Ejhle člověk 23: Hlavně jinak

Deváté Jak? – hlavně jinak

Myslím to tak, že je vždycky dobré si poslechnout něčí názor, prohlédnout si jeho fotografie, vyzkoušet si jeho postup, nebo ho dokonce chvíli pozorovat při samotné práci, máte-li tu možnost. Nesmíte u toho ale zůstat celý život.

Skutečně věřím tomu, že něco nového a pro sebe přínosného se můžu dozvědět nebo naučit téměř od každého. Možná je to teprve fotografické holátko a já fotím už třicet let. Ale on má třeba talent, jaký mě dán nebyl. Ještě třeba zápasí s technikou, ale co když ji jen záměrně neřeší, nezajímá ho. Má ale úžasně svěží pohled a moc rád bych viděl světlo nebo kompozici tak, jak ji intuitivně a bez předchozího teoretického vzdělání vidí on.

Abych mohl něco od druhého vědomě převzít, stejně jako důrazně odmítnout, měl bych to nejdřív prozkoumat a pochopit. Vzdělání není nikdy dost, a protože se navíc neustále objevují nové směry, postupy, techniky a vynálezy, ani nikdy neskončí. To je ale jen první nezbytný krok. To, co je podstatné, je vlastní úsudek a osobitý invenční přístup. Nebo chcete dobrovolně degenerovat na kopírku?

Napodobování nebo vědomé kopírování je určitě dobré v absolutních začátcích. Rychleji vás dovede ze zarostlých pěšinek na dálnici středního proudu, standardních výsledků, průměrné kvality. Platí to samozřejmě i o příručkách, fotografických učebnicích a návodech, samozřejmě i o těchto mých radách. Začínáte-li, je pro vás všechno nové, bezbřehé a nepřehledné. Možností jsou tisíce, a kdo se v nich má vyznat? Nezůstávejte ale začátečníky napořád!

Přestaňte donekonečna slepě zkoušet jen techniky, které fungují jiným. Vy sami jste jedinečný originál a tak zrovna vám tohle třeba vyhovovat vůbec nemusí. Co je pro jiného chybou, vás možná posune o kousek dál a díky tomu sami časem objevíte… Páni, o tomhle snad ještě nikdo nepsal! Ty barvy, ta zvláštní syrová ponurost, ta jedinečná zubatá linka!
Jak to myslím, předvedu na několika ukázkách. Všechny jsou podle klasických pouček nějak chybné. Třeba tohle světlo je určitě divné a moc červené! Takhle se přece líbivý portrét nedělá! Přesněji – takhle to nedělají ostatní! Já ano. A přesto (nebo právě proto?) se domnívám, že všechny dnešní ilustrace mají svoje kouzlo, svoji zvláštní osobitost a svoje diváky. Možná jimi nejste zrovna vy. Možná máte úplně jiný výtvarný názor! Úžasné ovšem je, že ho máte, a že je jen váš!
Tahle fotografie je úplně neostrá! Do koše s ní! Nebo ne?
Všechny končetiny uříznuté, jen půl hlavy, a ještě zezadu. Co to je?
Ořez rukou je nějaký divný a ty barvy…

Můžete namítnout, že si jen hrajete. Fotografie je vám pouhou zábavou. To ale na principu nic nemění. Na začátku jde v každém oboru o pochopení podstaty, základů, které se můžete dozvědět z knih, internetu, od někoho zkušenějšího. Pak už znám vzoreček, sám ale musím dosadit vlastní hodnoty za jeho proměnné a můj výsledek, má-li stát za něco a má-li mít delší trvání, než pověstný život jepice, bude pak zákonitě odlišný od výsledků těch ostatních. Jestli budu opisovat a dosadím cizí čísla, nebudou to vlastně moje fotografie, ale jen kopie nebo cvičení, třeba technicky brilantní. A budou třeba i oceňovány, protože ani diváci nebo kritici nejsou všichni stejně (často vůbec) dotčeni vzděláním, možností relevantního srovnání a potřebnými informacemi. To ale na mém vnitřním (ne)uspokojení nesmí nic změnit.

