Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoškola  |  Seriály
Fotoaparáty  |  Objektivy
Fotomobily  |   Software
Příslušenství  |  Ostatní
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně

Ejhle člověk 15: Tvařte se přirozeně!

14.12.2011, Jaroslav Klíma, návod
V minulých dílech našeho seriálu jsme po zodpovězení základní otázky „Proč?“ vůbec brát fotoaparát do ruky, probrali kapitolu „Koho?“, v níž jsme se postupně dotkli jednotlivých oblíbených témat fotografie lidí a zkoumali jejich specifika.

První Jak? – tvařte se přirozeně!


Ten, kdo nastoupil do našeho vláčku až nyní, může si kdykoliv předcházející kapitoly vyhledat v archivu, aby případně snáze navázal přetrženou nit. A nám, spolu se všemi pozornými čtenáři, kteří s námi cestují od začátku, nezbývá, než dnes otevřít kapitolu třetí, v níž se budeme pokoušet odpovídat na otázky, začínající slovem „Jak“. Třeba na jednu z nejčastějších: „Jak to děláte, že na vašich fotografiích se všichni tváří tak nějak normálně a uvolněně, jakoby buďto o fotoaparátu neměli tušení anebo jim byla jeho přítomnost úplně lhostejná?“

Zdánlivě docela hloupá otázka, protože mnohým fotografům zrovna tohle potíže nedělá a nad tím, proč tomu tak je, nikdy nepřemýšleli. Ale samozřejmé to určitě není. To by jinak nepřetékaly webové galerie a rodinná alba spousty lidí snímky šklebících se a pitvořících obličejů či prchajících postav, rozevřených dlaní před vlastní tváří nebo před vaším objektivem, úsměvů toporných, křečovitých a trapných, póz zoufalých a strnulých, jak přejetý, tři týdny na mrazu ležící…

Nechme toho, i vy máte jistě ve svých archivech podobných záběrů řadu a dobře víte, co mám na mysli. Takže to asi tak úplně jednoduché nebude. Nezbývá tedy, než si říct, proč k tomu pravidelně dochází a hned potom, co proti tomu jako fotografové můžeme dělat.




Dokázat, aby se úplně cizí člověk, který právě vstoupil do vašeho ateliéru, alespoň navenek zcela uvolnil, oprostil se od svých běžných starostí a alespoň na chvíli, přesně teď, se zatvářil tak, jak potřebujete, navíc jen pár desítek centimetrů od nepřátelsky se tvářícího skleněného oka, jistě není nic jednoduchého. Je to ale vaše práce a ve hře je váš úspěch či neúspěch. Teď jste vy režisér a vymlouvat se, že film se tak úplně nepodařil, protože jeden z herců měl pořád trému, působí směšně: To vy jste ho měl „vyléčit“ nebo vyměnit. Musíte ale vědět, co chcete, a jak toho dosáhnout. Jinak jste špatný režisér a ani špičková kamera, studio a všechno ostatní na tom nic nezmění.




Na většinu lidí, náročnějším fotografováním dosud nedotčených, fungují metody, popsané dále. Existují ale případy, kdy je model skutečně trémista nebo pohybově indisponovaný a přitom ho vyměnit nelze, neboť jde o váženého (protože platícího) zákazníka. Tomu jste povinni pomoci všemi způsoby k co nejlepšímu výsledku. Třeba předložením skic a vzorových fotografií, výběrem nejvhodnější pozice a případně i fyzickým naaranžováním jednotlivých končetin a dalších částí těla do co nejfotogeničtější polohy. Je jasné, že v takovém případě preferujeme klidné a přátelské prostředí a volíme převážně statické a klasické pózy. O to víc si můžeme vyhrát třeba s osvětlením, make-upem, účesem, rekvizitami. I tady ale méně bývá více a nejefektnější bývají dobře volené maličkosti, kterých si laik nevšimne.

Co způsobuje podobné chování vašich potencionálních modelů a „herců“? Je to jejich docela obyčejná nervozita a nejistota. Nevyhýbá se ani zdánlivým suverénům - proto ta jejich silácká gesta a přehnané křečovité grimasy. U každého se nejistota projevuje jinak, a proto někdo prchá, sotva spatří v dálce odlesk objektivu, další se třeba nakonec nechá přemluvit, ale raději se už předem nahlas půl hodiny omlouvá a informuje vás, že není vůbec fotogenický nebo že na fotografii vždycky vypadá příšerně.

Ano, konečně někdo uvedl ten pravý důvod! Každý (no, ve skutečnosti každý ne, ale profesionální hezouny, frajery a exhibicionisty nyní pomiňme), má nějaké skryté komplexy ze svého vzhledu a každý už někdy viděl sám sebe na nepodařené fotografii. Protože se o náš obor nijak blíže nezajímá, domnívá se, že je to jeho chyba a že to v jeho případě prostě lépe nešlo. Je to přesně ten typ člověka, který si, když mu ukážete dobrou fotografii nějakého herce, sportovce nebo zpěváka, okamžitě pomyslí – má to tak někdo štěstí, taky bych chtěl takhle vypadat!

