Ejhle člověk 1: Zábava, práce nebo poslání?
7.9.2011, Jaroslav Klíma, článek
Dnešní článek, který je mým prvním na Digimanii, přestože s psaním i s focením mám mnohaleté zkušenosti, je úvodem k nové sérii článků o fotografování lidí. Ta bude psaná a zaměřená trochu jinak, než jste možná zvyklí. Jsem totiž jenom fotograf!
Nebudou mě tentokrát tolik zajímat přesná čísla, grafy a návody krok za krokem. Ne snad, že bych je považoval za zbytečné, taky je sám pro sebe vyhledávám a porovnávám, je jich ale všude, i na tomto serveru dost a dost. Jejich autoři jsou často renomovaní vědci a skuteční odborníci na danou problematiku. Nejsou však vždycky fotografové a tak se za exaktní řečí čísel a termínů hodně často ztrácí to podstatné – fotografie jako obraz. Tedy to jediné, kvůli čemu to všechno (jak doufám) děláme. Ve skutečnosti ne – hodně lidem totiž stačí ke štěstí právě jen to samotné obdivování a třídění dokonale ozubených koleček, ultrarychlých a mega nepatrných čipů nebo jiných módních a „kůl“ technologických hraček pro velké kluky. Ti si snadno najdou čtení hned vedle.
Jsem fotograf a jsem proto přesvědčen, že používat dnešní dokonalé fotoaparáty a další nesčetné příslušenství pro fotografování rozlišovacích terčíků, barevných škál a k ukázkovým fotografiím demonstrujícím rozlišení nebo drobné vady objektivu je trochu málo. Pohříchu v tištěných časopisech jde většinou z důvodu jejich výrobní technologie o holý nesmysl a nehorázné plýtvání místem.
V sobotu budeme fotit taneční soutěž. Jak tuhle akci pojednat? Jaké vybavení budu potřebovat? Dvakrát chyba! Především se musím zeptat „Proč“ tam půjdu a k jakému účelu má výsledek sloužit, pokud tam jenom nechci vystavovat svou úžasnou postavu a balit holky. Dejme tomu, že jde o zakázku pro pořadatele soutěže a že výsledkem má být ne pouhá dokumentace, ale mám poměrnou svobodu ve zvolení vlastního přístupu. Tu jsem získal ještě předtím předložením souboru autorských fotografií v zamýšleném stylu. Rozhodl jsem se této volnosti využít a trochu se odlišit od stovek podobných snímků tím, že jsem vytvořil fotokomix, jehož jednotlivými okénky byly vždy trojice vzájemně se doplňujících záběrů. Měly spolu navzájem harmonizovat námětem, zápletkou, barvou, kompozicí jako ve skutečném komixu. Bylo také jasné, že budu potřebovat vždy tři navazující záběry na výšku, věděl jsem i, jak budou finální zvětšeniny veliké. Chtěl jsem zachytit dynamický pohyb, mimiku a původní světlo i za cenu případné neostrosti a zvýšeného šumu. Teprve nyní nastal čas pro výběr fotografického náčiní, které toto vše umožní, pro volbu konkrétního stanoviště a pro aktivní vyhledávání konkrétních situací, které budou schopné stát vedle sebe a postupně vyprávět můj příběh.
Hic Rhodus, hic salta. „Zde je Rhodos, tady skákej“, je slavné latinské rčení odpovídající člověku, který popisuje, co všechno by dokázal, mít tohle nebo tamto.
Neukazuj mi, jaký máš fotoaparát (objektiv, vývojku, software, počítač, fotovestu, polobotky, modelku… dosaďte dle libosti další tisíce libovolných hejblátek), ukaž mi, jaké máš fotky! Cože, nemáš čas (případně vysoce kvalitní kalibrovaný monitor, barevnou hlavu, samostatný expozimetr, dostatečně kalorickou svačinu atd. atd.)? Víc říkat nemusíš.
