Recenze  |  Aktuality  |  Články
Doporučení  |  Diskuze
Fotoškola  |  Seriály
Fotoaparáty  |  Objektivy
Fotomobily  |   Software
Příslušenství  |  Ostatní
Svět hardware  |  TV Freak
Svět mobilně

Ejhle člověk 45: zakázané postupy?

11.7.2012, Jaroslav Klíma, návod
Žádné fotografické, ale ani jakékoliv další postupy, ani následné úpravy vašich záběrů na cestě k divákovi nejsou a nemohou být už z principu svobodné tvorby předem vyloučené nebo zakázané. Jedinou vaší povinností je totiž zaujmout nebo dokonce překvapit!

Osmé Čím? – zakázané postupy?


Je přitom lhostejné, jakým způsobem konečného výsledku dosáhnete, zda v PC nebo s pomocí slepičího trusu a krysích kousnutí, jak dokazuje aktuální příklad světově nejpopulárnějšího současného českého „uměleckého“ fotografa, Miroslava Tichého. Právě jeho případ dokazuje, že přitom nezáleží ani na tom, zůstane-li fotografie „čistou“ fotografií. Takže najděte propisovačky, nůžky, lepicí pásky, trochu bláta, borůvkového sirupu a kolomazi, a pusťte se do objevování nových, dosud neviděných postupů. Nebo zůstaňte před obrazovkou svého počítače a tvořte „digitálně“ s pomocí masek, koláží, virtuálních štětců a sofistikovaných filtrů. Jako vždy, rozhodne jedině výsledek!

V dnešním, pro mnohé tak trochu podvodnickém povídání dojde na fotografie, z různých důvodů už tak trošku nebo i docela dost poněkud „za čárou“. Pro někoho! Jste-li vyznavači tzv. čisté fotografie, utvrdíte se v tom, že digitální fotografie je podvod. Všechno se dá „dodělat a změnit v počítači“. Ano, dá. Ovšem naprosto stejně tomu bylo ve spoustě temných komor minulého století. Z experimentálních, uměleckých, politických nebo čistě podvodných důvodů. Jen to neumělo tolik lidí – a třeba jste o tom tenkrát nevěděli.

Vždycky bude záležet na našem naturelu, a především na účelu použití. Někdo fotografuje přísně dokumentárně, jiný pro noviny a dalšímu záleží na realističnosti výsledku nebo se nepotřebuje realizovat jako výtvarník. Nic proti. Je ale spousta jiných fotografů, kterým se líbí i ta následná fáze, v digitální éře o tolik snazší a s mnohem širšími možnostmi.

Hodně z nich se třeba věnuje reklamní fotografii, a přestože leckde se stále rozlišuje fotograf, jako dodavatel zdroje a grafik, jako autor postprodukce, v řadě dalších situací jde o jednu a tutéž osobu, která dodává hotový obraz na klíč. Takže, jak na to, co je dovoleno a co už za čárou?

Nejjednodušším a v amatérské praxi asi nejčastějším zásahem do obrazu je náhrada části fotografie jiným, v tomto konkrétním místě podařenějším záběrem. Nejlépe samozřejmě bude, jsme-li i jeho autorem. Časté vypomáhání si „půjčováním“ cizích záběrů z internetu nelze až na odůvodněné výjimky doporučit logicky už z morálních (autorských) důvodů. Což by asi samo o sobě v národě pirátů zastavilo jen málokoho. Uvědomte si tedy alespoň technické hledisko a většinou naprosto nedostatečné rozlišení takto nalezených zdrojů. Hledejte ve svém vlastním archivu (anebo vyrazte do terénu se svým fotoaparátem).




Potřebujete na scéně dvě modelky a máte jen jednu? Žádný problém! Postavte fotoaparát na stativ a požádejte ji, ať postupně zahraje obě role (nebo třeba všech patnáct). Jednotlivé expozice (protože je fotoaparát na stativu a všechny nastavené hodnoty zůstávají nezměněny) snadno umístíte nad sebe v grafickém editoru, zjistíte s uspokojením, že dokonale sedí, a promažete v každé vrstvě nepotřebné části, kromě samotné postavy. Bude to chtít jen několik pokusů nebo předběžný náčrtek, aby se postavy nepřekrývaly (pokud nejde o záměr).




Nikde není psáno, že každá fotografie musí mít jen jednu podobu, nejlépe takovou, jakou zachytil přímo fotoaparát. Vyzkoušejte různé způsoby postprodukčních úprav a neomezujte se přitom jen na obligátní odbarvení nebo převod do černobílé škály. Možností je nekonečně a chce to silnou vůli, vybrat na závěr jen jednu verzi, kterou má spatřit veřejnost. To ale neznamená, že se ke zdrojovému souboru nemůžete za rok nebo za několik let vrátit a s novou inspirací ho zkusit zpracovat docela jinak.