Na vás je, vysvětlit mu, že to není nic nemožného – na fotografii. Vždyť je to jen řemeslo jako každé jiné a stejně, jako ostatní řemesla, má i tohle své zákonitosti. Když někdo vyrobí špatný rohlík, botu, fotoaparát nebo automobil, není to proto, že se zrovna tenhle nedal zhotovit lépe. Bývá to tím, že výrobce neznal, zanedbal nebo vědomě porušil vyzkoušené, osvědčené a obecně platné postupy a pravidla. Takhle jednoduché to je!

Stačí tedy tato pravidla rámcově a srozumitelně vysvětlit, anebo váš model přesvědčit (výmluvností, klidem, psychologickým působením a – nejjednodušeji – vlastními podařenými fotografiemi), že vy je znáte, že ve vašich rukou se rozhodně nemá čeho bát.

„Tvařte se přirozeně!“ Bývá to často první věta, kterou fotograf pronese směrem k fotografovanému, když už si konečně po hodině a půl mlčení a zpoceného funění nastavil veškerá kolečka a páčky, případně rozsvítil všechny žárovky. A hned touto první větou se prozradí! Přirozenost se nedá nikomu zavelet! Říkáte tím jenom, že se vám momentální výraz dotyčného nelíbí, ale že netušíte, co s tím, nemáte představu o správném postupu ani o cíli a výsledku společného fotografování.

Připomínáte architekta, který by nedokázal navrhnout zajímavý, originální a funkční dům, dokud by mu ho někdo neukázal. Musel by zaměstnávat desítky modelářů, kteří by před ním pokaždé defilovali s vlastními nápady, a on by dokázal pouze stále dokola opakovat: „To není ono, to taky ne, ne, ne, ne, počkejte…“

Připadá vám taková představa absurdní? A nechováte se náhodou dost podobně? Uvolnit člověka, kterého chceme fotografovat, dostat ho tam, kam potřebujeme, musíme úplně jinak. Většinou dokonce tak, že si vaší snahy a úsilí ani nevšimne. Což je ideál. Záleží přitom vždycky na situaci a také na žánru, kterému se právě věnujeme. S modelkou nebo s cizí rodinkou v ateliéru si můžeme chvíli sednout, povídat si o účelu a plánovaném stylu, vysvětlit jim, že už nežijí v éře filmu a z jednoho cvaknutí závěrky navíc se nestřílí.

Můžete naprosto nezávazně a spontánně začít cvakat a každý nezkušený model zpočátku strne hrůzou. „Ježíšku, už?“ Nepřestávejte, hledejte správný úhel, pozorujte měnící se postoj a výraz, který se postupně (velmi rychle) mění z překvapeného na uklidněný. „Tohle už přece není první stisk spouště, ale nejméně desátý, tak o co jde?“ Přitom s modelem neustále mluvte, směrujte ho pozvolna tam a posouvejte ho nenásilně tak, jak ho ve výsledku chcete mít. Cože, vy nevíte právě tohle? A proč tedy raději nerybaříte? Nebo si jen rádi hrajete s dokonale vyrobenou, složitou a drahou fototechnikou? A k čemu tedy potom potřebujete toho člověka před objektivem?

To bych ale odbočil, takže pokračujeme. Po krátké chvíli, když už jste si jisti, že „tam něco je“, přestaňte cvakat a ukažte modelu na displeji několik posledních záběrů. „Takhle nějak bych si to představoval a vidíš, že to není nic složitého, sluší ti to!“ A máte vyhráno! Ne, že si teď zase na hodinu sednete u kafe nebo začnete stahovat a předvádět snímky na velkém monitoru! Model nesmí vychladnout (doslova), nesmí mít čas zase začít přemýšlet o své nedostatečnosti, dát opět zelenou svým pochybám. Ve skutečnosti totiž až dosud nemáte nic!

Teď to ale doopravdy začne. Stále mluvíte a stále chválíte, i když zpočátku není moc za co (na to nezapomínejte – jakmile zmlknete, kouzlo se rozplyne – zeptejte se sňatkových podvodníků nebo pojišťovacích agentů). Póza stíhá pózu, portrétovaný začne postupně přicházet s vlastními nápady nebo jen malými vylepšeními, začne ho práce bavit. Vždyť to vlastně vůbec nebolí, výsledky už nějaké jsou a ten člověk za kamerou zřejmě ví, co dělá. A tam někde se to stane. Fotka století, nebo alespoň další spokojený zákazník! A vaše pověst roste. „Vždycky jsem vypadal na fotkách příšerně, ale tenhle ateliér, tam půjdu příště zas! Můžu doporučit!“

Pochopitelně ne vždycky nám jde o aranžovanou fotografii, ne vždycky fotíme ve stylizovaném prostředí, ne pokaždé chceme někomu vnutit svou představu o výsledku, ne vždycky můžeme s fotografovanými mluvit. Pokud jde o naprosto cizí osoby na ulici, sportovišti nebo v autobuse, platí v plné míře všechno, co už jsme říkali o vlastní nenápadnosti a o umění pohotového pozorovatele v kapitolách o fotografování v ulicích, ve městech a obecně na veřejnosti, případně o cestování v cizím prostředí.