Budu vám tu ukazovat fotografie, budu vyprávět jejich příběhy a psát o důvodech, proč vypadají tak a ne jinak, proč jsem s nimi spokojen nebo naopak velmi nespokojen. Budu k nim připojovat jen velmi málo přesných technických údajů a jen tehdy, když to budu považovat za podstatné. Ti zběhlejší z vás si leccos beztak vyčtou z jejich EXIF dat a ti ostatní snad ve své většině vědí, že Michelangelova Pieta není nejdokonalejší sochou v dějinách lidstva proto, že je snad z tohoto konkrétního druhu mramoru anebo že ji tesalo převážně dláto číslo sedmnáct, dokonce ani ne proto, že byl tehdy Buonarroti tehdy ještě tak neuvěřitelně mladý (25 let).
Mnohá další umělecká díla působí už celé věky na stovky, tisíce a miliony diváků, kteří netuší nic ani o teorii doplňkových barev, ani o způsobu nanášení vrstev lazury, kamenotisku, typografii a o ničem z miliónů dalších veledůležitých i nepatrných řemeslných a teoretických znalostí, dovedností a nezbytností. Vědí jen, že na ně konkrétní dílo mocně působí a oslovuje je. Jiné dílo ale, které dalo autorovi možná mnohem větší práci, už často ne! S fotografií je tomu naprosto stejně. A kdo se pokouší z nejrůznějších důvodů, o kterých budeme mluvit vzápětí, o vlastní tvorbu, musí se dříve či později zamyslet nad tím, proč tomu tak je. Zdá se, že obdivování technických a ve své podstatě zajisté obdivuhodných hraček, pomůcek a vynálezů nám v tomto hledání nepomůže.
Také fotíte akty? O nich tu budeme mluvit často, je to určitě nejen moje oblíbená disciplína. Jak ale začínáte svoji komunikaci s modelkou? „Tak se svlíkni a něco předveď?“ Nebo prostě v nějakém prostředí cvakáte jako o život a z výsledné záplavy souborů vybíráte ty zajímavé a přemýšlíte, co s nimi? Je to určitě lepší, než sledovat čtyřikrát týdně v televizi Růžovou zahradu, smysluplnější by ale byl nejspíš trochu jiný postup. Začněte příště otázkou „Proč?“ Proč bych měl fotografovat zrovna tohle? Chci vydat omezenou autorskou sérii originálního novoročního přání, z něhož bude jasné, že fotím akty a že jsem „velký umělec“, znalý děl mistrů? Ok, vyberu nějakou oblíbenou fotografii slavného fotografa, ale nebudu ji tupě kopírovat, zkusím vymyslet vlastní parafrázi. Pak vyberu prostředí, zvolím nasvícení, pozvu vhodnou (ne první ochotnou) modelku, vysvětlím jí svůj záměr a pořídím několik variant. Následně v počítači vyberu tu nejvhodnější, příslušně ji upravím a do celkové grafiky začlením i připomínku originálního vzoru. Z tohoto srovnání bude jasné, že jsem neopisoval, ale inspiroval jsem se. V popisce to pak nenásilně sdělím i nevzdělancům.
Po mnoha letech vlastního tápání a částečného nalézání jsem si sám pro sebe stanovil šestici základních a prajednoduchých otázek, které si snažím vždycky zodpovědět, než se pustím do nějaké práce. Je přitom naprosto jedno, jde-li o tvůrčí muka nebo o tu nejbanálnější zakázku. A nemusím se přitom ani nazývat umělcem. I „obyčejný“ řemeslník, dbalý své profesní cti, si musí tyto otázky znovu a znovu pokládat a odpovídat si na ně. Třeba jen peče pizzu, šije boty nebo vyrábí nože. Existují ale pizzy a Pizzy, boty a Boty, nože a Nože. Zkusme tedy i my alespoň občas dělat Fotografie místo fotografií!
