DSLR na cestě časem - 9. díl

Co je to expozice

Expozicí se rozumí celkové množství světla, které dopadne na fotografické médium, a tedy film nebo senzor. V tomto smyslu ji na straně fotoaparátu ovlivňují jen dvě veličiny, a sice expoziční čas nastavovaný ve vteřinách a hodnota clonového čísla. Tak tomu beze zbytku bylo v dobách, kdy fotografické materiály měly jen jednu jedinou citlivost, dnes však jak filmy, tak zejména digitální senzory umí citlivost různou. Zejména v digitální fotografii není problém nastavovat ISO citlivost pro každý snímek jinak, expoziční automatika tím získala vedle clonového čísla a expozičního času další expoziční nástroj, a tou je ISO citlivost. Expozici tedy dnes na straně fotoaparátu ovlivňují celkem tři veličiny:

• Clonové číslo
• Expoziční čas
• ISO citlivost

Úloha nastavení správné expozice je tedy poměrně jasná a jednoduchá - podle úrovně osvětlení fotografované části scény před fotoaparátem nalézt takovou trojici ISO – clonové číslo – expoziční čas, aby výsledný snímek byl subjektivně hodnocen jako dobře exponovaný.

Expozice a automatika

Mnoho lidí věří, že úloha správného nastavení expozice je řešitelná a zlobí se na expoziční automatiky svých fotoaparátů, když ji nezvládnou dobře. Jinými slovy očekávají, že automatika bude mít vždy pravdu, že správné řešení existuje a že jen jejich fotoaparát není dokonalý. Problém je ale výrazně složitější. Správné řešení je mnohdy zatížené řadou různých kompromisů a bohužel mnohdy ani neexistuje. Navíc automatika má jen omezené možnosti a informace (mnohem užší než zná fotograf), a tak je pro ni úloha paradoxně výrazně těžší než pro fotografa! Výsledkem při plně automatickém fotografování jsou potom často špatně exponované snímky, snímky rozhýbané, snímky kde je špatně použit blesk atd.

Standardní světelné podmínky

Dnešní automatiky jsou však již poměrně pokročilé a navzdory řadám objektivních problémů jsou schopné v mnoha případech pořídit dobře exponované fotografie. Jde jim to zejména v tzv. standardních světelných podmínkách, které je možné bez nároku na přesnou definici vymezit asi takto:

• Světla je dost
• Světlo je relativně rovnoměrné
• Scéna není příliš kontrastní
• V záběru nejsou světelné zdroje či jejich silné lesky
• Scéna (či předměty v ní) se příliš nepohybují
• Fotograf se příliš nepohybuje

V těchto a podobných situacích máte velkou šanci na dobré snímky, a to i v případě, že fotoaparát je přepnut na plnou automatiku. V okamžiku, kdy chcete pořizovat kvalitní snímky v nestandardních světelných podmínkách, je ale jen malá šance, že to dopadne opravdu dobře na plnou automatiku. Více či méně ruční zásah bývá obvykle nutný a zejména DSLR nabízí řadu možností, jak expoziční automatiku opravdu sofistikovaně ovládat. Je přirozené, že čím více jsou podmínky nestandardní, tím větší hrozí problémy, a tím větší ruční zásah je nutný. V řadě případů potom dokonce nezbývá, než automatiku zcela vypnout (ignorovat) a pracovat v plně manuálním režimu (M), které všechny DSLR bez výjimky nabízejí.

Trocha pojmů kolem expozice

Možná vás napadne otázka, proč je to vlastně tak těžké, a to i v dnešní době, kdy je k dispozici v podstatě neomezený výpočetní výkon. Odpověď proč je to těžké a proč to v podstatě mnohdy dobře ani nejde, je ukryta v samotné podstatě měření expozice a v omezených možnostech filmu i senzoru.

Scénu vždy tvoří určité množství objektů a ty jsou nasvíceny určitým světlem. Hovoříme o tzv. úrovni či intenzitě osvětlení neboli iluminanci (intenzitě) dopadajícího světla. Úroveň osvětlení může být pro všechny předměty stejná, což je typické např. venku v otevřené krajině, kdy nezáleží na tom, kde předmět je. Díky osvětlení velmi vzdáleným sluncem či oblohou je úroveň osvětlení všude stejná a např. dva lidé stojící v různých místech na poli mají úroveň osvětlení stejnou.

Úroveň osvětlení různých objektů ve scéně je však velmi často různá – typicky např. v místnostech, kde blízké a různě rozmístěné žárovky a hluboké stíny vyrobí velmi nerovnoměrné osvětlení. Dva lidé stojící v místnosti se tak mohou nalézat (a velmi často i nalézají) ve velmi různé úrovni osvětlení.

Do třetice – ve scéně (scénou rozumíme fotografovaný kus světa kolem vás - ten určí přepočítané ohnisko objektivu a vzdálenost fotografa) se může nalézat jeden či více světelných zdrojů (slunce, žárovky, obloha atd.), které často představují obrovský jas (správně bychom měli mluvit o svítivosti). Ten vytvoří na snímku obrovský kontrast – v drtivé většině případů doslova nevyfotografovatelný.

Světlo dopadající na objekty ve scéně se od objektů odráží a část odraženého světla doputuje skrze objektiv až na senzor. Množství odraženého světla se říká luminance neboli jas. Množství odraženého světla je logicky určeno intenzitou osvětlení každého objektu ve scéně a jeho odrazivostí. Jinými slovy – černý papír odrazí méně světla ,a má tedy nižší jas než papír bílý, a to i v případě, že jsou osvětleny stejně intenzivním světlem.

Je třeba si uvědomit, že automatika nemůže vyslat žádného průzkumníka přímo do scény a tam si nechat změřit úroveň osvětlení. Jediné co vidí je odražené světlo, a tedy jas předmětů. Ten se jí navíc míchá se světlem přicházejícím přímo ze světelných zdrojů, za které je často možné nepřímo označit i různě silné odlesky.

Příště budeme v otázkách kolem měření expozice pokračovat a zvolna se přesuneme k praktickým otázkám měření expozice na DSLR.