DSLR na cestě časem - 11. díl

Pohled zpět do historie

První fotografové pracovali s již zmíněnými ručními expozimetry, které přibližně ukazovaly intenzitu světla v místě, kde stál fotograf. Měřily tak vlastně dopadající světlo, ale jinde – v místě fotografa! Mohlo to fungovat jen díky tomu, že zejména venku byla intenzita dopadajícího světla velmi podobná, a proto hodnoty zjištěné „tady“ měly šanci na úspěch i „tam“. Situaci lehce zlepšoval i fakt, že expozimetry bylo možné směrovat, a tím alespoň částečně měřit i odražené světlo, avšak měření bylo přirozeně velmi nepřesné.

Nic na tom nezměnil ani fakt, že expozimetr se vestavěl do těla fotoaparátu. Měření bylo sice pohotovější, ale stále se měřilo množství dopadajícího světla „tady“ jen s malým směrováním na reálnou scénu - o problematice změny ohniska, a tím určování konkrétního výřezu scény nemluvě.

Teprve s rozvojem elektroniky bylo možné umístit měřící prvek až za objektiv, díky čemuž se měření velmi zpřesnilo. Vzalo totiž do úvahy zejména odražené světlo, a to dokonce jen z objektivem vybrané části scény. I ono ale nemůže překonat svůj limit, a to je neznalost intenzity dopadajícího světla na scénu, kterou je třeba zjistit jen zprostředkovaně přes předpoklad střední odrazivosti scény.

Současné špičkové TTL měření expozice

Ani současné nejšpičkovější fotoaparáty nemohou překonat principiální problém neznalosti intenzity dopadajícího světla. Jediné, na co se musí spoléhat, je znalost odraženého světla od scény a musí tedy opět předpokládat střední odrazivost scény (scéna musí být středně šedá). Jenže moderní elektronika přinesla nový prvek se zárodky určité malé „umělé inteligence“ – maticové měření.

Maticové měření

Výrazné zpřesnění se nalezlo zejména v tzv. multizonálním měření (další názvy jsou Matrix, Evaluative, Honeycomb, Segment metering, ESP = Electro Selective Pattern atd.), česky také často jako maticové, zonální, vícesegmentové atd. Princip je v tom, že intenzita odraženého světla se neměří vcelku, a tedy jako průměr (jedno číslo), ale fotoaparát si rozdělí snímek na části (zóny, segmenty) a v těch vyhodnocuje jas případně i barvu samostatně. S řadou dalších údajů (např. místo zaostření, vzdálenost k objektu, ohnisko objektivu, orientace fotoaparátu atd.) se tato čísla předají do rozsáhlé databáze, ve které má fotoaparát uloženy desítky tisíc typických scén.

V databázi se potom najde, co vlastně fotografujete – zda krajinu, portrét atp., zda je snímek pořizován na sněhu či naopak v jeskyni atd. Díky znalosti obsahu scény (jsou to vlastně zárodky pochopení obsahu scény!) může potom expoziční automatika korigovat výsledek, neboli odhadnout, zda a o kolik scéna není středně šedá! Vrcholným cílem potom je exponovat vždy správně, a to i bez potřeby expoziční kompenzace! Nejmodernější fotoaparáty potom aplikují další vychytávky, a sice detekce obličejů, preference dominantní barvy scény, vyvážení světla popředí/pozadí atd.

Maticové měření je dnes jednoznačně nejsofistikovanější expoziční automatika, a proto je také na většině fotoaparátů nastavena jako standardní. Konkrétní algoritmy však výrobci z pochopitelných důvodů tají a výsledky se proto mohou model od modelu fotoaparátu i značně lišit. Některé fotoaparáty také umožňují různými parametry metodu měření ovlivňovat – např. ji více či méně navázat na zvolený AF bod.

Někteří fotografové však tento druh měření příliš v lásce nemají, protože je mnohdy obtížné odhadnout reakci fotoaparátu na zejména nestandardní světlené podmínky (např. protisvětlo). Tím, že automatika používá „vlastní rozum“ je někdy nevypočitatelná, což některým nevyhovuje a dávají tak přednost tradičnějším – sice méně přesným, ale odhadnutelným metodám.

I když je maticové měření dnes jednoznačně nejlepší pro automatické fotografování, i jej není problém ošálit. Není to ale již tak jednoduché, nicméně i ono se snadno a často může mýlit. Plně automatické fotografování zejména za opravdu obtížných světelných podmínek (a zcela bez nutnosti expoziční kompenzace) je tak stále jen snem.

Celoplošné měření se zdůrazněným středem

Většina DSLR je vybavena druhou možností měření expozice, a sice tzv. celoplošným měřením se zdůrazněným středem (Center-weighted metering, Center-weighted average atd.). Při tomto měření se žádná databáze již nepoužívá a scéna je tedy exponována vždy na středně šedou. Nedělá se ale prostý průměr celé plochy snímku, ale do úvahy se bere nejsilněji střed snímku (asi 60 - 80 %) a nejméně se započítávají kraje snímku - proto zdůrazněný střed.

Toto měření tedy předpokládá středně šedou scénu ve středu snímku a není-li střed snímku středně šedý, je nutné expozici kompenzovat. Nicméně je to měření velmi jednoduché a předvídatelné, a proto jej mnoho fotografů rádo používá. Znova je ale třeba zdůraznit, že vyžaduje častou kompenzaci expozice!

Bodové měření (Spot, Partial)

Bodové měření, jak již název napovídá, měří expozici jen v jednom jediném bodě. Stanoví vždy expozici tak, aby změřený bod se na výsledném snímku stal středně šedým. Klasické bodové měření používá jen asi 1 až 5 % plochy snímku (a tedy velmi malý bod), kdežto tzv. částečné měření (Partial - většinou Canon) uvažuje poněkud větší bod – asi 10 až 15 % plochy snímku. Řada DSLR také umožňuje plochu bodu v menu definovat. Některé DSLR mají měřící bod pevně nastaven ve středu snímku, některé umožňují polohu bodu měnit, a to někdy i ve vztahu ke zvolenému AF bodu.

Z podstaty věci není příliš praktické používat bodové měření pro běžné snímky. Celý snímek by byl totiž exponován podle malého bodu, což není praktické ani typické. Bodové měření se proto používá při měření na středně šedou tabulku (viz příště), pro proměření scény např. podle zónového systému, k určení dynamického rozsahu scény atp.

Příště se podíváme na alternativní metody měření expozice a na druhý základní úkol expoziční automatiky.