Jaká je tedy ta základní šestice kardinálních otázek? Třeba máte vlastní sadu. Já sázím na:
Tato šestice otázek nemá své pevně dané pořadí. Některé z otázek je možné a často nezávisle na vaší představě nutné podle situace vzájemně přehodit, výsledek bude ale vždycky na tomto přehození pořadí závislý a bude jím limitován. Máme-li například nejdříve zodpovězenou otázku „Kde?“ jsou tím kladně i záporně ovlivněny i všechny nebo jen některé odpovědi na otázky další – jsme již nějak omezeni. Podle vlastní zkušenosti můžete pochopitelně libovolně přidávat i otázky další, velmi oblíbená je například „Do kdy?“, naopak velice neoblíbená „Za co?“ My ale pro příště zůstaneme u naší šestice.
Velká většina amatérských fotografů a nadšenců do moderních technologií si nejprve ze všeho asi odpoví na otázku „Čím?“ Buďto už nějaký fotoaparát vlastní a je s ním spokojena, nebo na lepší prostě jen nemá prostředky. V každém případě, ať vědomě nebo nevědomky, je tím ale jejich další tvorba značně předurčena.
Chci se věnovat fotografii. Nejprve tedy hledám co nejlepší fotoaparát a další vybavení, pak zkouším, co umí, fotím cokoliv a postupně se možná specializuji, měním a uzpůsobuji výbavu pro daný účel, vytvářím jakési, snad samy o sobě docela slušné fotografie, které spolu ale nijak navzájem nesouvisejí a neladí - a nakonec přemýšlím, co s nimi. Častá cesta tzv. „koníčkářů“. Pro vážnější práci ale všechno špatně!
Logicky správné je pracovat koncepčně už od začátku. Můžete namítnout, že si jen hrajete, fotografie je Vám zábavou. Na principu to nic nemění. Pro mě je například nejzásadnější otázka „Proč?“ A měla by být i pro vás, i když se leckomu může zdát docela zbytečná.
Je jedno, chystáme-li se fotografovat svatbu, domorodé indiány nebo panoráma nekonečně dlouhých nohou naší nové milenky. Na začátku bych se měl vždycky sám sebe zeptat „Proč“ ji fotím? Všechno další totiž vyplyne z mojí odpovědi. Objednali si fotografování svatby včerejší kamarádi z hospody, je jim jedno, jak fotky dopadnou, kdy je přinesu a kolik jich bude? Jsou to cizí, mě neznámí lidé, kteří mě oslovili na základě mé webové prezentace, očekávají špičkové výsledky a jsou připraveni je adekvátně ocenit? Nebo jde o zkoušku, podle jejíhož výsledku se rozhodne o mém budoucím zaměstnání nebo živnosti? Pokaždé musím k práci přistoupit jinak, pokaždé si vyžádá jiné úsilí a čas na zpracování. Měl bych každé situaci přizpůsobit odpovídající vybavení, ale i oblečení a vlastní chování.
Proč tuhle fotografii pojednávám mnohem všedněji? Aha, už se ptáte správně! Je to čistý dokument toho, že někdo někam vylezl a někdo jiný byl s ním. Tady nemá neostrost nebo nepřirozené barvy ani experimenty se světlem co dělat. Musí být ale zřetelné obličeje, oblečení, vybavení, počasí a hlavně ta špička kopce, o který jde (Dachstein, Alpy). Čím špinavěji, udřeněji a zoufaleji přitom hlavní aktéři budou vypadat, tím více vám budou následně blahořečit. Znamená to totiž, že dosáhli takřka nemožného, byli nesmírně stateční a odolní. Pozor, pokud budou ale příště stejně vypadat i na vašich fotografiích z jejich tanečních kurzů, určitě vás nepochválí! Tam si totiž na stejné „Proč?“ musíte odpovědět docela jinak!
Je fotografování plachých domorodců moje práce nebo jen zábava? A je přitom mojí zábavou samotné vyhledávání podobných adrenalinových zážitků a pozorování domorodých životních projevů, přičemž fotoaparátem tyto projevy více či méně přesně a podrobně „pouze“ dokumentuji (pro sebe nebo pro slovutné muzeum?), nebo je mi úplně jedno, o jaký konkrétní kmen zrovna jde, ale bytostně toužím po dokonalých fotografiích s podobným námětem, které obstojí samy o sobě i před zraky esteticky nebo prostě emocionálně lidsky cítících laiků? Pokaždé jiná odpověď na stejnou otázku, pokaždé naprosto jiný způsob práce, místo, světlo, čas a pochopitelně i výsledek.
