Fotografování lidí – 1.díl: úvod
21.3.2007, Roman Pihan, článek
Prostým pohledem na fotografie na vašem disku nejspíš zjistíte, že na většině fotografiích jsou lidé. A letmý pohled na skladbu snímků v minilabech tento fakt jen potvrdí. Lidé mohou být zachyceni v obrovském množství stylů, poloh, světelných podmínek atp. a to se také masově dělo již od dob vynálezu fotografie.
Vyfotografovat člověka není žádný problém. Stačí na jeho obličej namířit fotoaparát a stisknout spoušť. Dnešní plně automatické fotoaparáty tuto úlohu vesměs zvládnou a ve špatných světelných podmínkách si sami zapnou blesk. Každý takový portrét bude pro někoho zajímavý – někdo se na něj rád podívá a případně se mu zasměje. Proto vzniká tolik fotografií z různých oslav, setkání či akcí na nichž jsou lidé.
Pořídit podobné snímky dnes zvládne každý fotoaparát. Mohou být dokonce i vrcholně zajímavé, obvykle ale jen pro zúčastněné. Máte-li ambice zaujmout širší diváckou obec, toto nebude stačit.
Pokud si však položíte vyšší cíl - zaujmout svojí fotografií i diváky přímo nezúčastněné děje - je úloha o něco složitější. Musíte na snímku sdělit něco nového, něco obecného, něco zajímavého, něco co osloví a zaujme. Může to být zajímavý děj, zajímavý okamžik, zajímavé nasvícení, zajímavé prostředí, zajímavý člověk či mimořádná krása čišící ze snímku.
Podobné snímky již těžko vzniknou náhodou. Jsou výsledkem pečlivé studiové práce při líčení, hledání oblečení, hledání polohy modelu i fotoaparátu, svícení, expozice i postprocessingu. Pokud někdo dokáže podobné snímky cvaknout za 5 minut, je to dar od Matky přírody.
Posledně jmenovanému stylu snímání se říká glamour. Glamour fotografie oslavují krásu lidského obličeje či těla, jeho půvab i ladnost. Jsou poměrně náročné, protože kladou vysoké nároky jak na model - na jeho vzhled, polohu, oblečení i make-up, tak i na fotografa – na práci se světlem, na volbu pozadí, polohu fotoaparátu, expozici, hloubku ostrosti i následné zpracování snímku na počítači (retuš ale nejen ji).
Snímek Marilyn Monroe tak, jak byl uveřejněn na titulní straně prvního čísla časopisu Playboy v roce 1953. Časopis Playboy stejně jako řada dalších významně přispěl do světa glamour fotografie.
Názory na glamour fotografie se přirozeně s časem vyvíjely a odrážely sociální a morální kontext doby. Rychle se však staly velmi oblíbenými a tak logicky začaly být využívány i v reklamě. Hranice mezi glamour fotografií a např. módní fotografií je proto velmi tenká a liší se jen tím, na co je poutána primární pozornost. U módní fotografie je to oblečení kdežto u glamour fotografie je to obvykle model sám. Glamour fotografie však může být využita i pro obecnou reklamu na cokoliv, což je často využíváno např. v pánských časopisech.
Glamour fotografie mají tenkou hranici i s fotografiemi erotickými či s akty. Glamour fotografie může a často i bývá aktem, měla by ale vždy klást vysoký důraz na estetickou stránku věci a být oslavou krásy lidského těla, nikoliv prvoplánovitě vzrušovat či šokovat. Přesná definice je samozřejmě nemožná, protože samotné vnímání snímku je silně závislé jak na historické době, tak na kultuře. Co pro někoho může být aktem, erotickou fotografií či dokonce pornografií, pro jiného může být stále glamour snímkem.
Již fotografové v 19. století fotografovali glamour akty. Tento snímek odráží představy o ideálním těle i účesu té doby.
Dalším zajímavým termínem je tzv. Fine Art fotografie – tedy výtvarná, umělecká či kreativní fotografie s vysokou technickou ale zejména obsahovou kvalitou, která je obvykle silně posunuta do kreativní roviny. Na rozdíl od reklamní fotografie či fotografie určené pro časopisy jsou Fine Art snímky spíše vystavovány či prodávány v limitovaných sériích a slouží jako umělecká díla. Fine Art fotografií může být každá fotografie – tedy akt, portrét, glamour atp.
