DSLR na cestě časem - 12. díl
17.12.2008, Roman Pihan, článek
Minule jsme popsali, jak historicky probíhal vývoj měření expozice až k současným moderním a velmi sofistikovaným TTL expozičním režimům používaných nejen na DSLR. Dnes postoupíme a podíváme se na druhý úkol expoziční automatiky – řešit expoziční kompromisy.
Na úvod zopakujme a shrňme základní rozdíly ve způsobu měření expozice u dnešních DSLR. Jedná se jen o schematické znázornění, jednotlivé fotoaparáty se mohou v detailech lišit. V té či oné podobě je však najdete na všech fotoaparátech:
Změření intenzity světla dopadajícího na scénu vyžaduje jít TAM a změřit úroveň osvětlení přímo na scéně. Tak to i dnes dělají např. profesionální módní fotografové, kteří skutečně měří expozici v místě modelky, a tedy intenzitu světla dopadajícího na ni. To samozřejmě není možné např. v reportážní fotografii, tam je třeba se plně spoléhat na TTL měření.
S moderními expozimetry se jakoby vracíme v čase a opět se měří intenzita světla dopadajícího, tentokrát ale přímo na scéně. Expozimetr potom rovnou ukáže ISO, clonu i čas vedoucí na správnou expozici. Řada expozimetrů se kombinuje s flashmetry, které měří intenzitu impulsního světla blesku.
Fotograf má ještě jednu možnost, jak přesně změřit expozici, a sice přesně zajistit předpoklad střední odrazivosti scény, na který se automatika fotoaparátů spoléhá. Znamená to ale po dobu měření celou fotografovanou scénu „překrýt“ středně šedým papírem a tím zajistit, že scéna bude skutečně středně šedá. To jde v praxi špatně, a tak si fotografové pomáhají trikem malé střední šedé tabulky a bodového měření expozice (spot, případně partial). V takovém případě se expozice měří jen v malém bodě a tím není problém se trefit i do relativně malé tabulky.
Střední šedá tabulka má za úkol zajistit předpoklad střední odrazivosti scény. Tím, že se na fotoaparátu zapne měření expozice jen v malém bodě (bodové měření – spot nebo partial), tabulka stačí jen malá. Tabulku je však třeba umístit do scény (např. před tvář modelky) a tabulka se nesmí lesknout ani ji nesmíme stínit.
Pojmem expoziční pružnost (Latitude) se označuje akceptovatelná chyba, o kterou je možné snímek přeexponovat či podexponovat a přitom stále získat rozumně kvalitní snímek. Kvalitní černobílý negativní film měl poměrně velkou expoziční pružnost, a tak expozice nemusela být stanovena příliš přesně. Digitální senzor má však velmi omezené možnosti v oblasti světlých tónů, a tak i mírná přeexpozice kresbu ve světlých místech silně redukuje. Naopak má akceptovatelnou pružnost v tmavých místech, kde se dá kresba v poměrně velkém rozsahu zachránit. V tomto smyslu je lepší snímky spíše podexponovat. V každém případě však expoziční pružnost představuje maximální možnou chybu automatiky a ta je u digitálních fotoaparátů (i u DSLR) bohužel poměrně malá. Proto je přesné měření expozice klíčové a zejména na DSLR náročnější než u černobílého negativného filmu.
Expoziční pružnost neboli možná expoziční chyba je u DSLR menší než u klasického zejména negativního filmu. Proto je správné měření expozice tak důležité a také tak těžké. Problém se přirozeně významně komplikuje u světelně těžkých scén.
Problémy s určením úrovně osvětlení scény však trable automatiky nekončí. Vrátíme-li se k praktickému ovládání expozice na fotoaparátu, tak máme k dispozici veličiny ISO citlivost – clonové číslo – expoziční čas. Tyto hodnoty jsou tzv. reciproční – neboli existuje mnoho různých trojic, které vedou ke stejně exponovanému snímku.
Všechny řádky povedou na stejnou expozici snímku, budou však z hlediska kvality snímků různé. Automatika tak musí nejen správně změřit světlo, ale také stanovit nejlépe kompromisní trojici.
[1] Nenechte se zmást lehkým zaokrouhlováním, které se provádí z praktických důvodů, aby čísla vycházela „pěkná“.
Oba snímky jsou exponovány stejně, expoziční hodnoty byly reciproční. Přesto se snímky významně liší! Hodnoty:
f/4, 1/6 sec, ISO200 - f/22, 10 sec, ISO100
Vizuální rozdíl způsobil v tomto případě zejména expoziční čas.
Každá veličina z trojice ISO - clonové číslo - expoziční čas má na výslednou fotografii jiný vliv a automatika se tak vedle problémů s měřením světla musí vypořádat s otázkou: „Jaká trojice z mnoha možných je nejlepší?“ Přitom musí brát do úvahy následující fakta:
Příště probereme tento druhý úkol automatiky podrobněji.
Měřící vzorek | Popis |
 | Maticové měření Kde měří:
|
 | Celoplošné se zdůrazněným středem Kde měří:
|
 | Částečné (Partial) Kde měří:
|
 | Bodové (Spot) Kde měří:
|
Alternativní způsoby měření expozice
Změření intenzity světla dopadajícího na scénu vyžaduje jít TAM a změřit úroveň osvětlení přímo na scéně. Tak to i dnes dělají např. profesionální módní fotografové, kteří skutečně měří expozici v místě modelky, a tedy intenzitu světla dopadajícího na ni. To samozřejmě není možné např. v reportážní fotografii, tam je třeba se plně spoléhat na TTL měření.
