Fejeton: Já chci analog!
2.8.2011, Radek Fiala, fejeton
Na základě naší nedávné výzvy ohledně psaní fejetonů budou od dnešního dne na Digimanii vycházet i ty z pera Radka Fialy. Na jaké téma bude jeho prvotina? Stýská se mu po analogu! A komu vlastně ne?
Opět jsem porušil svůj záměr do foto techniky nevrazit už ani korunu a pořídil profesionální LCD. Na ty podivné barvy displeje notebooku už se zkrátka nedalo koukat. Tedy člověk na ně může koukat dlouho, cosi u toho ladit ve Photoshopu a přemýšlet, jestli ta zelená už není náhodou moc do žluté nebo naopak. A pak dostane výtisk celý v červeném, neb to je ten skutečný obraz barev, který v normovaném prostoru RGB stvořil. A předělávat potom sérii sta fotek, to je o nervy.
Už přes týden zírám na EIZO i doma. Nad jedním takovým dokonale zobrazeným RAWem jsem si chtěl dostudovat nějaké detaily a zabrousil na stránky s chytrostmi o úpravách fotek. Fotka nakonec zůstala otevřená celé odpoledne a já se postupně prokousával mně úplně neznámými softwarovými kouzly. Ve zkratce – to, co obvykle řeším jedním posuvníkem Photoshopu, se dá také popsat na pěti stránkách, použít mnoho vrstev obrazu s tajemně definovanými maskami za využití více variant podmíněných prolnutí. Padesát cvaknutí myši.
Něco jsem průběžně zkoušel aplikovat s různými výsledky. Ale postupně jsem se beznadějně ztrácel a nechápavě znovu četl teoretické odstavce doplněné grafickými kouzly. I hloupý kus lesa najednou vypadá až přehnaně úžasně. Listí je červenější než v reklamě, tráva jak natřená rotou vojáků a nejhorší na tom je, že výsledek vypadá úplně přirozeně. Nádherně. Zobrazuje svět, jaký bychom ho chtěli.
Sklenka vína je dávno prázdná a v mysli převládá filozofický rozměr celé věci. Potřebujeme ještě vůbec umět fotit? Tahat se objemným batohem, postávat v dešti a dlouze zírat do hledáčku? Má to cenu? Máme šanci uspět, když nejsme a nebudeme profesionálními grafiky? Ocení někdo normální nedomalovanou fotku? To je přece k zbláznění!
Vzpomněl jsem si na černobílý film, který jsem nedávno z legrace zakoupil cestou pro stativ. Založil jsem ho do ruského Zenitu 11 s pevnou padesátkou. Zítra se vydáme ven, učit se umění starých mistrů. Zpátky do doby, kdy se jenom fotilo.
Pozavíral jsem okna všech softwarů a EIZO zhaslo. Dopíšu tuhle myšlenku a zalehnu.
Link na chytrosti zůstal zachován v hlubinách paměti prohlížeče. Co kdyby, někdy náhodou... Nejspíš zas zítra, až otevřu další fotku.
Dodatek: O pár dní později jsem otevřel fotky z hudebního festivalu, aneb focení rychlé akce v mizivém světle. Paradoxem umění zůstává skutečnost, že někdy se nám nejvíce líbí fotka, která má k technické dokonalosti na míle daleko. Vidím v ní všechno to hrubé a neučesané rockové nadšení mladých talentů. A tím lépe, když se k ní nemusíme proklikat padesáti příkazy Photoshopu...
Už přes týden zírám na EIZO i doma. Nad jedním takovým dokonale zobrazeným RAWem jsem si chtěl dostudovat nějaké detaily a zabrousil na stránky s chytrostmi o úpravách fotek. Fotka nakonec zůstala otevřená celé odpoledne a já se postupně prokousával mně úplně neznámými softwarovými kouzly. Ve zkratce – to, co obvykle řeším jedním posuvníkem Photoshopu, se dá také popsat na pěti stránkách, použít mnoho vrstev obrazu s tajemně definovanými maskami za využití více variant podmíněných prolnutí. Padesát cvaknutí myši.
Něco jsem průběžně zkoušel aplikovat s různými výsledky. Ale postupně jsem se beznadějně ztrácel a nechápavě znovu četl teoretické odstavce doplněné grafickými kouzly. I hloupý kus lesa najednou vypadá až přehnaně úžasně. Listí je červenější než v reklamě, tráva jak natřená rotou vojáků a nejhorší na tom je, že výsledek vypadá úplně přirozeně. Nádherně. Zobrazuje svět, jaký bychom ho chtěli.
Sklenka vína je dávno prázdná a v mysli převládá filozofický rozměr celé věci. Potřebujeme ještě vůbec umět fotit? Tahat se objemným batohem, postávat v dešti a dlouze zírat do hledáčku? Má to cenu? Máme šanci uspět, když nejsme a nebudeme profesionálními grafiky? Ocení někdo normální nedomalovanou fotku? To je přece k zbláznění!
Vzpomněl jsem si na černobílý film, který jsem nedávno z legrace zakoupil cestou pro stativ. Založil jsem ho do ruského Zenitu 11 s pevnou padesátkou. Zítra se vydáme ven, učit se umění starých mistrů. Zpátky do doby, kdy se jenom fotilo.
Pozavíral jsem okna všech softwarů a EIZO zhaslo. Dopíšu tuhle myšlenku a zalehnu.
Link na chytrosti zůstal zachován v hlubinách paměti prohlížeče. Co kdyby, někdy náhodou... Nejspíš zas zítra, až otevřu další fotku.
Dodatek: O pár dní později jsem otevřel fotky z hudebního festivalu, aneb focení rychlé akce v mizivém světle. Paradoxem umění zůstává skutečnost, že někdy se nám nejvíce líbí fotka, která má k technické dokonalosti na míle daleko. Vidím v ní všechno to hrubé a neučesané rockové nadšení mladých talentů. A tím lépe, když se k ní nemusíme proklikat padesáti příkazy Photoshopu...
