Ejhle člověk 10: Toho ne! A celebrity

Páté Koho? – toho ne!

Je otázkou, jestli fotografovat všechno, vždy a všude. Záleží na naší povaze, průbojnosti, citlivosti, vychovanosti, účelu použití, ale i profesi. Je-li už někdo bulvárním fotografem, je to jeho práce a nesmí zavírat oči před vyhrnutou sukní, opilým politikem ani před dopravním neštěstím. Ba právě naopak, je placený za to, že právě takové záběry bude vyhledávat. Protestovat nemá smysl, a pokud se to někomu nelíbí, má si najít jiný job.

Totéž, jen v trochu společensky přijatelnějším balení, se týká novinových reportérů a jejich elity, zahraničních a především válečných zpravodajů. Dokumentovat tragédie a neštěstí jednotlivců i celých etnik je jejich denním chlebem, spojeným nejen s mnoha morálními dilematy, ale i s osobním rizikem.

My ostatní si ale naštěstí můžeme vybírat své náměty podstatně svobodněji a proto každý tím, co zachycuje na senzor svého fotoaparátu, říká nejen cosi o takovém námětu, ale, ať už záměrně, nebo nevědomky, také hodně sám o sobě. Jsou prostě v životě lidském situace, kdy je určitě lepší schovat fotoaparát do brašny a zapomenout, že ho máme s sebou. Mluvíme i o technických omezeních, ale především o zákonných a morálních normách.

Pokud jde o mantinely technické, bude záležet na vaší výbavě. Fotografovat lze v mnohem extrémnějších podmínkách, než si je většina lidí ochotna připustit, a právě takové fotografie, jsou-li odpovídajícím způsobem zvládnuté, mohou patřit k těm nejzajímavějším již tím, že se prostě liší. Jsou ale případy, kdy je to předem prohraný boj. Nejde jen o obligátního „černocha v tunelu“, ale i o fotografování v mlze nebo v dešti (obecně za nízkého světelného kontrastu), na velké vzdálenosti bez stativu a kvalitního, dostatečně světelného teleobjektivu, při velmi nízké hladině osvětlení, nemáme-li k dispozici nejkvalitnější profesionální fotoaparáty s nízkým šumem, a podobně.

Není ale zdaleka všechno jen o technice. Nefotografujte, může-li to pro vás nebo pro někoho jiného představovat nebezpečí, třeba jen tím, že stojíte, kde nemáte. Vzpomeňte si na davy nedisciplinovaných diváků v každé atraktivní zatáčce rychlostních zkoušek na rallye, ale i na nejrůznějších kaskadérských auto- a motoshow. Pokud si vlastní nešikovností nebo nepozorností způsobíte úraz, je to smutné, ale můžete si za to sami. Horší ale bude, jestli kvůli tomu, že jste stáli, kde nemáte, havaruje závodní vůz a díky smyku třeba ještě vletí v plné rychlosti do dalších diváků. Stačí ale i obyčejný, nešťastně odmrštěný kámen nebo utržené kolo. Fotografujte, ale ne přes mrtvoly!

Určitě nebudeme fotografovat toho, kdo si to výslovně nepřeje. Už jsme psali o tom, kdy potřebujeme získat souhlas s fotografováním a kdy ne. Jestliže ale náš potencionální model předem aktivně vyjadřuje svůj protest, respektujme ho. Dvakrát důležité a leckdy i našemu zdraví prospěšné, je dodržování této zásady, jsme-li někde sami, v neznámém nebo dokonce potenciálně nepřátelském prostředí, v noci na opuštěném místě, ale především v cizině.
Pokud jste snad tohoto milého pána fotografovali bez jeho souhlasu, a jemu se to z nějakého jen jemu známého důvodu nebude líbit, máte problém. Určitě mu ihned poté rádi a s omluvou předáte svoji kartu anebo mu dokonce ještě pomůžete s jejím přelomením. Uctivě poděkujete a příště si budete pamatovat, že „toho ne!“ Jedině, že byste byli ještě o dvě hlavy větší!

Čím exotičtější země, tím odlišnější kultura a tím větší pravděpodobnost, že to, co vy považujete za sport nebo za nevinnou zábavu, někdo místní pochopí jinak. Hlava pak bude bolet vás a budete ještě rádi, spraví-li to pár boulí nebo pohmožděnin od letících kamenů.
Příklad? Krásná mulatka, peroucí prádlo u řeky. Zpocená pod žhnoucím jižním sluncem, upracovaná a nenuceně poodhalená, vždyť se nikdo nedívá: Cvak. A pak znovu: cvak, cvak, cvak.

Najednou někdo zhasnul, a když se po delší době probudíte, nemůžete otevřít jedno oko, hlava bolí jako střep a lze mluvit o štěstí, máte-li ještě stále na krku ten krásný fotoaparát a v něm drahou kartu s pořízenými snímky. Co jste udělali špatně? Zapomněli jste na kouzelné slovíčko.

V případě fotografování davů nebo pouličních scén se asi nebudete ptát na souhlas každého zvlášť, není to fyzicky možné a pro čistě dokumentární nebo nekomerční umělecké použití ani nutné, každý to ale neví a případná rána nebude jen proto bolet o nic méně. Riziko nepochopení nesete totiž vždycky vy.