Častým steskem majitelů fotoaparátů s malým fyzickým rozměrem senzoru je nemožnost dostatečně kreativní práce s malou hloubkou ostrosti. To, nad čím jásají krajináři nebo zájemci o makro, se fotografům lidí příliš nehodí. Rušivé pozadí musí (pokud rovnou nerezignují) pracně a jen těžko dokonale neviditelně rozostřovat až v počítači. Může tak vzniknout i docela zajímavý nový efekt (viz vlevo), ale hladkého a přirozeného dojmu (vpravo, fotografováno APS-C zrcadlovkou a objektivem 1,8/85 mm s minimálním zacloněním) dosáhnete jen velmi obtížně.

Retuš nevhodné osoby nebo objektu je také poměrně častým požadavkem. Patří sem i obligátní výměna vypálené nebo jen nudně nezáživné oblohy. Osoby odstraňujeme ze záběru někdy jen z důvodu zlepšení kompozice, ze stejného důvodu je můžeme ale třeba i jen převrátit, aby hleděli do záběru a ne ven. Můžeme jim změnit příliš křiklavou nebo naopak nevýraznou barvu oblečení, učesat vlasy, dokážeme je snadno posunout na jiné, vhodnější místo v obraze. Otázkou by přitom vždycky mělo být nejen Jak, ale především Proč? Jaký to má smysl, komu tím posloužíme? To nakonec platí i pro všechny ostatní úpravy. To, co je nepřípustné v nutně pravdivém záznamu skutečnosti, může být snadno omluvitelné ve fotografii pro ilustrační účely, v podkladu pro obal hudebního alba, plakátu, dárkové zvětšeniny a podobně.

Sendvič neboli prolínání dvou i více vrstev jsme už také několikrát probírali. A opět můžeme výsledek upravit tak, aby působil naprosto přirozeně, chcete-li reálně, anebo naopak různé duchy a nepřesnosti využít pro nečekaný výtvarný efekt nebo pro třeba jen pro lokální změnu barevnosti.




Proti přímému ostrému světlu nefotografujte, radí příručky. Nikdy to nemůže dopadnout dobře! Ledaže je přesně tohle váš záměr. Nahrává vám i fakt, že je v poslední době tenhle efekt přezáření dokonce dokonale v módě. Buďte tedy i vy pro jednou IN!

Velice účinně lze pracovat s výraznými změnami barevnosti. Není třeba se stále omezovat jen na takzvané reálné barvy. Bohatou studnicí inspirace může být třeba modernismus, surrealismus, symbolismus, poetismus, svět komixu nebo reklamy…

Veškeré tradiční chemické postupy, včetně technik tak zvaných ušlechtilých tisků z doby emancipace klasické fotografie a jejího vymezování vůči zavedenějšímu malířství, se mohou stát i v dnešní době vítanou inspirací. Je velmi snadné je v digitální postprodukci věrohodně napodobit, ať už pomocí komerčně dostupných zásuvných filtrů, nebo originálněji ručně za využití běžných editačních nástrojů. Například efekt solarizace, kterého se v temné komoře docilovalo krátkým osvícením exponované a vyvolané, leč dosud neustálené zvětšeniny, snadno napodobíte (navíc pohodlně, kontrolovaně, a to i v barevné fotografii) extrémním prohnutím expoziční křivky ve stejnojmenné paletce nástrojů do tvaru písmene „S“.

Ručnímu malování do vrstev a masek vrstev jsme se věnovali minule a jen s pomocí této jediné techniky dokážete v manipulaci s obrazem hotové divy, zvlášť pokud používáte citlivý tablet, získáte trochu zkušeností (a vládnete alespoň špetkou talentu a elementárního vkusu nebo citu pro kompozici a atmosféru).

O všemožných rámečcích jsme již mluvili ve speciálním díle, přesto i sem zmínka o nich jistě patří, protože mají tu čarovnou moc povýšit (nebo zabít) i jinak nemastnou neslanou (podařenou) fotografii. Nemusíme se, zvláště ve výtvarné fotografii, omezovat jen na jednoduché geometrické vymezující čáry a linky. Zkuste malovat přímo na fotografii, pracovat ve vrstvách nad obrazem v počítačovém programu nebo si vhodné rámečky najděte v reálném světě, vyfotografujte je anebo naskenujte a následně digitálně spojte s hlavním záběrem.

Následný ořez, někdy citlivý a jemný, jindy podle potřeby třeba i doslova brutální, má tu kouzelnou moc podpořit, ale někdy i docela změnit celý význam sdělení. Leckdo by se k něčemu podobnému (podle vlastních slov) nikdy nesnížil, jiný jen sebekriticky přizná, že by ho to nenapadalo. Občas se zkrátka stane, že si nějaké situace, tvaru nebo významu během samotného fotografování nestihneme všimnout a až při prohlížení exponovaných záběrů nás cosi trkne (odborně řečeno, inspiruje).

