Podzimní kýčovka nadšeného fotografa. Druhá.
18.1.2013, Radek Fiala, aktualita
Možná jste si všimli, že loni nevyšlo z mé strany vůbec žádné pojednání o podzimní kýčovce. Ani jedno. Nic. Nula. Všimlo si toho i pár mých pravidelných, řekl bych až skalních čtenářů, kteří mi taky nenapsali. Tak dobře, tady máte článek alespoň zpětně!
Nedávno jsem ve vlnách internetu pojednával o marketingových lžích, spojených s fotografickým nadšením. To je poměrně nepodstatné. Jen mě fascinovalo, že spousta lidí měla najednou energii donekonečna a poslední kapky virtuální krve obhajovat svou pravdu, jaké funkce do foťáku patří a nepatří. Konkrétně kolem živého náhledu na zrcadlovkách to vypadalo opravdu krvavě.
Je mi upřímně jedno, co mám všechno ve foťáku navíc za featury. (Možná až na moment, kdy jsem jisté slečně svěřil do ladné ručky svůj 5D Mk II, načež se dožadovala zobrazení všech dostupných efektů v náhledu a já, ve své nekonečné profesionalitě neměl tušení...) Ale klidně bych se přiklonil na stranu nevrlých, starých puristů, jejichž náboženství odmítá cokoli nad automatickou kalkulaci expozice. A ultras možná i to. Líbí se mi design klasických dálkoměrů a nekonečné nabídky na displeji kompaktů mi přijdou asi tak roztomilé, jako zbytečné plácání falešných kamarádů - moderátorů komerčních rádií, kteří neustále touží po vašich názorech na jejich fejsbuku, zatímco vy jedete tříhodinovou štreku autem a raději byste si dali něco odpočinkové, instrumentální hudby.
No, ono se to nesmí přehnat. Loňského podzimu jsem takhle jednou mrkl z ona a zdálo se, že nebude až tak úplně marně, na nějakou tu podzimní kýčovku. Maje zrovna vysoce umělecké ambice a ještě o něco vyšší stav lenosti tahat celý batoh s digitálním vybavením, čapl jsem z výstavky staré techniky jen oblíbený Zenit 11 a vyrazil vyhlížet z Branických skal. Byl o trochu větší chládek, než jsem předpokládal, ale aspoň barevně svět ve večerním světle nevypadal marně. Nebylo kam spěchat, nikde nikdo a tak jsem v klidu rekognoskoval terén s vnitřní představou klasika, hledajícího inspiraci pro životní záběr. Nebudu vás napínat, oku lahodící scenérii jsem našel při pohledu dolů ze skály na obrazce, způsobené přímo pohlednicově podzimně barevným listím. Letecký pohled, to je ono!
(...to není ono, ale abyste mi ty historky věřili!)
Snímek z čipu velikosti setiny mexického dolaru. Možná.
Poučen z předchozích nezdarů s pokaženým expozimetrem, odhadl jsem okolní světlo, pohladil objektiv po clonovém kroužku, pootočil voličem času o tři kliky doleva s rozvahou optiku ladícího hollywoodského odstřelovače, natáhl a... Však to znáte, psal jsem to už minule... A nakonec tedy i vyfotil parádní leteckou podzimní kýčovku, v dokonalých barvách večerního světla, dopadajícího na ještě dokonaleji barevné, od sytě červeného, přes oranžové, po zářivě zlatavé listí... Na dokonale černobílý film.
Když mi to, po osmnácti vteřinách uměleckého nadšení, došlo, cvakl jsem to samé na osm mega v mobilu, sedl do auta a zamířil domů. A z rádia se cestou linuly nikým nerušené tóny odpočinkové, instrumentální hudby...
Celé čtyři kilometry.
Je mi upřímně jedno, co mám všechno ve foťáku navíc za featury. (Možná až na moment, kdy jsem jisté slečně svěřil do ladné ručky svůj 5D Mk II, načež se dožadovala zobrazení všech dostupných efektů v náhledu a já, ve své nekonečné profesionalitě neměl tušení...) Ale klidně bych se přiklonil na stranu nevrlých, starých puristů, jejichž náboženství odmítá cokoli nad automatickou kalkulaci expozice. A ultras možná i to. Líbí se mi design klasických dálkoměrů a nekonečné nabídky na displeji kompaktů mi přijdou asi tak roztomilé, jako zbytečné plácání falešných kamarádů - moderátorů komerčních rádií, kteří neustále touží po vašich názorech na jejich fejsbuku, zatímco vy jedete tříhodinovou štreku autem a raději byste si dali něco odpočinkové, instrumentální hudby.
No, ono se to nesmí přehnat. Loňského podzimu jsem takhle jednou mrkl z ona a zdálo se, že nebude až tak úplně marně, na nějakou tu podzimní kýčovku. Maje zrovna vysoce umělecké ambice a ještě o něco vyšší stav lenosti tahat celý batoh s digitálním vybavením, čapl jsem z výstavky staré techniky jen oblíbený Zenit 11 a vyrazil vyhlížet z Branických skal. Byl o trochu větší chládek, než jsem předpokládal, ale aspoň barevně svět ve večerním světle nevypadal marně. Nebylo kam spěchat, nikde nikdo a tak jsem v klidu rekognoskoval terén s vnitřní představou klasika, hledajícího inspiraci pro životní záběr. Nebudu vás napínat, oku lahodící scenérii jsem našel při pohledu dolů ze skály na obrazce, způsobené přímo pohlednicově podzimně barevným listím. Letecký pohled, to je ono!
Zenit na výletě
(...to není ono, ale abyste mi ty historky věřili!)
Snímek z čipu velikosti setiny mexického dolaru. Možná.
Poučen z předchozích nezdarů s pokaženým expozimetrem, odhadl jsem okolní světlo, pohladil objektiv po clonovém kroužku, pootočil voličem času o tři kliky doleva s rozvahou optiku ladícího hollywoodského odstřelovače, natáhl a... Však to znáte, psal jsem to už minule... A nakonec tedy i vyfotil parádní leteckou podzimní kýčovku, v dokonalých barvách večerního světla, dopadajícího na ještě dokonaleji barevné, od sytě červeného, přes oranžové, po zářivě zlatavé listí... Na dokonale černobílý film.
Když mi to, po osmnácti vteřinách uměleckého nadšení, došlo, cvakl jsem to samé na osm mega v mobilu, sedl do auta a zamířil domů. A z rádia se cestou linuly nikým nerušené tóny odpočinkové, instrumentální hudby...
Celé čtyři kilometry.
