Ejhle člověk 3: Najít a zaujmout publikum

Třetí Proč? – najít a zaujmout publikum

Ať už si to přiznáte, nebo ne, vaše Ego tam někde uvnitř, byť většinu času tiše dřímá nebo dokonce trpí, touží být hlazeno, laskáno a chváleno. Člověka, který podobné Ego nemá, jsem zatím nepoznal, setkal jsem se ale s mnoha lidmi, kteří tuto svoji touhu dosud úspěšně (častěji neúspěšně) tají a skrývají. Naprostá většina tvůrčích lidí pak podle mých zkušeností patří do skupiny, která netají nic. Někteří z nich se ale pohybují v jednom ze dvou extrémů.

Představy jedněch o výjimečnosti vlastního talentu nabývají obludných a nerealistických rozměrů. Na potkání předvádějí své skutečné i domnělé úspěchy, přitom vám rádi mávají před očima tituly, diplomy a oceněními z médií i soutěží, kupodivu podstatně častěji, než samotnými fotografiemi.

Opační extrémisté touží po obdivu a uznání úplně stejně, ale nejsou si sami sebou ani svým dílem jisti. Bojí se nepochopení a neúspěchu, takže své práce jen velmi neradi vystavují a vůbec prezentují na veřejnosti, přitom by ovšem tak rádi slyšeli, že je to dobré. Všimněte si ovšem, že ani u jedné z těchto skupin jejich chování a sebeprezentace nijak nesouvisí s kvalitou jejich díla.



Chcete publikum? Publikujte! Nafoťte docela obyčejně (ale lépe, než ostatní přítomní) nějakou veřejně přístupnou zajímavou akci a nabídněte ji místním novinám, celostátnímu měsíčníku nebo tematicky shodně zaměřenému webovému serveru. Nechtějí vám snímky přijmout, protože nikdo nedokáže nebo jen nemá čas napsat k nim text? Napište ho sami! Buďte pravdiví a zábavní, třeba až vtipní, to se líbí! Hotový materiál vám vezmou všude rádi, ušetříte jim hodně času a pomůžete zaplnit stránky, zvlášť když vám nesejde na honoráři.

Technické detaily: Běžná zrcadlovka, trocha drzosti, špetka adrenalinu.


Známe sebestředné egomaniaky, kterým se na vernisážích každý rád vyhne, aby nemusel poslouchat jejich samooslavné trylky, jejich dílo ale bez ohledu na nesnesitelnost autora žije vlastním životem a dokáže oslovit i hluboce zasáhnout. Druhý fotograf se třeba chová a „machruje“ úplně stejně, ale jeho obrazy jsou prázdné nafouknuté nic. Na druhé straně ten, kdo se krčí někde v koutě a hryže si nehty nejistotou a zoufalstvím z vlastní nedostatečnosti, může mít a často má v archivu hotové poklady, zrovna tak se ale může hryzat plným právem a fundovaná kritika by jeho zoufalství, pokud je to vůbec možné, ještě prohloubila.

My, duševně vyrovnaní, „normální“ a prostředně talentovaní (ach, pýcho marnivá), se pohybujeme po většinu života někde mezi těmito extrémy. Hledáme ale, pochopitelně mnohem civilizovaněji a jaksi diplomatičtěji, nakonec naprosto totéž – konečně už, sakra, nějaké to uznání, ne? Je to jeden z hlavních důvodů, který by měl být poctivou odpovědí na otázku „Proč vlastně fotografujeme?“ Je to dobře? A jak to zařídit?



Jsou vaše fotografie spíše lyricky zaměřené? Domluvte se s nějakým spisovatelem nebo básníkem a uspořádejte společnou výstavu nebo vydejte společnou knihu. A nemusí to být hned Jiří Suchý.

Technické detaily: osvětlený běžící ventilátor a ochotná víla.


Emoční naladění každého člověka během dne, měsíce, roku i celého života se dá dobře popsat pomocí křivky ve tvaru sinusoidy. Každá taková křivka má své více či méně pravidelné vrcholy a propady, liší se u každého z nás frekvencí i amplitudou (výší výchylek). Je zákonité, že když se dostanu na samotný vrchol jednoho oblouku – podaří se mi opravdový úspěch, dostanu přidáno, milenka mi konečně dá (tedy umožní) cosi, stanou se hned vzápětí, dříve či později, zcela určitě minimálně dvě věci: zaprvé se nikdy na žádném vrcholu nemůžu udržet dlouho (křivka se „vlní“ neustále) a za druhé, jak vyplývá z tvaru sinusoidy, čím vyšší vrchol, tím hlubší pád a temnější peklo. Až do dalšího vrcholu.

