Akta o aktu 01: Kde se vzal

Kde se vzal?

Opět bude postaven na mé osobní praxi fotografa, a ani tentokrát si nedává za cíl suplovat encyklopedie a standardní příručky, kterých je všude spousta. Opět dávám všanc vlastní omezené schopnosti a výsledky dlouholetých zkušeností, pokusů, úspěchů i proher, abyste se vy, které to snad může zajímat, dokázali z prvního poučit a druhého vyvarovat. Budete-li ovšem chtít.

Opět počítám s výčitkami zhruba trojího typu: 1- díl o práci s Photoshopem nebyl ani zdaleka vyčerpávající, o některých možnostech jste se ani slovem nezmínil, 2- články jsou příliš dlouhé, nejsem zvyklý číst tolik písmen najednou, případně „šéf se na mě zlobí, když čtu v práci příliš dlouhé texty mimo rámec svých povinností“ a tedy v obou případech: nemohl byste totéž stručně a bez omáčky popsat v jednom odstavci?, 3- články, případně fotografie, za nic nestojí a nedá se na ně vůbec dívat, kouří se mi z monitoru, že se nestydíte!

Ano, uznávám a klopím hlavu. Všechny výše zmíněné výtky jsou a budou i nadále pravdivé. Běžné základní příručky o práci s grafickými editory, dokonce třeba i jen o práci s vrstvami nebo o retušování pleti, mají běžně přes 500 stran, naditých odbornými termíny, ukázkovými fotografiemi a mnoha grafy. Vím to, protože se mi už nevejdou do přetékající knihovny. Neumím ale jejich obsah ani při nejlepší vůli zkomprimovat do deseti tisíc znaků průměrného článku, má-li být takový text navíc i přístupný novým zájemcům, případně zůstat občas třeba i jen elementárně čtivý. Nezbývá tedy i nadále, než nabízet klíčová témata, vybízet k samostatnému myšlení, vyzobávat perličky, upozorňovat na klíčové problémy a odkazovat vážné zájemce k dalšímu nezbytnému samostudiu nebo ještě lépe, k vlastním praktickým experimentům.

Ani tohle „málo“ ale rozhodně nedokážu v jednom odstavci. Ano, vím, že existují noviny a časopisy, které vystačí s deseti písmeny na obálku a s třiceti na celou dvoustranu: „Šok! Heleno, víš, kde ho měl včera večer?“ Obávám se ale, že zájemci o podobný druh „publicistiky“ se právě nacházejí na nesprávném webu.

Pokud jde o případné nespokojence s kvalitou obsahu, těm nezbývá, než se předem omluvit, jako to dělám obden. Plně si uvědomuji, že existují tisíce lepších fotografů s rozsáhlejšími zkušenostmi a s vybroušenějším slovníkem. Na druhé straně vidím každý den další tisíce a desetitisíce těch, kteří jsou na tom ještě hůř, případně teprve začínají a znovu a znovu hledají i takové nicotné informace a rady ze života, které poskytnout mohu.

Prosím tedy všechny, kteří se už nemají v čem zdokonalit (nebo lépe – rozhodně se nemohou nic nového naučit ode mě), aby nás omluvili. Rád se budu spolu s ostatními zemskými červy i napříště kochat jejich mistrovstvím, bude-li kde. Všechny ostatní ale srdečně zvu na další dobrodružnou jízdu za tajemstvími výtvarně míněné fotografie – tentokrát, jak jsem avizoval hned v úvodu, do lákavé říše aktu!