Někdy bude těch „Proč?“ na začátku chystaného projektu i víc. Proč zrovna indiáni? Vím o nich něco? Mohu se k nim vůbec na potřebnou dobu a vzdálenost dostat? Mám potřebné zkušenosti a informace? Když je nemám, mohu je získat? Pomůže mi někdo, kdo je má?
Třeba vám podobné otázky připadají zbytečné. Snad máte takový talent, že z vašich fotoaparátů, datových nosičů a tiskáren padají a lezou samy od sebe jen samé geniální fotografie, aniž byste o nich nebo o čemkoliv jiném nějak zvlášť přemýšleli. Máte prostě štěstí! Veliké spoustě ostatních by ale ušetřilo spoustu času, peněz a cvakání, kdyby si předtím, než něco vůbec začnou dělat (kupovat vybavení, fotografovat na dovolené, vyrábět fotoknihu), nějakou tu otázku „Proč?“ nejprve položili. Upřímně, máte představu, kolik asi řádově fotografií jste za svůj život nafotografovali? Kolik z nich dlouhodobě nebo snad trvale skladujete ve svém archivu (digitálním, papírovém, filmovém)? Kolik z nich by sneslo vaše dnešní poučené a kritické oko? A kolik oko nějaké komise nebo osobnosti, které si v oboru opravdu vážíte?
Asi není reálné očekávat, že bude někdo tvořit rovnou na místě jen samé úžasné obrazy. Kdyby vám ale kladení vhodných otázek z naší šestice ještě před stiskem spouště nebo před nákupem drahé hlouposti ušetřilo 50% zbytečně vynaložené námahy, prostředků a bezesných nocí (ve skutečnosti jde o velmi skromný cíl), stojí to za to. Zkusme si tedy nějaké, již konkrétní otázky položit, a také je přitom zkusit zodpovědět. Příště už naostro!
Ruská skupina Tatu byla svého času i u nás nesmírně populární hlavně mezi pubertálními dívkami. Jestli se tedy ptáte, „Proč“ jsem je zachytil při tomto důvěrném dotyku rukou, pak proto, že se na pódiu kromě zpěvu záměrně prezentovala lehce lesbickými sklony. Na správné publikum působil každý takový jejich dotek nebo dokonce vášnivý polibek jako spouštěč davové extáze.
Proto bylo nutné jako protiváhu prvnímu snímku pořídit ještě tento, který předchozí tvrzení dokládá a podepisuje. Platí ovšem jen pro zobrazená děvčata. Otec jedné z nich (zcela vpravo), nominovaný zřejmě rodinnou radou coby strážce mravopočestnosti, se tolik nebaví…
Proč si tahle paní u mě objednala zrovna takový oficiální portrét? Nejde jí jen o obyčejnou „pasovku“ a mám tedy jistou volnost v póze, nasvícení i v barevném tónování. Stále by ale chtěla vypadat civilně a nepříliš „vyžehleně“. Je totiž inteligentní, zná svůj věk a ví, že fotografie, která viditelně lže, říká totéž o osobě, která se jí prezentuje. Retuše pleti pochopitelně proběhly, byly však jen mírné a nenásilné.
Tohle je ale jiný případ! Jak vypadá tahle slečna ve skutečnosti, není z obrazu patrné ani důležité a nebylo to ani záměrem. Důvodem vzniku tohoto díla nebyla snaha o reprodukci skutečnosti, ale umělecký přetlak, tryskající z mého bolavého nitra! Tím předem odpovídám na jakékoliv případné „Proč?“ Jde o fotografii z rozsáhlého výstavního souboru s názvem „Samy doma“ a součástí „plánu“ je i speciální patinace, sendvičová technika, škrábance a dílčí poškození. To vše koresponduje s příběhem, na který tu není místo. Ještě se k němu ale někdy vrátíme. Důležité je, že konkrétní výsledek se nikomu nemusí líbit, nelze jej ale prakticky kritizovat. Zadavatelem je tu sám autor, garantem úspěchu jeho vlastní ucho (viz jistý Vincent) a duševní zdraví. Pokud někdo namítne, že na fotografii nic zajímavého nevidí, že se mu nelíbí kompozice, barvy, zrno, škrábance, rám (možná ani ten hřebík, na kterém fotka visí v galerii), může autor snadno kontrovat, že se s diletanty nebaví. To si u běžné zakázky dovolit nemůžete. Doporučuji tedy vrhnout se na čisté umění. Pozor jenom na smrt hladem!