A proto nepřestávám radit, a věřte mi, nebo si na to přijďte třeba časem sami: Po získání základních zkušeností se vždycky snažte co nejdříve najít vlastní styl. Lište se, jak nejvíc to jde, hledejte stále něco nového. Neopakujte cizí úspěchy, ale ani svoje vlastní. I když najdete originální námět nebo techniku jeho zpracování, se kterou slavíte úspěch, nezůstaňte jen u ní celý tvůrčí život! Jen tak z vás postupně vyroste originální autor, jehož díla budou vyhledávat, učit se z nich a obdivovat je (a kopírovat) ti ostatní.

Fotí všichni modelku dokonale učesanou? Rozcuchejte ji! Fotí ji nalíčenou a čistoskvoucí? Vyválejte ji v uhelném mouru! Fotí ostatní pouliční shon z úrovně oka? Lehněte si na dlažbu a snímejte z brutálního podhledu. Nebo si zaplaťte let balónem a ultra teleobjektivem zachyťte dvanáct lesknoucích se pleší v jednom hloučku kolmo shora!

Dělejte to, co se nedělá. To není schválnost, ale objevitelská plavba kolem světa! Rozhýbejte fotoaparát při expozici. Foťte přes proud vody, vytékající z plastové láhve, když jste předtím pevně zaostřili na zamýšlenou postavu. Využijte odrazů a zrcadlení, celkové i lokální neostrosti. Vyrobte si několik vlastních filtrů na objektiv, které poškrábete, místně namažete mastnotou nebo barvou. Vyvažujte bílou naprosto nelogicky, použijte barevné filtry na reflektor externího blesku a míchejte různé zdroje světla tak, jak se nemá.

Nastavte nízké rozlišení na svém přístroji a obraz následně v grafickém editoru drasticky přepočítejte a zvětšete tak, až budou jednotlivé obrazové body ostře ohraničené a vytvoří působivou mozaiku. Nepoužívejte při počítačových úpravách automatické filtry a předdefinované akce. Vytiskněte třeba hotové fotografie na inkoustové tiskárně, poškrábejte je a zamažte vetřením písku, hlíny a zvířecích chlupů, nechte vše zaschnout, následně naskenujte nebo pečlivě přefotografujte a případně upravte jas, barevnou paletu a kontrast. Totéž platí o rámečky, tiskové materiály nebo konečnou adjustaci. Vymyslete vlastní postupy, pokud možno ruční a neopakovatelné, tak aby každá další zvětšenina byla originálem. Dělejte zkrátka pokusy a nebojte se značného odpadu. Úspěch není nikdy zaručen předem, jinak nejde o tvorbu, ale o pouhé řemeslo. Tvořte, jen tak se z vás stanou tvůrci!

Jde o velice širokou oblast, experimentovat lze s čímkoliv a zpochybnit lze téměř jakékoliv tvrzení. Co jednomu bezvadně funguje, co všichni považují za věčný kánon a absolutní pravdu, může zrovna vás svazovat a bránit vám v osvobozující vlastní cestě. Jestli si její výsledky najdou své diváky, se teprve uvidí, to je riziko každého tvůrčího ducha. Riziko, které spolehlivě zastaví všechny věčné začátečníky, bytostné ovce, bázlivce a milovníky stereotypu.

Digitální šum je ošklivý! Málo pestré barvy nejsou dostatečně atraktivní! Neostrá fotografie patří do koše! Fotoaparáty s nízkým rozlišením se nehodí pro vážnou práci! Digitální fotografie se na první pohled pozná od analogové! Umělecký akt se od erotického liší především decentností! Počítačová manipulace nemá ve fotografii co dělat! Co tvrzení, to jedna absolutní a osvědčená pravda! Nebo schematický blábol? Co autor, to jiná odpověď.

Konkrétní příklad na závěr? Co třeba tolikrát doporučovaný (výrobci a prodejci) stativ? Ať se na mne tvůrci klasických příruček nezlobí, nejsem jednoznačně přesvědčen o nutnosti, dokonce o vhodnosti jeho používání v ateliérové praxi, především ve fotografii živých lidí, tedy v portrétu, glamouru, módní a budoárové fotografii, v aktu.

Ano, stativ je výborná pomůcka pro dokonale technicky zvládnuté, ostré fotografie. Umožňuje precizní práci s kompozicí a s výřezem, fixuje předem změřenou a manuálně zaostřenou vzdálenost, atd. To vše je bez diskuse u fotografování nehybných předmětů, zátiší, architektury, produktové reklamy.