Z toho logicky plyne, že ten, kdo touží po vysokých metách (a tím spíš ten, kdo jich dosáhne), musí očekávat nesnesitelné chmury, ponížení, krutá muka a krize. Pro skutečné tvůrce a (nebojme se toho slova) „umělce“ je tento tvar emoční křivky typický. Proto ten alkohol, drogy, dluhy, alimenty, rozvody… Ještě tam chcete? Třeba jste najednou rádi za své jen jemně zvlněné sinusoidy s nízkými vrcholy typu „Říp“, z nichž se docela bezbolestně občas po zadku sklouznete do zeleného údolí stagnace. Je to takové malé, české, sousedské, průměrné…

Konec planého filosofování! Už jste si vybrali? Pro ty z vás, kdo zvolili druhou, klidnější, pohodlnější a mnohem širší cestu, mám jednoduchou radu, jak se zviditelnit, získat diváky a posluchače a trochu (jen docela maličko a bezpečně) si nechat namasírovat svoje autorské sebevědomí: Vstupte do místního fotoklubu nebo publikujte své fotografie na nějaké webové galerii či sociální síti.

Je obecně platným, nicméně oficiálně tajeným faktem, že fotokluby a fotokroužky všeho druhu jsou lacinou možností vzájemného poplácávání se po zádech a ubezpečování se v tom, jak jsme dobří. Začátečníci zde skutečně mohou vyrůst, ale jen do průměru, dál ne. Negativní kritika se nenosí (jsme přeci kamarádi) a většinou ani neexistuje její možný a dostatečně autoritativní zdroj (všichni jsme na tom tak nějak stejně), takže o nic nejde. Hlavně, když je pivo dostatečně studené, členské příspěvky nízké a ceny minilabu v DMku nebo Lidlu dost nízké. Korunu devadesát za desetkrát patnáct? Super!

S internetem je to podobné, jen masovější a ještě méně náročné na kvalitu. Stačí celý obsah karty hned po návratu z výletu či dovolené nakopírovat na Rajče, Fotopátračku nebo „Fejsbúk“ a uvidíte těch nadšených reakcí od „přátel“. Úža, super, smajlík, papásek. No, když vám to stačí ke štěstí… Najdou se pochopitelně i kritici, často hodně kousaví. Jsou ale daleko, fyzicky neviditelní a většinou anonymní. Sami nemají fotky žádné nebo (alespoň dle vašeho soudu) mnohem horší, tak co to budu řešit. Konečně máte své publikum a je vám blaze. Teda tak „trochu“ blaze, docela málo, ale docela bezpečně. Smrádek a teploučko. Pozor, to není kritika, jen konstatování. Hodně lidem to vystačí na celý, docela spokojený fotografický život.



Přemýšlejte o vhodné a zajímavé adjustaci vašich nejlepších děl. Nešetřete na formátu a nesnažte se vždycky jen o bezokrajový tisk, abyste využili drahý papír na maximum. Že to tak nikdo jiný nedělá? No výborně, právě jste objevili mezeru na trhu!


Může se ale stát, že tohle někomu nestačí. Nebo dlouho stačilo, ale teď už ne. Znáte určitě tu slavnou scénu: průměrný, starý (jak v kterém díle) a všemi odepsaný boxer, jakýsi Balboa, léta jen tak živoří, cvičí a boxuje, ale jen vlažně, jaksi na volnoběh, víc nemá smysl. Pak ale přijde nečekaný impuls, rozpomene se na svůj zaprášený sen, najde starou fotku svého otce, trenéra, zesnulé ženy, bla bla bla, a postupně se v něm zase rozhoří ten věčný plamen. Zase začne pořádně dřít, naplno běhat, poctivě trénovat. Nejdřív to jde jen pomalu a hodně špatně, ale on vytrvá, nakonec se jeho stařecké belhání změní v opravdový běh, ten se zrychluje, až nakonec graduje na vrcholu jednoho (díky tomu) slavného schodiště ve Filadelfii vysoko zvednutou pravačkou sevřenou v pěst. Všichni soupeři to mají odteď už předem spočítané!