Jsem fotograf a jsem proto přesvědčen, že používat dnešní dokonalé fotoaparáty a další nesčetné příslušenství pro fotografování rozlišovacích terčíků, barevných škál a k ukázkovým fotografiím demonstrujícím rozlišení nebo drobné vady objektivu je trochu málo. Pohříchu v tištěných časopisech jde většinou z důvodu jejich výrobní technologie o holý nesmysl a nehorázné plýtvání místem.
V sobotu budeme fotit taneční soutěž. Jak tuhle akci pojednat? Jaké vybavení budu potřebovat? Dvakrát chyba! Především se musím zeptat „Proč“ tam půjdu a k jakému účelu má výsledek sloužit, pokud tam jenom nechci vystavovat svou úžasnou postavu a balit holky. Dejme tomu, že jde o zakázku pro pořadatele soutěže a že výsledkem má být ne pouhá dokumentace, ale mám poměrnou svobodu ve zvolení vlastního přístupu. Tu jsem získal ještě předtím předložením souboru autorských fotografií v zamýšleném stylu. Rozhodl jsem se této volnosti využít a trochu se odlišit od stovek podobných snímků tím, že jsem vytvořil fotokomix, jehož jednotlivými okénky byly vždy trojice vzájemně se doplňujících záběrů. Měly spolu navzájem harmonizovat námětem, zápletkou, barvou, kompozicí jako ve skutečném komixu. Bylo také jasné, že budu potřebovat vždy tři navazující záběry na výšku, věděl jsem i, jak budou finální zvětšeniny veliké. Chtěl jsem zachytit dynamický pohyb, mimiku a původní světlo i za cenu případné neostrosti a zvýšeného šumu. Teprve nyní nastal čas pro výběr fotografického náčiní, které toto vše umožní, pro volbu konkrétního stanoviště a pro aktivní vyhledávání konkrétních situací, které budou schopné stát vedle sebe a postupně vyprávět můj příběh.
Hic Rhodus, hic salta. „Zde je Rhodos, tady skákej“, je slavné latinské rčení odpovídající člověku, který popisuje, co všechno by dokázal, mít tohle nebo tamto.
Neukazuj mi, jaký máš fotoaparát (objektiv, vývojku, software, počítač, fotovestu, polobotky, modelku… dosaďte dle libosti další tisíce libovolných hejblátek), ukaž mi, jaké máš fotky! Cože, nemáš čas (případně vysoce kvalitní kalibrovaný monitor, barevnou hlavu, samostatný expozimetr, dostatečně kalorickou svačinu atd. atd.)? Víc říkat nemusíš.
Budu vám tu ukazovat fotografie, budu vyprávět jejich příběhy a psát o důvodech, proč vypadají tak a ne jinak, proč jsem s nimi spokojen nebo naopak velmi nespokojen. Budu k nim připojovat jen velmi málo přesných technických údajů a jen tehdy, když to budu považovat za podstatné. Ti zběhlejší z vás si leccos beztak vyčtou z jejich EXIF dat a ti ostatní snad ve své většině vědí, že Michelangelova Pieta není nejdokonalejší sochou v dějinách lidstva proto, že je snad z tohoto konkrétního druhu mramoru anebo že ji tesalo převážně dláto číslo sedmnáct, dokonce ani ne proto, že byl tehdy Buonarroti tehdy ještě tak neuvěřitelně mladý (25 let).