Ale lidé, jak já je vidím, neživí nejsou! A nemyslím jen ty, kteří zrovna tancují, běhají, skáčou. I člověk sedící u stolu nebo na barové židličce, na kterou máme pevně zaostřeno, se hýbe, mění gesta, mimiku, naklání se k posluchači, dává si nohu přes nohu, zapaluje si cigaretu. A tím vším neustále mění naši tak pracně vymazlenou kompozici. Je pochopitelně možné mu to zakázat a zmrazit jej v dokonale promyšlené a naaranžované póze (hodně fotografů to právě takhle dělá). Na fotce to ale bude vidět. Živá modelka se změnila v lepším případě v neživou figurínu, v horším v křečovitou mrtvolu.

I s tou dokonale promyšlenou kompozicí a výřezem v hledáčku je to složitější. Právě proto, že se modelka při většině focení nepředvídatelně hýbe (třeba jen hlavou a rukama), aby fotograf nemusel neustále přenášet nebo přestavovat stativ, nechává v hledáčku kolem modelky raději dostatečný „vzduch“ a výřez upravuje až v počítači. Tak jaképak řeči o dokonalejším využití formátu při práci se stativem?

Zbývá poslední argument, zamezení možnosti rozhýbání přístroje během expozice. To je pravda. Bez stativu musíme používat světelné objektivy, vyšší citlivost ISO, nelze tolik clonit (kdo ale říká, že je to vždycky přínosem?) anebo potřebujeme silnější, nejlépe denní nebo zábleskové osvětlení. Vyřešíme-li ale tento jediný problém, ve všech ostatních případech radím: obejděte se bez stativu! Můžete pak daleko lépe reagovat na nečekaný moment, nápad, úsměv, operativně měnit kompozici, ohnisko, vzdálenost i úhel záběru.

Při ostření využívejte rychlý a spolehlivý autofokus anebo ostřete manuálně na zvolený detail. Nemáte-li dost rychlý nebo přesný fotoaparát, předostřete si na zvolenou vzdálenost a pokud se vy i modelka budete libovolně pohybovat každý po své myšlené rovnoběžce plus mínus hloubka ostrosti, bude každý záběr stejně ostrý i bez autofokusu. A náhle se i ve vašich „obálkových“ fotografiích najednou objeví něco dosud nepoznaného, něco, co před vámi váš stativ celá léta úspěšně tajil – život!

Pokud mi ale nevěříte (což o něco výše sám radím) a i přes všechny snesené argumenty hodláte svůj přístroj něčím podepřít, zkuste kompromisní monopod. Zvláště u delších portrétních ohnisek hodně pomůže a přitom stále ještě není tolik svazující, jako klasický stativ. Další možnou alternativou s příslušnými omezeními jsou stabilizační systémy v některých novějších fotoaparátech a objektivech.
Stébla trávy nesmí zakrývat obličej nebo obecně hlavní objekt. Pozor na to!
Tenhle modelčin výraz není důstojný tak akademického žánru, jakým je akt. A slečna je taky nějaká špinavá!
A tady, kromě toho, že se všechno nějak kácí, jí navíc podstatný kus chybí! Není to dokonce přepal, pane redaktore?
Dodatečná manipulace s obrazem je také téma na román a slovo do pranice. Je dnes hodně módní a zároveň má celé šiky odpůrců. A ty fleky a škrábance! To jste nemohl být trochu pečlivější při retuši?
Další samostatnou kapitolou by mohly být barevné úpravy. Třeba se k nim ještě někdy dostaneme podrobněji. Z této trojice by někdo nevybral nic (je to přece celé nějaké zašumělé), někdo přísahá na monochromatické provedení (je takové „umělečtější“), další má rád posunuté barvy a cross proces. Ve finále ale bude u všech dnešních ukázek hodně záležet i na tom, kolik má kdo „nakoukáno“. Je známý fakt, že laik a začátečník preferuje klasiku, kompozici podle učebnic, realistické barvy, předpisovou ostrost a hladké přechody. Postupně ho ale standard začne čím dál víc nudit a hledá nové zážitky v okolí hranic žánru a pravidel. Malíři a jejich poučení diváci tradičně končí u kubismu, minimalismu nebo u něčeho ještě horšího, kuřáci „nevinné“ marihuany u cracku. To abyste věděli, co vás čeká, když vydržíte u fotografie dost dlouho!