Zatímco glamour fotografie či akty bývají pečlivě aranžovány, reportážní styl snímání je zcela odlišný. Akce se prostě sami DĚJÍ a úkolem fotografa je děje vhodně zachytit. Zatímco u aranžované fotografie se tedy klade důraz na schopnost scénu vytvořit a snímek režijně řídit (to klade nároky na značnou představivost), u reportáží je základní dovedností včas uvidět či předvídat zajímavý děj či detail, umět zaujmout vhodné stanoviště a stihnout reagovat fotoaparátem. Rychlé fotoaparáty (zejména DSLR) jsou tedy ve značné výhodě, nezbytný je ale i vysoký automatismus v jejich ovládání.
Většina snímků lidí pořízených o dovolené, během různých slavností či výletů atp. je pořízena venku, tedy v exteriéru. Lidé přitom nejsou od přírody statické objekty – naopak jsou neustále v pohybu, a tak je vhodné je zachytit v jejich typické činnosti – v práci, při sportu, při zábavě atd. Reportážní styl snímání také dovoluje dosáhnout opravdu přirozený výraz.
Jednou z věcí, která se velmi špatně aranžuje, je spontánnost. Málokdo snad mimo malých dětí je jí skutečně na povel schopen a to zejména v okamžiku, kdy je na scéně přítomen fotoaparát. Jedním ze způsobů jak spontánnost zachytit je zůstat nepozorován nebo tak rychlý, že si fotografovaný nestihne fotoaparátu ani všimnout.
Jen málokdo je opravdu schopen nenechat se fotoaparátem vyvést z míry a „zůstat svůj“. Lidé obvykle na fotoaparát (zejména ty větší = typicky DSLR s velkým objektivem a sluneční clonou) reagují mírně poděšeně a ustrnout – v pohybu i výrazu. Je-li to váš záměr, je to v pořádku, skutečný pohyb, výraz, emoce a dění je však obvykle nutné zachytit nearanžovaně, nevědomky, nepozorovaně. Jen lidé s velkým hereckým nadáním dokáží vše výše uvedené na povel!
Kdo dokáže zůstat zcela přirozený bez ohledu na fotoaparát svou obvykle děti. Ty ještě nemají celou řadu zábran a předsudků a tak je fotoaparát nechává zcela chladnými.
Jak již bylo řečeno, lidi lze fotografovat v celé řadě prostředí. Věnujme se tedy v příštím díle našeho seriálu o fotografování lidí nejprve každodenním fotografiím v přirozeném denním světle.
Pořídit podobné snímky dnes zvládne každý fotoaparát. Mohou být dokonce i vrcholně zajímavé, obvykle ale jen pro zúčastněné. Máte-li ambice zaujmout širší diváckou obec, toto nebude stačit.
Pokud si však položíte vyšší cíl - zaujmout svojí fotografií i diváky přímo nezúčastněné děje - je úloha o něco složitější. Musíte na snímku sdělit něco nového, něco obecného, něco zajímavého, něco co osloví a zaujme. Může to být zajímavý děj, zajímavý okamžik, zajímavé nasvícení, zajímavé prostředí, zajímavý člověk či mimořádná krása čišící ze snímku.
Podobné snímky již těžko vzniknou náhodou. Jsou výsledkem pečlivé studiové práce při líčení, hledání oblečení, hledání polohy modelu i fotoaparátu, svícení, expozice i postprocessingu. Pokud někdo dokáže podobné snímky cvaknout za 5 minut, je to dar od Matky přírody.
Glamour fotografie
Posledně jmenovanému stylu snímání se říká glamour. Glamour fotografie oslavují krásu lidského obličeje či těla, jeho půvab i ladnost. Jsou poměrně náročné, protože kladou vysoké nároky jak na model - na jeho vzhled, polohu, oblečení i make-up, tak i na fotografa – na práci se světlem, na volbu pozadí, polohu fotoaparátu, expozici, hloubku ostrosti i následné zpracování snímku na počítači (retuš ale nejen ji).
Snímek Marilyn Monroe tak, jak byl uveřejněn na titulní straně prvního čísla časopisu Playboy v roce 1953. Časopis Playboy stejně jako řada dalších významně přispěl do světa glamour fotografie.