Mnohá další umělecká díla působí už celé věky na stovky, tisíce a miliony diváků, kteří netuší nic ani o teorii doplňkových barev, ani o způsobu nanášení vrstev lazury, kamenotisku, typografii a o ničem z miliónů dalších veledůležitých i nepatrných řemeslných a teoretických znalostí, dovedností a nezbytností. Vědí jen, že na ně konkrétní dílo mocně působí a oslovuje je. Jiné dílo ale, které dalo autorovi možná mnohem větší práci, už často ne! S fotografií je tomu naprosto stejně. A kdo se pokouší z nejrůznějších důvodů, o kterých budeme mluvit vzápětí, o vlastní tvorbu, musí se dříve či později zamyslet nad tím, proč tomu tak je. Zdá se, že obdivování technických a ve své podstatě zajisté obdivuhodných hraček, pomůcek a vynálezů nám v tomto hledání nepomůže.
Také fotíte akty? O nich tu budeme mluvit často, je to určitě nejen moje oblíbená disciplína. Jak ale začínáte svoji komunikaci s modelkou? „Tak se svlíkni a něco předveď?“ Nebo prostě v nějakém prostředí cvakáte jako o život a z výsledné záplavy souborů vybíráte ty zajímavé a přemýšlíte, co s nimi? Je to určitě lepší, než sledovat čtyřikrát týdně v televizi Růžovou zahradu, smysluplnější by ale byl nejspíš trochu jiný postup. Začněte příště otázkou „Proč?“ Proč bych měl fotografovat zrovna tohle? Chci vydat omezenou autorskou sérii originálního novoročního přání, z něhož bude jasné, že fotím akty a že jsem „velký umělec“, znalý děl mistrů? Ok, vyberu nějakou oblíbenou fotografii slavného fotografa, ale nebudu ji tupě kopírovat, zkusím vymyslet vlastní parafrázi. Pak vyberu prostředí, zvolím nasvícení, pozvu vhodnou (ne první ochotnou) modelku, vysvětlím jí svůj záměr a pořídím několik variant. Následně v počítači vyberu tu nejvhodnější, příslušně ji upravím a do celkové grafiky začlením i připomínku originálního vzoru. Z tohoto srovnání bude jasné, že jsem neopisoval, ale inspiroval jsem se. V popisce to pak nenásilně sdělím i nevzdělancům.
Po mnoha letech vlastního tápání a částečného nalézání jsem si sám pro sebe stanovil šestici základních a prajednoduchých otázek, které si snažím vždycky zodpovědět, než se pustím do nějaké práce. Je přitom naprosto jedno, jde-li o tvůrčí muka nebo o tu nejbanálnější zakázku. A nemusím se přitom ani nazývat umělcem. I „obyčejný“ řemeslník, dbalý své profesní cti, si musí tyto otázky znovu a znovu pokládat a odpovídat si na ně. Třeba jen peče pizzu, šije boty nebo vyrábí nože. Existují ale pizzy a Pizzy, boty a Boty, nože a Nože. Zkusme tedy i my alespoň občas dělat Fotografie místo fotografií!
Jaká je tedy ta základní šestice kardinálních otázek? Třeba máte vlastní sadu. Já sázím na:
Proč, Koho, Jak, Kde, Nač a Čím?
Tato šestice otázek nemá své pevně dané pořadí. Některé z otázek je možné a často nezávisle na vaší představě nutné podle situace vzájemně přehodit, výsledek bude ale vždycky na tomto přehození pořadí závislý a bude jím limitován. Máme-li například nejdříve zodpovězenou otázku „Kde?“ jsou tím kladně i záporně ovlivněny i všechny nebo jen některé odpovědi na otázky další – jsme již nějak omezeni. Podle vlastní zkušenosti můžete pochopitelně libovolně přidávat i otázky další, velmi oblíbená je například „Do kdy?“, naopak velice neoblíbená „Za co?“ My ale pro příště zůstaneme u naší šestice.
Velká většina amatérských fotografů a nadšenců do moderních technologií si nejprve ze všeho asi odpoví na otázku „Čím?“ Buďto už nějaký fotoaparát vlastní a je s ním spokojena, nebo na lepší prostě jen nemá prostředky. V každém případě, ať vědomě nebo nevědomky, je tím ale jejich další tvorba značně předurčena.
