Mlsná lenost nadšeného fotografa

Když jsem večer procházel kolem okna, koutek oka zachytil nízkým sluncem nasvícenou kancelářskou budovu. Kovové pláty částečně zatažených venkovních žaluzií tvořily lákavě pravidelné, avšak zároveň nahodilé struktury, do oranžova zbarvené zapadajícím sluncem. O něco vzdálenější věžáky, postavené v kaskádě za sebou, tvořily obří schody do nebe a zelené koruny stromů v popředí přímo ideálně rámovaly celý obraz, jako by přenesly sterilní ocelové město přímo do divočiny... Vnitřní kontrolka potenciálu dobré fotky tiše problikávala pravou hemisférou a já se už věnoval něčemu úplně jinému. Ostatně jako téměř každý den.

Pokaždé je to ta stejná sada argumentů, která mě připraví o fotku: Chtělo by to ještě alespoň malý mráček. Trochu větru pro rozmáznutí listů. Aspoň jednu postavu za oknem. Občas jde fotografické podvědomí v argumentaci dál: Kdyby tak na špičce stromu zase vysedával kosák. Strom vlevo by mohl trochu opadat. Chybí tomu aspoň jedno otevřené okno. A duha. Dvojitá. A někdy je taková fotografova duše vyloženě v dobrém rozmaru: Potřebují ještě takové baráky, aby na střechu zrovna teď dorazil kominík?

Nepotřebujete velkou představivost, abyste i z části těchto střípků poskládali... chaos. Nejlepší fotka by patrně byla právě ta, co jsem zrovna zahlédl. Jednoduchá, čistá, bez velkého malování v editoru. To jen neustálé vyčkávání mě o ní už tři roky připravuje.

Zrovna tahle fotka asi nebude nikdy tou životní. Jen se mi zdá, že s rostoucí fotografickou mlsností míjím čím dál častěji příliš mnoho obrazů, které mají potenciál. A znovu už nepřijdou. Otázkou zůstává, zda i zde lze uplatnit staré ornitologické pořekadlo – přeloženo do naší řeči – lepší data na kartě, než sen o dokonalé kompozici...?

Ještě to snad se mnou nebude tak špatné, neb jen jednou jsem se přistihl ve stavu extrémní fotografické lenosti: Prostě počkám, až přistaví další věžák.