Z původního záběru celé postavy ponecháme jen výrazně vystouplé čelo, z reportážního snímku celé ulice zahodíme vše s výjimkou rozčileného obličeje a hrozící ruky babky, nabízející povadlou zeleninu. Proč ne? Pohybujeme se v oblasti tvorby, nejsme u zkoušky ve škole nebo u výběrového řízení na nejpohotovějšího reportéra ve městě. Rozhodující je proto opět jen a jen výsledek. Ne čas, za jak dlouho, ani postup, jakým ho bylo dosaženo.

I do již hotového a dokonce vytištěného obrazu můžete zasahovat mnoha způsoby, viz opět známý příklad kyjovského mága Tichého. Mechanické zásahy, škrábání, ohýbání, dokreslování, polévání barvou (nebo čímkoliv ještě horším), překládání, lámání, trhání, rozmáčení, přezimování pod sněhem nebo pod hromadou uhlí… Jako už mnohokrát, i tady bude výsledek většinou k nekoukání – ale někdy NE! Nevzdávejte to předem, Centre Pompidou už čeká!!!

Na závěr, aby nikdo nemohl tvrdit, že se jen „digitální doba vymknula z kloubů“ nebo oblíbené „to by se za našeho mládí stát nemohlo“, jeden analogový příklad za mnohé další. Sami si určitě snadno třeba na webu najdete analogové fotografie olomouckého autora Michala Macků, který pracuje formou fyzické manipulace s takzvanými gelážemi, tedy přenosem, trháním a deformacemi vlhké želatiny předem exponované fotografické emulze.

Lepší potvrzení toho, že prakticky všechno, co dnes děláme pomocí jedniček a nul, jsme mohli dělat už dávno pomocí chemie a fyziky (a tedy nejde o nic nového, nedovoleného, nefotografického, nečistého), najdete jen těžko. Zapomeňte na škatulky a hranice, pravá radost z vlastní tvorby žádná omezení nezná, snad kromě omezenosti samotného tvůrce. A s tou musí každý z nás nedostatečných tu lépe, tu hůře, bojovat po celý život!

Seriál Ejhle člověk! (před objektivem) dnešním dílem končí. Postupně jsme tu probrali podle mě kruciální otázky (proč, koho, jak, kde, nač a čím), na které by si měl každý vážný zájemce o fotografování lidí umět odpovědět. Odpovědi v mnoha případech nebyly a ani nikdy nebudou úplně jednoznačné a navíc si každý autor může na stejně položenou otázku odpovědět jinak, podle svých zkušeností, preferencí, věku a technického i lidského zázemí. Už ale tím, že o těchto otázkách přemýšlí, nutně roste a zlepšuje se.

Především o to mi v celé sérii šlo. Jestli vám moje úvahy, názory a zkušenosti ve vlastním samostatném přemýšlení a hlavně fotografování něčím prospěly, účelu bylo dosaženo. A pokud vás takové množství písmenek a obrázků ještě neunavilo, můžeme se zde hned po prázdninách sejít opět, tentokrát nad atraktivním tématem Aktu. Do té doby přeji krásné léto a především spoustu nových podařených záběrů!




Rámečky jsou prý obecně nevkusné, fotografie si tím hraje na něco, čím není. Nakonec ale spousta kolegů vezme na milost alespoň jednoduchou kontrastní linku. Můj názor už znáte ze speciálního dílu. Vy ale neplujte s proudem, kde jen těžko vyniknete a odlišíte se. Vyzkoušejte si vše sami, i kdybyste nakonec měli dát za pravdu většině. Teprve potom rozhodněte, zda nikdy, anebo pro jakýsi konkrétní účel – proč ne?




Malování do fotografie, používání masek a duplexů s nejrůznějšími strukturami, duchy a multiexpozicemi – opět velice kontroverzní téma (a krásné nové dobrodružství z možnosti svobodné výtvarné tvorby bez hranic).



Zde totéž jen za pomoci palety barev a různých vlastních stop štětce. Je to ale ještě fotografie? A co kdybyste naopak vy pro jednou zapomněli na nudné škatulkování?



Jedna jediná fotografie třikrát jinak. Cože, tohle přece není tentýž záběr! Ale ano! V prvním případě jen trochu „ušpiněný“ ve Photoshopu, ve druhé a třetí verzi nejprve připevněný coby zvětšenina na stěnu a přefotografovaný přes rozostřenou žaluzii. A pak upravený na dva docela odlišné způsoby. Zkuste i vy někdy znovu vyfotografovat svoje vlastní fotografie v nových souvislostech, ať už „přiznaně“, anebo se zamaskováním okrajů, jakoby šlo o živé lidi. Modifikujte třeba jen nasvícení, rovinu zaostření, délku expozice a podobně. Budete překvapeni novými efekty, kterých tak můžete dosáhnout. I docela bez počítače.