Chci se věnovat fotografii. Nejprve tedy hledám co nejlepší fotoaparát a další vybavení, pak zkouším, co umí, fotím cokoliv a postupně se možná specializuji, měním a uzpůsobuji výbavu pro daný účel, vytvářím jakési, snad samy o sobě docela slušné fotografie, které spolu ale nijak navzájem nesouvisejí a neladí - a nakonec přemýšlím, co s nimi. Častá cesta tzv. „koníčkářů“. Pro vážnější práci ale všechno špatně!
Logicky správné je pracovat koncepčně už od začátku. Můžete namítnout, že si jen hrajete, fotografie je Vám zábavou. Na principu to nic nemění. Pro mě je například nejzásadnější otázka „Proč?“ A měla by být i pro vás, i když se leckomu může zdát docela zbytečná.
První Proč? – zábava, práce nebo poslání?
Je jedno, chystáme-li se fotografovat svatbu, domorodé indiány nebo panoráma nekonečně dlouhých nohou naší nové milenky. Na začátku bych se měl vždycky sám sebe zeptat „Proč“ ji fotím? Všechno další totiž vyplyne z mojí odpovědi. Objednali si fotografování svatby včerejší kamarádi z hospody, je jim jedno, jak fotky dopadnou, kdy je přinesu a kolik jich bude? Jsou to cizí, mě neznámí lidé, kteří mě oslovili na základě mé webové prezentace, očekávají špičkové výsledky a jsou připraveni je adekvátně ocenit? Nebo jde o zkoušku, podle jejíhož výsledku se rozhodne o mém budoucím zaměstnání nebo živnosti? Pokaždé musím k práci přistoupit jinak, pokaždé si vyžádá jiné úsilí a čas na zpracování. Měl bych každé situaci přizpůsobit odpovídající vybavení, ale i oblečení a vlastní chování.
Proč tuhle fotografii pojednávám mnohem všedněji? Aha, už se ptáte správně! Je to čistý dokument toho, že někdo někam vylezl a někdo jiný byl s ním. Tady nemá neostrost nebo nepřirozené barvy ani experimenty se světlem co dělat. Musí být ale zřetelné obličeje, oblečení, vybavení, počasí a hlavně ta špička kopce, o který jde (Dachstein, Alpy). Čím špinavěji, udřeněji a zoufaleji přitom hlavní aktéři budou vypadat, tím více vám budou následně blahořečit. Znamená to totiž, že dosáhli takřka nemožného, byli nesmírně stateční a odolní. Pozor, pokud budou ale příště stejně vypadat i na vašich fotografiích z jejich tanečních kurzů, určitě vás nepochválí! Tam si totiž na stejné „Proč?“ musíte odpovědět docela jinak!
Je fotografování plachých domorodců moje práce nebo jen zábava? A je přitom mojí zábavou samotné vyhledávání podobných adrenalinových zážitků a pozorování domorodých životních projevů, přičemž fotoaparátem tyto projevy více či méně přesně a podrobně „pouze“ dokumentuji (pro sebe nebo pro slovutné muzeum?), nebo je mi úplně jedno, o jaký konkrétní kmen zrovna jde, ale bytostně toužím po dokonalých fotografiích s podobným námětem, které obstojí samy o sobě i před zraky esteticky nebo prostě emocionálně lidsky cítících laiků? Pokaždé jiná odpověď na stejnou otázku, pokaždé naprosto jiný způsob práce, místo, světlo, čas a pochopitelně i výsledek.
Někdy bude těch „Proč?“ na začátku chystaného projektu i víc. Proč zrovna indiáni? Vím o nich něco? Mohu se k nim vůbec na potřebnou dobu a vzdálenost dostat? Mám potřebné zkušenosti a informace? Když je nemám, mohu je získat? Pomůže mi někdo, kdo je má?