A pokud se třeba dostanete do cizí rodiny nebo se záměrně zajímáte o zachycení přirozeného chování v nějaké uzavřené komunitě (hospoda, prodejna, výrobní podnik, autoservis, romská osada), je to podobné. Jestli nevěříte, že se někdo může stát neviditelným na vzdálenost sotva jednoho metru i s fotoaparátem v ruce, znovu a lépe si prohlédněte nejlepší fotografie Jindřicha Štreita, Antonína Kratochvíla, Jana Šibíka nebo nekonečné řady dalších úspěšných dokumentaristů.

Ani oni určitě nevrazí do neznámé místnosti plné cizích lidí s fotoaparátem na krku a nezačnou to rovnou od dveří „kosit“, čekajíce, že nikdo z přítomných přitom nepřeruší svou předchozí činnost nebo se nepodívá do objektivu. A že budou mít po prvních třech stiscích spouště „padla“. Hodně hobíků si to ale z neznámých důvodů stále myslí. Jak dlouho ještě?




Se zkušenou nebo už delší dobu spolupracující modelkou se můžete odvázat mnohem víc. I tak zůstane přirozená a v pohodě. Pak se třeba i ateliérové fotografování může podobat spíše akční momentkové reportáži, odehrávající se ovšem v reálu, jako třeba v tomto případě, na omezeném prostoru rozestlané postele. Hlavně nespadnout!



Pohybová ateliérová fotografie má svoje specifické kouzlo. Počítejte ale s mnoha novými technickými problémy. Během pohybu modelky po scéně se při použití blízkých zábleskových i trvalých světel mění intenzita nasvícení jednotlivých částí těla s každým centimetrem vzdálenosti modelu od světelného zdroje a neustále příslušně měnit nastavené expoziční hodnoty na fotoaparátu určitě nestihnete. Budete mít co dělat, jenom se soustředit na kompozici, výraz a nejvhodnější bod zaostření. Přirozené, nebo alespoň trvalé světlo, umístěné co nejdále od scény, je z tohoto pohledu o něco snazší zvládnout. Pokud stále pochybujete, zopakujte si fyziku, především tu nudnou kapitolku o intenzitě světla, klesající se čtvercem vzdálenosti.




Další způsob, jak si zajistit spontánní a neafektované chování, uvolněný pohyb nebo jen držení těla modelu ve scéně, je zaměstnat ho nějakou činností. Budete se divit, jak málo stačí. Nechte ho třeba pomalu přenášet váhu v bocích z jedné nohy na druhou. Nebo na počítání do tří zvednout sklopené oči do objektivu, otočit hlavu, tančit na hudbu atd. Najednou má dotyčný jiné starosti, než myslet na stres a vlastní nejistotu. Pořiďte více záběrů a později v klidu u velkého monitoru vyberte ten nejlepší. Bude tam docela spolehlivě!




Z takových „Nej“ záběrů, působících naprosto přirozeně a jaksi samozřejmě, můžete připravit i rozsáhlejší portfolio nebo jiný projekt. A při jeho prezentaci se můžete v klidu usmívat pod vousy, až zase (už po sté) uslyšíte komentář kolegy fotografa: „Tomu se to fotí, když má tak pohodovou a uvolněnou modelku!“ Kdopak vám ji asi uvolnil? A proč jemu ne?




Při plánované akci mimo ateliér platí hodně z toho, co už jste s úspěchem vyzkoušeli při street fotografii nebo při běžném dokumentu. Ověřte si požadavky zákazníka, domluvte se s pořadateli, zjistěte si mantinely a předem se seznamte s prostředím i jeho obyvateli. Cvakněte pár předem ztracených záběrů jen tak, pro uvolnění atmosféry. Je-li to vhodné, a pokud to neruší (v hospodě ano, na svatbě NE!), mluvte a bavte se s ostatními i během fotografování. Splyňte s davem. Neuklízejte a znovu nevytahujte přístroj z brašny před a po každém snímku, mějte ho stále v ruce a u oka. Cvakejte, ale ne bez rozmyslu. Pozorujte dění, pohybujte se v prostoru, pozorujte situace a reagujte bleskurychle. Ani nebudete vědět jak, a po pár minutách se stanete inventářem. Okolí na vás přestane reagovat. Je to úžasný pocit, stát se neviditelným. Brzy poté uděláte svoje dosud nejlepší fotografie!