Ejhle člověk 41: blýskání na časy

Čtvrté Čím? – blýskání na časy

Už jsme se několikrát bavili o využití stálého umělého světla, nejčastěji v interiérech nebo v nočních ulicích. Může být sice na překážku věrného zobrazení barev (pak ho musíme vhodně vyvážit pomocí správného nastavení bílé), často ale naopak vědomý posun působí v barevné fotografii přínosně. Divák, zvyklý na fádní reálné barvy, může být překvapen a snáze zaujat.

V případě dokumentárního realistického portrétu nebo reklamní módní fotografie, prezentující konkrétní materiály, se asi budeme snažit o maximálně přesné barevné vyvážení, nebudeme kombinovat světelné zdroje s odlišnou barevnou teplotou a odpustíme si i efektové barevné filtry. Jindy ale, zvláště pak ve volné tvorbě nebo v čistě výtvarné a ilustrativní fotografii – proč ne?

Moderní doba nám fotografům ale dovoluje nosit vlastní světlo stále s sebou, dokonce v kompaktní, snadno přenosné a energeticky velice úsporné podobě. Tomu by zdroje trvalého světla vyhověly jen obtížně a v omezené míře, jak mohou potvrdit nejen majitelé halogenových montážních lamp z hobby marketů, ale i kolegové filmaři a videonadšenci.

Mluvím o elektronických blescích. Práce s nimi je na rozdíl od temného dávnověku velice pohodlná, rychlá a přesná. Jejich běžný uživatel už dnes nemusí prakticky nic vědět o existenci nějakých směrných čísel, o hledání správné kombinace clony a vzdálenosti a podobně. Znalost teorie ale na druhou stranu rozhodně uškodit nemůže a ve složitějších podmínkách se určitě hodí i dnes.
Použijeme-li blesk, zabudovaný v těle sebelepšího fotoaparátu v nejjednodušším automatickém režimu, dopadne to nejspíš nějak takhle. Celková expozice je správná, objeví se ale nekontrolovatelné lokální přepaly a odlesky, stejně jako nepěkné tvrdé stíny. Objekty ve stínu budou nasvíceny fádně a ploše, protože svítíme prakticky přímo v ose objektivu.
O moc lepší to nebude ani, pokud stejným způsobem použijeme drahý externí blesk. On za to ale nemůže. Získáme jen větší výkon, takže už můžeme blýskat na podstatně větší vzdálenost.
Cílem kvalifikovaného použití blesku by totiž mělo být vždycky (kromě případů, kdy to vědomě chceme jinak) takové osvětlení scény, z něhož se přítomnost obyčejného, už z principu vždy nepřirozeného a nepůvodního záblesku nepozná. Pokud už kombinujeme více zdrojů světla, měly by se navzájem doplňovat a podporovat, ne si překážet nebo si protiřečit, jako třeba křížící se ostré stíny v obličeji nebo stíny postav, mířící v místnostech k oknům. Během standardní reportáže v reálném prostředí se jednoduchému použití externího blesku občas určitě nevyhneme. Například během módní přehlídky musíme zachytit strukturu materiálů i při nedostatečném nebo směrově nevhodném původním osvětlení. Vždycky ale můžeme výkon blesku omezit nebo nasměrovat tak, aby jeho světlo z fotografie vysloveně netrčelo. Určitě tu nic nezkazí nejrůznější změkčovací nástavce.
Stejně postupujeme při požadavku na vyrovnání světelného kontrastu v protisvětle. Hlavně to ale nesmíme přehnat, aby původní dojem zůstal zachován a blesk se neprozradil.

Běžný uživatel má osobní zkušenost především se dvěma druhy elektronických blesků. Ve velké většině kompaktních fotoaparátů a dokonce i digitálních zrcadlovek (s výjimkou nejvyšší ligy) je už v základu zabudovaný malý, málo výkonný blesk. V levnějších kompaktech pracuje většinou ve zcela automatickém režimu, můžeme jej pouze vypnout (zakázat) nebo zapnout. Je vhodný jen pro malé vzdálenosti kolem 2-3 metrů a poslouží především při osobní dokumentaci pro rodinné album nebo jako nouzové přisvětlení blízkých tváří v šeru a ve tmě.

Jeho hlavní nevýhodou pro náročnější práci je kromě malého dosahu fakt, že svítí prakticky ze stejného úhlu, z jakého snímá náš objektiv. Výsledkem je nepřirozeně a nepříjemně ploché osvětlení s ostrými stíny na pozadí a v případě blízkého snímání lidské tváře (je-li skutečně tma, pak i na větší vzdálenost) typický jev červených očí.

K tomuto známému jevu jen tolik, že je v tmavých prostorách způsoben odrazem intenzivního světla od očního pozadí v okamžiku rozšířených zorniček (což je zase fyziologicky způsobeno právě tou okolní tmou). Účinně se jeho vzniku dá předcházet především fyzickým oddělením zdroje světla od fotoaparátu tak, aby světlo nedopadalo přímo do očí fotografované osoby. Je to jednoduché a funguje spolehlivě. Navíc takové osvětlení vypadá i mnohem přirozeněji a zajímavěji.