Fotografický akt nespadl z nebe, nevznikl ze vzduchoprázdna a měl hned od začátku na co navazovat. Stejně jako celá disciplína fotografie byl nejprve považován jen za sice téměř zázračný, ale nijak umělecky zajímavý prostý otisk reality. Akt ve „skutečném“ umění se v té době samozřejmě pěstoval už dávno, přesněji tisíce let, což dokonale dokazují nejen antické sochy, rytiny, malby a divukrásné mozaiky, které můžeme dodnes obdivovat na dochovaných amforách, rytinách nebo na vlysech triumfálních vítězných oblouků či na stěnách starořímských příbytků a lázní.
Až s fotografií aktu začnete sami, můžete si ve zkratce i sami vyzkoušet jednotlivé styly a formální postupy, typické pro různá historická období. Je to dobré pro inspiraci, jako osvětlovací nebo stylotvorné cvičení a také k tomu, abyste se našli. Abyste objevili, která z mnoha časem vypilovaných forem fotografického zobrazení nahého těla vás nejvíce oslovuje, k jakému stylu inklinujete, jaké technické vybavení a které rekvizity budete nejčastěji potřebovat. Zpočátku budete zkoušet nejspíš všechno, tak jako to dělá každý začátečník v jakémkoliv oboru, jako jste to nakonec dělali i v obecné fotografii, když jste poprvé vzali do ruky fotoaparát. Časem jste se ale jistě více či méně specializovali, třeba právě na akt. I v něm se ale postupně specializujte. Jedině zaměřením na čím dál užší oblast se můžete jednou co nejvíce přiblížit pomyslné dokonalosti.
Akt může vypadat jako prakticky jakýkoliv jiný žánr lidské fotografie a podle toho, jestli preferujete živou fotografii, sport, pečlivou přípravu, anebo třeba naopak dokonalou aranž modelu, světel i prostředí, podle toho budou vypadat i vaše akty. Zde je například akt pojednán spíš jako portrét.

Není tedy divu, že se fotografický akt, stejně jako ostatní fotografické žánry, zpočátku krčil skromně v koutě jako čistě technická hříčka nebo cvičná pomocnice především sochařů, malířů, ale i lékařů a vědců. Příkladem mohou být třeba známé pohybové studie Eadwearda Muybridge, například „Žena scházející po schodech“ z roku1887, nebo fotografie aktu coby předlohy pro klasické výtvarníky, jak je už od poloviny 19. století pořizoval a používal například Eugène Delacroix nebo koncem téhož století i náš dobře známý Alfons Mucha.

A i dlouho poté, co se akt ve fotografii postupně emancipoval a začal se pomalu a nenápadně tvářit jako umění, byl značně omezen technickými možnostmi prvních tvůrců, především málo citlivými materiály a proto zoufale dlouhými expozičními časy. Nejen toto omezení, ale i puritánství a módní diktát doby vedly ruku v ruce k přebírání statických, stabilních a vyvážených malířských a sochařských póz a námětů, k užívání drapérií, kašírovaných kulis a obdobných romantizujících a klasicizujících prostředí a pozadí.

Speciálně fotografie aktu se totiž navíc kromě mnoha obecných technických problémů nového média musela potýkat s jedním velkým navíc. Fotografický akt může jen těžko vzniknout bez modelu a tím je vždycky konkrétní člověk, se svými tělesnými dispozicemi, s přednostmi i vadami, ale také v neposlední řadě se svým jménem, postavením, kariérou a společenským postavením. Morálka většinové společnosti se na akt v umění dívala odjakživa s podezřením a ten fotografický jim dal ihned do ruky čerstvou sukovici.

Možností nového progresivního média si navíc ihned všimla i odjakživa mrštná černá ovce rodiny, totiž pornografie (tahle její schopnost hltat technologické novinky, využívat je a tím jaksi „nezištně“ zároveň i napomáhat jejich šíření, jí vydržela mimochodem dodnes – jmenujme jen namátkou nástup filmu, videa, HD rozlišení, 3D zobrazení atd.). Výtvarně míněná fotografie se tedy rychle na obranu zabarikádovala v bezpečných pozicích již dávno alespoň osvícenou a elementárně vzdělanou veřejností akceptovaných uměleckých disciplín. I tak ale vždy podléhala přísným a dobově i místně proměnlivým pravidlům cenzury, která v nejosvícenějších západních zemích polevila až koncem šedesátých let minulého století. V jiných, především ortodoxně nábožensky orientovaných zemích, trvá však dodnes.

V obecné fotografii mezitím nastaly prudké změny, nejprve technické, v návaznosti na ně i formální a obsahové. S vývojem citlivých vrstev, chemikálií, konstrukce objektivů, se zmenšováním celých fotoaparátů, se zjednodušováním jejich obsluhy, se fotografií už nezabývali jen samotní vědci, vynálezci a průkopníci. Nové médium si osvojili první autoři a skuteční tvůrci – fotografové. Ti se už nechtěli nechat svazovat zavedenými a „schválenými“ pravidly a vytvářeli si za pochodu pravidla vlastní, stejně jako analogicky i fotografové ostatních fotografických žánrů. Postupně povstal obrovský, značně rozvolněný a svobodný svět výtvarného aktu tak, jak ho známe dnes.

