Jaký fotoaparát? – 7. díl: ovládání

Ie. Optimalizace dynamického rozsahu

Stále vážný a nevyřešený problém je omezený a striktně oříznutý dynamický rozsah digitálních fotoaparátů. O co se ve stručnosti jedná? Zjednodušeně řečeno, jsou-li na snímku světlá a současně tmavá místa a je-li rozdíl v jejich jasu větší než určitá limitní hodnota, oboje současně na jednom snímku nedokáže digitální fotoaparát zaznamenat. Snímek buď podexponuje do siluety, nebo přeexponuje a namísto světlých míst je na snímku jen jednolitá digitální vypálená bílá, která neosahuje žádnou kresbu ani detaily - je to jen ošklivá bílá plocha. Tento problém se bohužel vyskytuje v reálném případě velmi často, typickými zdroji přepalů jsou např. jasná obloha, bílé šaty nevěsty proti pozadí, světlé květiny na tmavém pozadí atd.
Snímky, kde „chybí“ např. obloha, se nelíbí ani amatérům, natož profesionálům, a tak výrobci se snaží všemožně tomuto problému zabránit. Růst skutečného dynamického rozsahu senzorů se ale přes veškerý pokrok příliš výrazně nekoná, a tak si výrobci pomáhají různými softwarovými triky. Vhodným tvarováním převodní křivky se snaží obnovit kresbu i tam, kde by díky přeexpozici již za normálních podmínek nebyla. Těmto trikům dávají i různé marketingové názvy – například Canon EOS 40D či 1Ds Mark III zavedl novou funkci „Highlight Tone Priority“, která se snaží zachránit kresbu ve světlých místech, a tím pádem zvýšit dynamický rozsah. Obdoba na straně Nikonu je nazývána „Active D-Lighting“ (poprvé D3 a D300). Tyto funkce využívají faktu, že A/D převodník pracuje s více než 8 bity (do JPEG se vejde jen 8 bitů) a přebytečné bity právě využije na zvýšení dynamického rozsahu. Proto tyto funkce nemají smysl při snímání do RAW.
Mírně jinou cestou s cílem zlepšit dynamický rozsah jde Olympus, který nezachraňuje kresbu ve světlých místech snímku, ale naopak zesvětluje, tmavé části snímku. Účinek je podobný – roste dynamický rozsah, vizuální výsledek mírně jiný. Tato nová funkce se jmenuje „Auto Gradation (Dynamic Range enhancement)“ a zavedl ji poprvé Olympus E-420. Funkce opět nemá smysl při snímání do RAW.
Nejen DSLR se snaží zvýšit dynamický rozsah, ale i obyčejné kompakty se snaží uživatelům nabídnout maximum. Příkladem může být funkce „Dynamic range optimization“ u Sony T300, která je převzata z DSLR Sony Alfa. T300 je sice malý stylový kompakt, ale chytrostí a snahou udělat „za každou cenu pěkný snímek“ si v mnohém nezadá s pokročilými fotoaparáty. Dynamic range optimization funguje podobně jako u Olympusu a také automaticky zesvětluje příliš tmavé části snímku.

II. Příjemnější ovládání a údržba

Každý digitální fotoaparát, byť jednoduchý, je poměrně složité zařízení vyžadující alespoň základní data od obsluhy. Je sice možné ponechat vše na automatice, ale ta, jak vyplývá z předchozích dílů, je schopná zabezpečit dobrý snímek jen za dobrých světelných podmínek. Za obtížných světelných podmínek počet nutných zásahů od fotografa stoupá a způsob ovládání se tak dostává do předmětu zájmu. Stejně tak je třeba fotoaparát udržovat, dobíjet a snímky přesouvat z karty do PC. I zde může dobré ovládání a snadná obsluha výrazně pomoci.

IIa. Interní paměť

Značný pokles ceny paměťových médií společně s růstem jejich kapacity umožňuje vybavit fotoaparáty poměrně velkou interní pamětí, která je dostatečná pro celou řadu snímků. Odpadá tak starost o paměťovou kartu, daní je ale nutnost stahovat snímky jen kabelem přímo z fotoaparátu. Nicméně slot pro paměťovou kartu bývá i nadále zachován. Příkladem může být Sony Cyber-shot DSC T2, který má vestavěnou paměť o kapacitě 4 GB, což stačí na více než 1000 snímků. Vedle této paměti má ještě slot na paměťovou kartu typu Memory Stick Duo a Pro. Pravdou ale je, že profesionál podobnou vlastnost nevyhledává (i když ničemu nevadí), protože externí paměťová karta je bezpečné a neomezené řešení.

IIb. Dotykový displej

I když u amatérských kompaktů je vysoká snaha oprostit uživatele od jakéhokoliv nastavování a vše dělat pokud možno automaticky, tak některé ovládací prvky a funkce nutně zůstávají. Objevuje se tedy snaha používat velký zadní displej jako dotykovou obrazovku (touch screen), což ve spojení s velkými nápisy či jasnými ikonami na displeji může přehlednost obsluhy silně zvýšit (a není potom třeba ani číst návod). Problém ale je, že dotykem prsty displeje se tento silně znečišťuje, a tak je vhodné použít nějaký nástroj, čímž se samozřejmě elegance a pohotovost tohoto řešení snižuje. V každém případě ale profesionál tyto metody nevyhledává, protože jsou mnohem zdlouhavější a pomalejší než vyčleněné tlačítko. Tlačítek je potom ale hodně, a proto ovládání některých profi přístrojů připomíná hru na klavír.
V příštím díle našeho seriálu dokončíme novinky v ovládání a podíváme se na některé nové technologie z poslední doby.