Fotografové ale vždycky toužili po „všem v jednom“, rozuměj „Vím sice, že mám svítit z boku, ale jsem na to příliš pohodlný. Požaduji chytrou kapesní krabičku se zabudovaným světlem, která udělá všechno za mě.“ Proto vznikla funkce takzvaného předblesku, která má sloužit jako jakási berlička pro nepoučitelné. Sérií stroboskopických záblesků před samotnou expozicí se přístroj snaží rozšířené zorničky portrétovaného zúžit, aby se hlavní světlo už nemohlo v takové míře odrazit zpět.

Ještě, že se už této funkci neříká „Potlačení jevu červených očí“, jak to stále ještě hodně rozčilených zákazníků chápe, ale pouze „Zmírnění jevu červených očí“. Dodejme, že velmi mírnému, až nepatrnému zmírnění. Záleží totiž na více okolnostech, zda bude snaha takové funkce úspěšná. Především na tom, jestli se objekt vydrží dostatečně předem, dostatečně dlouho a dostatečně zpříma do takového stroboskopu do posledního okamžiku dívat. Většinou ne, to spíš zamrká nebo se otočí. A navíc jen málokdy sedí či stojí celou dobu nehybně. V reportážní a pohotové fotografii je pak dalším neštěstím dané funkce fakt, že po stisku spouště se neotevře závěrka, naopak se zablokuje. Jenom blesk začne v klidu blikat. A teprve poté, co dokončí tuto misi, poté, co na vás dostatečně upozorní, poté, co všichni odešli, utekli nebo se jen otočili zády, poté teprve uvědomělá závěrka milostivě cvakne.

Proto je tahle funkce na každém poučeně používaném blesku většinou trvale vypnutá a červené oči, pokud už je náhodou nechtěně vytvoříme, se odstraňují lépe jednoduchou retuší v počítači. Jinak ji najdeme (tu funkci), snad aby to někomu nebylo líto, zřejmě na každém zábleskovém přístroji, který lze koupit.

Vyšší level, než prostý zabudovaný blesk, představuje jeho vyklápěcí nebo nervózně vyskakující kolega. Výkonem se většinou neliší, ale v závislosti na výšce vyklopení přeci jen už dokáže posvítit z trochu jiného úhlu, než zaujímá osa objektivu. Čili poskytuje (nepatrně) plastičtější světlo a (nepatrně) méně červené oči. Můžeme počítat i s dalšími možnostmi modifikace záblesku, především s manuálním nastavením výkonu v několika krocích, stejně jako s +/- regulací jeho vlivu na expozici.

Pro vážnou práci s elektronickým bleskem ale musíme postoupit o další ligu výš, směrem k odnímatelným externím přístrojům. Teprve tady se můžeme odpovídajícím způsobem kreativně vyřádit. Kromě toho, že tyto blesky mají už konečně vlastní zdroj energie a tím násobně větší výkon i delší výdrž, mají spoustu dalších funkcí i možného příslušenství. Setkáme se tu poprvé se čtyřmi dalšími velkými plus. S výklopnou hlavou, motorovým zoomem reflektoru, s možností oddělení celého blesku od těla fotoaparátu a v neposlední řadě s širokou škálou příslušenství pro rozptyl nebo jinou modifikaci vyzářeného světla.

Je vůbec na světě něco lepšího, než velký výkon? Samozřejmě! Ještě větší výkon! Ten je natolik lákavý, že velká skupina fotografů se kvůli němu ráda vzdá mobility, rezignuje na pohon tužkovými bateriemi a malými akumulátory a dobrovolně se připoutá k elektrické zásuvce. To sice neplatí úplně doslova, protože připoutat se mohou také k automobilovému (nebo jinak zabalenému, ale skoro stejně obtížně přenosnému) akumulátoru nebo rovnou k benzínovému agregátu, ale na principu upoutání to moc nezmění.

Výměnou však dostanou možnost vytvořit prakticky libovolné světelné podmínky nezávisle na názoru slunce nebo okolní přírody. A pokud disponují i vhodným stálým prostorem, vybudují si vlastní trvalý ateliér. Velká záblesková světla, doplněná nejrůznějšími softboxy a dalšími tvarovači, změkčovači a modifikátory světelného toku, budou v tomto jejich království hrát hlavní roli.

V závislosti na pokročilosti takového světelného parku umožňují zábleskové jednotky spoustu věcí, které tu nemá smysl podrobně rozebírat. Od toho jsou návody, weby výrobců a nezávislé recenze. Podstatné je ale zmínit obecný princip, jak se studiovými světly pracovat.

Na rozdíl od používání všech přenosných, tedy zabudovaných nebo bateriových blesků, kde se předpokládá časté použití za pohybu, ve studiu se počítá spíše s promyšlenou přípravou a cílevědomým konstruováním celé scény.