Celou tu dlouhou dobu se přitom vážně míněný „umělecký“ akt oháněl a odlišoval od své pokleslé příbuzné jednoduchou definicí: Chtěl být v každé době zdrojem především estetického zážitku pro poučeného a oduševnělého diváka. Všechny ostatní se pak snažil kultivovat a usměrňovat jejich reakce na nahé lidské tělo od primitivních biologicky daných reflexů směrem k zážitku z krásy přírodního výtvoru a autorské nápaditosti.

Ponechme stranou, že se tato bohulibá snaha ve všech dobách tu dařila, onde zase míjela účinkem. Vždyť i dnes známe spoustu příkladů nechutného umění, neestetického aktu, krásné a výtvarně úžasně působivé pornografie a podobně. Otázky typu: je tohle ještě umění, nebo už jsme za hranicí přijatelného, jsou proto věčné, jako umění samo. Nejde přitom o to, že by je nikdo nedokázal zodpovědět. Problém je spíš v tom, že je každý vykladač, včetně těch nejfundovanějších, zodpoví jinak. Navíc pokaždé odlišně i v závislosti na době, společenské atmosféře, obecné morálce, na osobnosti, rozpoložení, zadání a moci tazatele.

Jen tak je totiž možné, že i díla velikánů nejen fotografické historie (a nejen aktu) jsou pravidelně tu velebena, tu vyznamenávána, v následujícím období pak v lepším případě zapomenuta, v horším pálena na hranici. Se samotnými autory je pak nakládáno podobně pestře. Budeme si tedy muset na tuto prajednoduchou otázku odpovídat nejspíš i nadále každý sám, pro sebe a jinak.

Fotografický akt je samostatnou, nesmírně populární a rozšířenou (za ideálních podmínek souladu snahy a kompetence dokonce opravdu uměleckou) disciplínou. Věnují se jí celoživotně nebo jen nárazově velikáni výtvarné fotografie i naprostí amatéři. Nadšení nebo jen zvědaví a drzí. Kým z nich jsem já, a kým jste vy, se nedozvíme, dokud to na vlastní objektiv nezkusíme a dokud po odeznění prvního opojení neshlédneme kriticky své výtvory.

Jedná se ovšem i dle mínění zkušených fotografických praktiků o žánr velice těžký a náročný, protože syntetický. Bez komunikace s modelem se neobejdeme, a to jej musíme nejprve nalézt a přesvědčit. Pro práci na portrétu to jde logicky řádově snáz. Nikdy to sice nebylo snazší, než dnes, kdy našemu počínání přeje otevřená a svobodná moderní společnost. I v ní je ovšem velká většina lidí stále ještě naladěna jaksi schizofrenicky: „Že to dělá ona nebo on, je celkem v pořádku, jde přeci nakonec o umění. Ale proč to musíš dělat zrovna ty?“ „Dobře, budu s tebou fotit akt, ale nesmíš ho nikde ukazovat!“ „Vystavovat tu sice můžete cokoliv, ale proč rovnou akty?“...

S tím vším se musíte smířit a počítat. Jako autoři přitom nikdy neponesete stejné a stejně vysoké riziko, jako modelka, ať už vás to za ni trápí nebo ne. Jejím obavám se proto diví jen naiva nebo sobec.

Jestli jsem vás ale tímhle několikanásobným varováním neodradil hned na samém začátku, příště už začneme rovnou naplno!
Formální ozvláštnění přirozeným rámem (zrcadlo) a nakloněním svislých linií. Měkké rozptýlené světlo z jednoho hlavního zdroje dominuje nad ostatními pomocnými záblesky z boku.
Akty lze velmi dobře fotit kdekoliv, stačí vhodné načasování a spolupracující modelka. Kombinace léta, tepla a vody je jen jednou z mnoha ideálních příležitostí.


Mužský akt je mnohem méně rozšířený, ale po technické stránce pro něj platí stejná pravidla i překážky. Mužské tělo má ovšem svá specifika, přednosti i úskalí při snaze o výtvarné zobrazení, která je třeba znát a počítat s nimi. Blíž o nich pojednáme ve speciální kapitole. Párový nebo skupinový akt potom možné efekty i zrady vcelku logicky příslušně násobí. Pokud mohu radit, začněte s jednou figurou. I tak budete mít zpočátku neustále dost co řešit.