostatečně poučen. Všechno z minula se mi hezky rychle vybavilo, když novomanželé kráčeli z kostela a já měl očnici hledáčku otlačenou na oroseném čele, ačkoli v kostele bylo dost chladno. Druhý den jsem za účelem odpočinku duše navštívil rodiče na venkově a zmínil se o včerejším svatebním adrenalinu. Maminka na mě se vší vážností káravě pohleděla a pravila: Ne abys jim pak dal jenom pět těch tvejch uměleckejch fotek, voni chtěj všechny, aby viděli, jaký to měli!
Jestlipak David duChemin někdy fotil svatby.
Myslím, že zmíněný student mě tehdy pochopil. Nedávno mi řekl, že od té doby, co se nad fotkou zamýšlí, nějak není co fotit.
Dodatek: Potřebuje-li svět nové myšlenkové klišé, začínající nadšení fotografové, nechť si zapíší tohle: Nefoťte to, co už najde v obrázcích Google. Je snazší poslat odkaz. Ano mami, nepočítaje svatby.
Jelikož jsem kdysi měl tendenci lidem kolem sebe kecat do toho, že moře má být na fotce rovně a přepal přes půl fotky není nic moc, časem jsem tak přirozenou cestou získal i své první studenty umění fotografie. Umění zní možná jako trochu přehnané slovo, ale když dostatečně dlouho sledujete dovolenkové cvaky svých přátel, které si tisknou jako obrazy na zeď, snadno získáte sebevědomí umělcovo. Mezi kompakty jednooká zrcadlovka králem! Takže strávíte nějaké to odpoledne básněním o zásadách kompozice, mnohým opakováním vztahu clony a hloubky ostrosti a osvědčených triků, jak ozvláštnit snímek. A stokrát zopakujete, že fotce má ideálně předcházet rozmyšlení, o čem vlastně bude její příběh (a neopomenete zmínku, jak to vidí duChemin). Kdo včera ještě cvakal koťátka na střed a nalité kamarády bez nohou, se pak obvykle tváří, že prohlédl a s nadšením zítra vyrazí minimálně pro memoáry H. C. Bressona.
Každodenní život
Z cyklu Venkov (ale spíše z testu nové canoní padesátky F1,4). K Bressonovi daleko.
Potkal jsem jednoho svého nadšeného studenta, o kterém jsem věděl, že se právě vrátil z cest po exotické zemi. Zeptal jsem se ho, zda by mi neukázal svoje tři nejlepší fotky. Zavrtěl hlavou. Nebyl čas. Než jsem vyfotil všechno kolem, abych měl jaký to tam bylo, šlo se zase dál. Právě ve chvíli, když jsem se chtěl nad tou lepší fotkou zamyslet... Tehdy jsem ho asi naštval větou: Takže nemáš nic, co už nemá v obrázcích Google? Tvrdá realita, o kterou jsme své umělecké ego zlomili v nějaké té fázi všichni. Důležité je - poučit se.
Ze mě zřejmě již vyprchala poslední zkušenost s focením svatby a ve slabé chvíli jsem kývl na kamarádovu prosbu na toto téma. Ani já jsem asi nebyl dostatečně poučen. Všechno z minula se mi hezky rychle vybavilo, když novomanželé kráčeli z kostela a já měl očnici hledáčku otlačenou na oroseném čele, ačkoli v kostele bylo dost chladno. Druhý den jsem za účelem odpočinku duše navštívil rodiče na venkově a zmínil se o včerejším svatebním adrenalinu. Maminka na mě se vší vážností káravě pohleděla a pravila: Ne abys jim pak dal jenom pět těch tvejch uměleckejch fotek, voni chtěj všechny, aby viděli, jaký to měli!
Jestlipak David duChemin někdy fotil svatby.
Myslím, že zmíněný student mě tehdy pochopil. Nedávno mi řekl, že od té doby, co se nad fotkou zamýšlí, nějak není co fotit.
Dodatek: Potřebuje-li svět nové myšlenkové klišé, začínající nadšení fotografové, nechť si zapíší tohle: Nefoťte to, co už najde v obrázcích Google. Je snazší poslat odkaz. Ano mami, nepočítaje svatby.