Proto se v ateliéru objedeme bez automatické regulace expozice. Jak na fotoaparátu, tak u jednotlivých zábleskových přístrojů. Předem totiž víme, kde přesně bude hlavní postava nebo skupina osob stát, sedět nebo se pohybovat. Víme i to, jakou část jejich těla chceme mít nasvícenou středně, jakou trochu víc a kterou necháme ve stínu. Přesně v souladu s tím nastavíme jednotlivé světelné zdroje. Přitom kontrolujeme jejich vzdálenost, úhel svícení, charakter jejich světla (daný softboxem nebo jiným potřebným nástavcem) a v neposlední řadě okamžitý výkon.

Ten nastavujeme u každého světla zvlášť a vždy manuálně. Každý studiový záblesk, hodný pozornosti, je za tím účelem kromě samotné výbojky vybaven ještě trvale svítící takzvanou pilotní žárovkou (lze ji samozřejmě i vypnout), abychom účinek všech změn mohli přibližně pozorovat ještě před expozicí.

Celou scénu pravidelně proměřujeme, jak vcelku, tak v jednotlivých odlišně nasvícených místech, dokud nejsme dokonale spokojeni. Existuje názor, že samostatný expozimetr (v tomto případě flashmetr) je už v dnešní době zbytečný a postačí měření fotoaparátem s následnou kontrolou histogramu na displeji. Každý má právo vlastní volby, osobně se ale domnívám, že je to metoda použitelná pouze pro nejjednodušší případy a malé nároky.

Určitě existují fotografové, kteří se domnívají, že ateliér rovná se dvě víceméně symetrická světla šikmo zpředu, obě s trvale nasazenými obdélníkovými softboxy, vzadu pak papírové pozadí. S ničím z toho nehýbou třeba roky. Takoví „tvůrci“ se bez samostatného flashmetru jistě obejdou. Ostatní si na něj ale rádi dříve či později ušetří. Není to tím, že by expozimetry ve fotoaparátech nebyly dostatečně přesné. Jen mají málokdy šanci měřit přesně to, co je potřeba. Opět se mnou nemusí řada z vás souhlasit, ale nic na tom nemění ani maticové a další jinak velmi sofistikované metody, databáze tisíců snímků v paměti a atd.

Kromě toho, že externí expozimetr konečně umožní měřit dopadající světlo (namísto odraženého, jak to dělají mnohem nepřesněji všechny fotoaparáty), dovolí také snadno měřit účinek každého jednotlivého světla zvlášť, stejně jako jeho efekt a podíl na každém libovolném místě scény, tváře či postavy.

Ani fotoaparát nevyjde v ateliéru z obyčejného manuálního módu. Předem nastavíme pouze co nejnižší citlivost ISO a vhodný čas závěrky. Nejkratší použitelný bude ten synchronizační, při němž naposledy stihne otevřená závěrka po celou dobu expozice odkrýt celý senzor až do krajů. Pokud tohle číslo pro každý fotoaparát nenosíte v hlavě, najdete ho v manuálu nebo na webu. Delší časy jsou použitelné bez omezení, plánujeme-li zvláštní efekty.

Nyní už jen změříme světlo, jak jsme uvedli výše, pokud máme více hodnot z různých míst, zvolíme jednu nejvhodnější kompromisní hodnotu clony. Tu nastavíme na fotoaparátu. A dokonale správně exponujeme. I při dalších změnách názoru, osvětlení, pohybu modelky nebo světel vždycky už jen nově změříme expozici a opravíme clonu na fotoaparátu. Pokud máme zájem na konkrétní hloubce ostrosti nebo jiném efektu a na přesném clonovém čísle nám záleží z těchto důvodů, upravíme naopak opět manuálně a proporcionálně výkon na jednotlivých zábleskových hlavách. A to je vše. Zbývá už jen vymyslet nějakou fotografii!
I s pouhým jedním nebo dvěma externími blesky můžeme vytvořit zajímavé a plastické osvětlení například portrétu kdekoliv mimo ateliér. Musíme je ale (nebo alespoň jeden z nich) oddělit od těla fotoaparátu. Synchronizaci zajistíme optickou nebo infraspouští, rádiem nebo i obyčejným kablíkem. Barevnost světla libovolně upravíme filtry na zábleskové hlavě, vhodnou látkou, papírem nebo odrazem od barevné stěny. Pro upevnění blesku se bude hodit jednoduchý stojan, stativ nebo cizí pomocná ruka.
S výkonným externím bleskem můžeme libovolně experimentovat a to i na vzdálenost několika desítek metrů. Například klasickou synchronizací s dlouhými časy závěrky a pohybem fotoaparátu.
V ateliéru bude záležet na rozlehlosti prostoru a počtu zábleskových zdrojů. Obecně je tu ale možné cokoliv, co nám dovolí naše praxe, osobní preference a fantazie. Začít můžeme od klasického jednoduchého svícení jedním nebo dvěma světly, které se nám samotným sice nejspíš brzy omrzí, zákazníky bude ale stále požadováno nejčastěji…
… a pokračovat můžeme naprosto kamkoliv, podle účelu, inspirace, zadání a zájmu. V zimní noci stejně dobře, jako v letní poledne.