Zrcadlovka a já: Kudy kam

Pořizovala jsem si novou fotografickou výbavu a tak nějak jsem si nebyla jistá, jestli potřebuji spíš takový objektiv nebo makový, jestli chci kupovat i ateliérová světla, jestli budu zkoušet i produktovou fotografii nebo ne, prostě jsem se v tom plácala zřejmě jako každý začátečník. Když mi tedy položil tu osudnou otázku, co by mě vlastně bavilo fotit, musela jsem se nad tím vážně zamyslet a po zralé úvaze si přiznat, že prostě nevím. Netušila jsem, jestli chci být krajinářka, krajinky mě sice baví, ale nežiji v žádné úžasné krajině, kde bych každý den mohla fotografovat východy a západy slunce. Předměstí Brna pro to není zrovna moc ideální. Městská architektura mě příliš nebaví, prostě nejsem ten typ.

Věděla jsem, že fotoreportáž už mám za sebou a věnovat se jí nechci. Vyžaduje, aby byl člověk neustále v pozoru, v pohybu a ve středu dění, a já mám raději klid nebo pohyb v přírodě. Lákala mě produktová fotografie, ale neměla jsem po ruce žádného učitele, který by mi vysvětlil, jak na to. Taky mi zřejmě chyběla ta správná motivace a nechtěla jsem si pořizovat speciální výbavu, když jsem ještě nevěděla, jestli by mě to opravdu bavilo. Samozřejmě by se mi líbilo focení portrétů a aktů, komu také ne, ale tehdy jsem neměla ani ateliér, ani modelky, ani světla, ani teoretické základy. Prostě jsem nevěděla. Tak jsem se rozhodla, že to ponechám osudu a časem se uvidí.
Za poslední půlrok jsem prodělala zásadní obrat. Možná jste něco podobného zažili sami na sobě. Od přírodních krajinek jsem přešla k fotografování krajiny těla. Stalo se to postupně a plíživě. Absolvovala jsem několik kurzů, abych zjistila pár základních informací o tom, jak nasvítit scénu, jakou techniku použít, na co si dát při focení portrétů pozor. Seznámila jsem se s několika fotografy, kteří se těmito disciplínami zabývají, měla jsem možnost pozorovat je při práci a prohlédnout si jejich fotografie, což mě samozřejmě vedlo k úvahám, jak bych danou scénu ztvárnila já. Začala jsem se zabývat odlišnostmi mužského a ženského úhlu pohledu při fotografování aktů. A světe div se, zjistila jsem, co mě vlastně baví fotit.

Baví mě hra světel a stínů na lidské kůži, baví mě práce s modelkami a modely, zkoušení nových věcí, vymýšlení nových pohledů, realizace šílených nápadů. Líbí se mi ta nálada na place, ta nutnost improvizace. Vždycky to nevyjde, ale občas se prostě zadaří a modelky jsou spokojené. Fascinuje je poznání, že i takhle mohou vypadat. Dokonce mě baví i výsledné upravování fotografií. Co na tom, že se jich povede jenom pár. O to všechno je to zajímavější a chybami se přece člověk učí. Možná jste si něčím takovým sami prošli. Hledali jste správný směr, kterým se vydat a to, co budete fotit. Určitě to pro vás byla objevná cesta. Možná trvala kratší dobu, možná déle, možná trvá dodnes.

Nechci tím říct, že je to mé konečné rozhodnutí a že odteď už nebudu fotit nic jiného než glamour foto a akty s krásnými modely a modelkami. Nezříkám se ostatních fotografických disciplín a nepřestanu to zkoušet. Až do odvolání hodlám tahat svého miláčka, svou zrcadlovku, na všechny své výlety do přírody, výšlapy po horách, dovolené, rodinné i kamarádské akce, prostě kamkoliv, pokud budu mít na focení náladu. A pokud nebude po ruce žádná modelka, nevadí. Určitě se spokojím i s pěknou zimní krajinou.