Třeba vám podobné otázky připadají zbytečné. Snad máte takový talent, že z vašich fotoaparátů, datových nosičů a tiskáren padají a lezou samy od sebe jen samé geniální fotografie, aniž byste o nich nebo o čemkoliv jiném nějak zvlášť přemýšleli. Máte prostě štěstí! Veliké spoustě ostatních by ale ušetřilo spoustu času, peněz a cvakání, kdyby si předtím, než něco vůbec začnou dělat (kupovat vybavení, fotografovat na dovolené, vyrábět fotoknihu), nějakou tu otázku „Proč?“ nejprve položili. Upřímně, máte představu, kolik asi řádově fotografií jste za svůj život nafotografovali? Kolik z nich dlouhodobě nebo snad trvale skladujete ve svém archivu (digitálním, papírovém, filmovém)? Kolik z nich by sneslo vaše dnešní poučené a kritické oko? A kolik oko nějaké komise nebo osobnosti, které si v oboru opravdu vážíte?
Asi není reálné očekávat, že bude někdo tvořit rovnou na místě jen samé úžasné obrazy. Kdyby vám ale kladení vhodných otázek z naší šestice ještě před stiskem spouště nebo před nákupem drahé hlouposti ušetřilo 50% zbytečně vynaložené námahy, prostředků a bezesných nocí (ve skutečnosti jde o velmi skromný cíl), stojí to za to. Zkusme si tedy nějaké, již konkrétní otázky položit, a také je přitom zkusit zodpovědět. Příště už naostro!
Ruská skupina Tatu byla svého času i u nás nesmírně populární hlavně mezi pubertálními dívkami. Jestli se tedy ptáte, „Proč“ jsem je zachytil při tomto důvěrném dotyku rukou, pak proto, že se na pódiu kromě zpěvu záměrně prezentovala lehce lesbickými sklony. Na správné publikum působil každý takový jejich dotek nebo dokonce vášnivý polibek jako spouštěč davové extáze.
Proto bylo nutné jako protiváhu prvnímu snímku pořídit ještě tento, který předchozí tvrzení dokládá a podepisuje. Platí ovšem jen pro zobrazená děvčata. Otec jedné z nich (zcela vpravo), nominovaný zřejmě rodinnou radou coby strážce mravopočestnosti, se tolik nebaví…
Proč si tahle paní u mě objednala zrovna takový oficiální portrét? Nejde jí jen o obyčejnou „pasovku“ a mám tedy jistou volnost v póze, nasvícení i v barevném tónování. Stále by ale chtěla vypadat civilně a nepříliš „vyžehleně“. Je totiž inteligentní, zná svůj věk a ví, že fotografie, která viditelně lže, říká totéž o osobě, která se jí prezentuje. Retuše pleti pochopitelně proběhly, byly však jen mírné a nenásilné.
Tohle je ale jiný případ! Jak vypadá tahle slečna ve skutečnosti, není z obrazu patrné ani důležité a nebylo to ani záměrem. Důvodem vzniku tohoto díla nebyla snaha o reprodukci skutečnosti, ale umělecký přetlak, tryskající z mého bolavého nitra! Tím předem odpovídám na jakékoliv případné „Proč?“ Jde o fotografii z rozsáhlého výstavního souboru s názvem „Samy doma“ a součástí „plánu“ je i speciální patinace, sendvičová technika, škrábance a dílčí poškození. To vše koresponduje s příběhem, na který tu není místo. Ještě se k němu ale někdy vrátíme. Důležité je, že konkrétní výsledek se nikomu nemusí líbit, nelze jej ale prakticky kritizovat. Zadavatelem je tu sám autor, garantem úspěchu jeho vlastní ucho (viz jistý Vincent) a duševní zdraví. Pokud někdo namítne, že na fotografii nic zajímavého nevidí, že se mu nelíbí kompozice, barvy, zrno, škrábance, rám (možná ani ten hřebík, na kterém fotka visí v galerii), může autor snadno kontrovat, že se s diletanty nebaví. To si u běžné zakázky dovolit nemůžete. Doporučuji tedy vrhnout se na čisté umění. Pozor jenom na smrt hladem!