S moderními expozimetry se jakoby vracíme v čase a opět se měří intenzita světla dopadajícího, tentokrát ale přímo na scéně. Expozimetr potom rovnou ukáže ISO, clonu i čas vedoucí na správnou expozici. Řada expozimetrů se kombinuje s flashmetry, které měří intenzitu impulsního světla blesku.
Měření na středně šedou
Fotograf má ještě jednu možnost, jak přesně změřit expozici, a sice přesně zajistit předpoklad střední odrazivosti scény, na který se automatika fotoaparátů spoléhá. Znamená to ale po dobu měření celou fotografovanou scénu „překrýt“ středně šedým papírem a tím zajistit, že scéna bude skutečně středně šedá. To jde v praxi špatně, a tak si fotografové pomáhají trikem malé střední šedé tabulky a bodového měření expozice (spot, případně partial). V takovém případě se expozice měří jen v malém bodě a tím není problém se trefit i do relativně malé tabulky.
Střední šedá tabulka má za úkol zajistit předpoklad střední odrazivosti scény. Tím, že se na fotoaparátu zapne měření expozice jen v malém bodě (bodové měření – spot nebo partial), tabulka stačí jen malá. Tabulku je však třeba umístit do scény (např. před tvář modelky) a tabulka se nesmí lesknout ani ji nesmíme stínit.
Expoziční pružnost
Pojmem expoziční pružnost (Latitude) se označuje akceptovatelná chyba, o kterou je možné snímek přeexponovat či podexponovat a přitom stále získat rozumně kvalitní snímek. Kvalitní černobílý negativní film měl poměrně velkou expoziční pružnost, a tak expozice nemusela být stanovena příliš přesně. Digitální senzor má však velmi omezené možnosti v oblasti světlých tónů, a tak i mírná přeexpozice kresbu ve světlých místech silně redukuje. Naopak má akceptovatelnou pružnost v tmavých místech, kde se dá kresba v poměrně velkém rozsahu zachránit. V tomto smyslu je lepší snímky spíše podexponovat. V každém případě však expoziční pružnost představuje maximální možnou chybu automatiky a ta je u digitálních fotoaparátů (i u DSLR) bohužel poměrně malá. Proto je přesné měření expozice klíčové a zejména na DSLR náročnější než u černobílého negativného filmu.
Expoziční pružnost neboli možná expoziční chyba je u DSLR menší než u klasického zejména negativního filmu. Proto je správné měření expozice tak důležité a také tak těžké. Problém se přirozeně významně komplikuje u světelně těžkých scén.
Expoziční reciprocita
Problémy s určením úrovně osvětlení scény však trable automatiky nekončí. Vrátíme-li se k praktickému ovládání expozice na fotoaparátu, tak máme k dispozici veličiny ISO citlivost – clonové číslo – expoziční čas. Tyto hodnoty jsou tzv. reciproční – neboli existuje mnoho různých trojic, které vedou ke stejně exponovanému snímku.
ISO citlivost | Expoziční čas | Clonové číslo |
100 | 1/60 sec [1] | 8 |
400 | 1/250 sec | 8 |
100 | 1/250 sec | 4 |
Všechny řádky povedou na stejnou expozici snímku, budou však z hlediska kvality snímků různé. Automatika tak musí nejen správně změřit světlo, ale také stanovit nejlépe kompromisní trojici.
[1] Nenechte se zmást lehkým zaokrouhlováním, které se provádí z praktických důvodů, aby čísla vycházela „pěkná“.
Oba snímky jsou exponovány stejně, expoziční hodnoty byly reciproční. Přesto se snímky významně liší! Hodnoty:
f/4, 1/6 sec, ISO200 - f/22, 10 sec, ISO100
Vizuální rozdíl způsobil v tomto případě zejména expoziční čas.
Druhý úkol automatiky
Každá veličina z trojice ISO - clonové číslo - expoziční čas má na výslednou fotografii jiný vliv a automatika se tak vedle problémů s měřením světla musí vypořádat s otázkou: „Jaká trojice z mnoha možných je nejlepší?“ Přitom musí brát do úvahy následující fakta:
- ISO
Zvyšování ISO citlivosti kazí snímek tím, že se na snímku objevuje nepěkný barevný šum. Bylo by tedy dobré držet ISO stále na hodnotách ISO 100 nebo ISO 200, to ale často není možné. Automatiky jsou však opatrné, a proto nerady zvyšují ISO nad cca 400. To raději zapnou blesk, což ale nemusí být mnohdy vhodné řešení.
- Expoziční čas
Delší expoziční časy vedou velmi často k rozhýbání snímku (fotograf neudrží snímek po dobu expozice v klidu) a také se během delšího času snadno rozmažou pohybující se předměty (např. běžící kůň). Určit nejdelší možný čas je velmi obtížné. Oba pohyby mohou být malé až nulové (fotografujete ze stativu dům) až velmi rychlé (fotografujete z drncajícího jedoucího auta druhé v protisměru jedoucí auto). Automatika ani jeden pohyb nezná, a tak volí jednoduchou (až stupidní) strategii – obvykle neprodlužuje čas nad 1/60 – 1/30 sec a raději zapne blesk.
- Clonové číslo
Clonové číslo ovlivňuje „jen“ hloubku ostrosti, a tak jsou automatiky v jejím určování poměrně svobodné. Avšak rozsah clonových čísel (ten je určen objektivem) je poměrně malý a zejména málo světelné objektivy neposkytnou automatice příliš velký manévrovací prostor. Rozhodně si tak automatiky nevystačí s regulací clony v širším rozsahu světelných podmínek.
Příště probereme tento druhý úkol automatiky podrobněji.