Že jsem dnes příliš nepsal o fotografii? To jste asi špatně četli! Ve skutečnosti jsem psal právě o ní a právě o vás! Věřím totiž, že naprostá většina z vás se našla v posledním odstavci anebo se v něm pozná časem. Tady jsou sinusoidy hodně strmé a hrozí hluboké pády, ale ty vrcholy, které již brzy někde za obzorem čekají, nejsou žádné obyčejné „Řípy“. Jsem hodně ovlivněn učením japonských myslitelů, kteří tvrdí, že ten, kdo se stal Mistrem v jednom oboru, je Mistrem ve všech oborech. Přeloženo do prostého jazyka, pečlivost, náročnost sama k sobě, vytrvalost, neustálé vzdělávání se a snaha o naprostou dokonalost v každém detailu (ale ne jen vašeho vybavení, proboha!) se prostě již brzy musí projevit na výsledku. S ním se pak nemusíte bát objevit na veřejnosti.

Vytvořte náročný, promyšlený, dokonale vytištěný a adjustovaný výstavní soubor. Vydejte vlastním nákladem kvalitně graficky upravenou fotoknihu a předložte ji jako maketu renomovanému nakladateli, kterého si pro jeho dosavadní činnost opravdu vážíte. Připravte multimediální prezentaci jako veřejné promítání spojené s přednáškou nebo besedou.

Zhotovte dokonale vytištěné portfolio svých nejlepších, pečlivě vybraných a retušovaných fotografií, a předložte ho spolu se žádostí o zaměstnání v některé fotografické agentuře, v nakladatelství nebo v redakci. Otevřete si vlastní studio s ateliérem. Prezentujte fotografie, kterým věříte a věřte ve vlastní úspěch. Nevyvyšujte se, ale nenechte se zviklat dočasným neúspěchem. To ještě není vrchol schodiště, ještě to bude chvíli bolet, ale nebe je již blízko!

Vydržte a uznání publika vás nemine! Už brzy se vám dostane odpovědi na jedno z vašich „Proč?“ Proč se mám tolik namáhat? Proč, když nevím jistě, jestli se to vyplatí? Zeptejte se třeba Sylvestera Stalloneho, kterého letos přijali do Síně slávy světového profesionálního boxu, přestože v životě nevybojoval ani jeden skutečný zápas! Že to dnes nebylo o fotografii?!!



Uspořádejte tematickou výstavu a vytvořte fotografie přímo pro ni, ne obráceně. Výstavy ze šuplíku ve stylu „každý pes, jiná ves“ umí kdekdo a to vy přece nejste. Domluvte se s výtvarníky z jiných oborů na společném projektu. Navrhněte pozvánky a plakát přesně podle svých představ, ne abyste to svěřili nějakému kulturnímu středisku jen proto, že to bude levnější.



Fotografie na výstavních panelech adjustujte a uspořádejte ve stylu, odpovídajícím námětu, ale jinak, než to dělají ostatní. Jste Originál, tak to prodejte! Diváci si vaši výstavu zapamatují.



Pokud to zvládnete, navrhněte si plakát sami, včetně grafiky a písma, dohlédněte i na jeho tisk. Zkazit dobrý produkt tím, že ho „vyjedete“ někde na kopírce, je tak snadné.



Když už jste si dali s fotografováním, tiskem a adjustováním fotografií pro svoji výstavu tolik práce, snažte se je později zužitkovat i jinak. Pozvěte na vernisáž významné nakladatele nebo výtvarně gramotné podnikatele a nabídněte jim svoji práci k využití v jejich plánovaných projektech.



Vydejte z výstavního souboru knihu, třeba vlastním nákladem. Nikdy to nebylo snazší, než dnes. A neseďte na ní, udělejte jí nějakou vhodnou formou prezentaci (beseda, autogramiáda) a prodejte celý náklad. A rychle ven s dotiskem!



I když vám třeba hned nikdo knihu s vašimi fotografiemi nevydá, můžete to udělat sami, třeba jen v jednom exempláři. S tím potom obcházejte potencionální zájemce. Sedněte si k počítači, proberte archivy, stáhněte si z webu příslušnou aplikaci (fotoknihy dnes nabízí každý druhý zpracovatel fotografií, hledejte třeba Fotostar, Cewe fotokniha, Art D, Fotolab, Heysmile…) a můžete se cítit jako nakladatel, šéfredaktor, grafik a režisér v jedné osobě. Nepřežeňte to ale s využíváním všech možností programu. Kýčů a cirkusových rekvizit je už na světě dost a dost!



Prezentujte se při hledání publika a možností publikování (vhodně, nevtíravě, ale neustále) i drobnými dílky. Konec roku je k připomenutí vlastních schopností ideálním okamžikem. Opět ale – buďte originální, nesnažte se o využití všech barev a fontů světa – a zapomeňte na soby, Santu, koťátka, zvonečky, miminka, svíčky, láhve šampusu a jiné „roztomilosti“.