Názory na glamour fotografie se přirozeně s časem vyvíjely a odrážely sociální a morální kontext doby. Rychle se však staly velmi oblíbenými a tak logicky začaly být využívány i v reklamě. Hranice mezi glamour fotografií a např. módní fotografií je proto velmi tenká a liší se jen tím, na co je poutána primární pozornost. U módní fotografie je to oblečení kdežto u glamour fotografie je to obvykle model sám. Glamour fotografie však může být využita i pro obecnou reklamu na cokoliv, což je často využíváno např. v pánských časopisech.
Glamour fotografie mají tenkou hranici i s fotografiemi erotickými či s akty. Glamour fotografie může a často i bývá aktem, měla by ale vždy klást vysoký důraz na estetickou stránku věci a být oslavou krásy lidského těla, nikoliv prvoplánovitě vzrušovat či šokovat. Přesná definice je samozřejmě nemožná, protože samotné vnímání snímku je silně závislé jak na historické době, tak na kultuře. Co pro někoho může být aktem, erotickou fotografií či dokonce pornografií, pro jiného může být stále glamour snímkem.
Již fotografové v 19. století fotografovali glamour akty. Tento snímek odráží představy o ideálním těle i účesu té doby.
Fine Art fotografie
Dalším zajímavým termínem je tzv. Fine Art fotografie – tedy výtvarná, umělecká či kreativní fotografie s vysokou technickou ale zejména obsahovou kvalitou, která je obvykle silně posunuta do kreativní roviny. Na rozdíl od reklamní fotografie či fotografie určené pro časopisy jsou Fine Art snímky spíše vystavovány či prodávány v limitovaných sériích a slouží jako umělecká díla. Fine Art fotografií může být každá fotografie – tedy akt, portrét, glamour atp.
Reportáž
Zatímco glamour fotografie či akty bývají pečlivě aranžovány, reportážní styl snímání je zcela odlišný. Akce se prostě sami DĚJÍ a úkolem fotografa je děje vhodně zachytit. Zatímco u aranžované fotografie se tedy klade důraz na schopnost scénu vytvořit a snímek režijně řídit (to klade nároky na značnou představivost), u reportáží je základní dovedností včas uvidět či předvídat zajímavý děj či detail, umět zaujmout vhodné stanoviště a stihnout reagovat fotoaparátem. Rychlé fotoaparáty (zejména DSLR) jsou tedy ve značné výhodě, nezbytný je ale i vysoký automatismus v jejich ovládání.
Většina snímků lidí pořízených o dovolené, během různých slavností či výletů atp. je pořízena venku, tedy v exteriéru. Lidé přitom nejsou od přírody statické objekty – naopak jsou neustále v pohybu, a tak je vhodné je zachytit v jejich typické činnosti – v práci, při sportu, při zábavě atd. Reportážní styl snímání také dovoluje dosáhnout opravdu přirozený výraz.
Jednou z věcí, která se velmi špatně aranžuje, je spontánnost. Málokdo snad mimo malých dětí je jí skutečně na povel schopen a to zejména v okamžiku, kdy je na scéně přítomen fotoaparát. Jedním ze způsobů jak spontánnost zachytit je zůstat nepozorován nebo tak rychlý, že si fotografovaný nestihne fotoaparátu ani všimnout.
Jen málokdo je opravdu schopen nenechat se fotoaparátem vyvést z míry a „zůstat svůj“. Lidé obvykle na fotoaparát (zejména ty větší = typicky DSLR s velkým objektivem a sluneční clonou) reagují mírně poděšeně a ustrnout – v pohybu i výrazu. Je-li to váš záměr, je to v pořádku, skutečný pohyb, výraz, emoce a dění je však obvykle nutné zachytit nearanžovaně, nevědomky, nepozorovaně. Jen lidé s velkým hereckým nadáním dokáží vše výše uvedené na povel!
Kdo dokáže zůstat zcela přirozený bez ohledu na fotoaparát svou obvykle děti. Ty ještě nemají celou řadu zábran a předsudků a tak je fotoaparát nechává zcela chladnými.
Jak již bylo řečeno, lidi lze fotografovat v celé řadě prostředí. Věnujme se tedy v příštím díle našeho seriálu o fotografování lidí nejprve každodenním fotografiím v přirozeném denním světle.