Nefotografujte, zvlášť když si to výslovně nepřejí, ale raději ani jindy, lidi vážně nemocné, tělesně postižené, znetvořené nebo jinak trpící. Nemluvím teď o seriózně míněném dokumentu nebo o fotografování na osobní objednávku takových osob, to je v pořádku. Mluvím o vaší zábavě, soukromé zvědavosti, o vašem fotografickém „koníčku“.
Akty, lhostejno, jestli „umělecké“, nebo erotičtěji zabarvené, nefotografujte nikdy s osobami mladšími osmnácti let a i potom trvejte na písemném souhlasu s veřejným publikováním, nejlépe ještě přesně a konkrétně specifikovaným. Ve sporných případech neuškodí důkladné prostudování občanského průkazu. Fotografujte jen to, s čím model výslovně nemá problém, nepřemlouvejte ho k ničemu násilím. Předejdete mnohým morálním i fyzickým úrazům, vašim i cizím.

Nefoťte cizí lidi (především děti) svlečené na pláži a už vůbec ne v choulostivých situacích. V jiných dílech seriálu vás nabádám k pravému opaku, ale není v tom rozpor. Skutečný reportér se nesmí ohlížet na osobní riziko a nebezpečí. Ne každý ale chce být zuřivým reportérem. Ne každý také vypadá jako Angelina Jolie a ani ta určitě nemá každý den náladu na fotografování.

Věřte, že i obyčejný tajný záběr vašeho nevrlého kolegy z kanceláře, obírajícího právě svou novou milenku v rohu u kopírky, stojí za nepříjemnosti (a v případě zveřejnění bez jeho souhlasu i za případnou žalobu) jen málokdy. Něco jiného samozřejmě je, pokud je ta milenka náhodou i vaší ženou. Fotka se pak může hodit u soudu.

Na chvíli přestaňme žertovat a uvědomme si, že v životě lidském existují i mnohem smutnější a tragičtější chvíle. Nechme na etickém cítění každého, jestli je zrovna v takové chvíli nutné fotit, jestli by nebylo lépe fotoaparát zahodit a utíkat nebo naopak zůstat a přiložit ruku k dílu, pomoci zachránit, co se dá. Nejde jen o války, i v naší zdánlivě bezpečně sterilní konzumní současnosti stále ještě existují zemětřesení, vlny tsunami, výbuchy v metru i střelba ve školách…

I z naší pohodářsky švejkovské zemičky známe nechvalně proslulé povodňové turisty s fotoaparáty a kamerami. Také jste se byli podívat? Fotoreportéři jsou za to placeni, vy byste však, pokud zrovna nefotíte vlastní obývák, dočasně proměněný v zahradní bazén, byli možná v tu chvíli platnější s kýblem nebo pytlem písku v ruce. O dopravních nehodách platí totéž − a neargumentujte nezbytným fotografováním pro pojišťovnu!
Tohle je samozřejmě jen taková legrace a pohotová momentka, ale když už před vámi někdo skutečně upadne, zvažte, jestli je vhodné tuhle zajisté fotogenickou situaci okamžitě zuřivě fotografovat a poté ihned někde pokoutně zveřejnit, nejlépe na „fejsbúku“ nebo na „rajčeti“, anebo jestli by nebylo smysluplnější, pomoci dotyčné na nohy. Rozhodnutí je pokaždé jen na vás.
Nepleťte se pod kola, tady jde o život! Váš i cizí. Docela dost strašně odvážných nebo třeba jen příliš bohorovných fotografů na to už přišlo a dost z nich už nežije. Je dobré vyznat se v pravidlech a technických aspektech disciplíny, kterou fotografujeme. Ten, kdo si myslí, že rozjetý motocykl s výkonem dvě stě koní a hmotností dvě stě kilo zastaví na metru („vždyť je to prej nějakej kaskadér“), nebo že mistrovi světa to přece nemůže nikdy uklouznout, měl by zůstat raději doma u televize. Tohle je Craig Jones a byl skutečně v době fotografování světovou jedničkou. A je také pravda, že nejlepší český motocyklový kaskadér, Pavel Hanzlík, se poměrně nedávno zabil při rutinní exhibici na dvoře známého jihočeského pivovaru, prakticky v rychlosti chůze. To jen tak na okraj.

Šesté Koho? – celebrity

Tady si ale spravíte chuť! Před chvílí to sice vypadalo, že vám radím, abyste nefotografovali Angelinu Jolie, ale to jste jen nepříliš pozorně četli. Napsal jsem, že ji nemáte fotografovat, když nechce! Ona ale naštěstí většinou chce, stejně jako ostatní takzvané „celebrity“. Bez publicity a bez fotografování by totiž mohly být sebevíc výjimečné, vědělo by to jen jejich nejbližší okolí.

Je jasné, že to, co vám předkládají k uvěření, potažmo k fotografování, není tak úplně pravda, ale většinou je to minimálně vizuálně atraktivní, takže kde je problém? K takovým „hvězdám“ není zase při troše snahy tolik těžké se přiblížit. Chce to jen trochu fantazie, maličko drzosti nebo několik milých úsměvů.

Sledujte plakáty, noviny a webové aktuality, kupujte si kulturní kalendář. Navštivte divadelní představení, filmovou premiéru za účasti tvůrců, besedy, veletrhy, autogramiády, filmové festivaly. Tady všude o ně můžete doslova zakopávat a o příležitosti k fotografování není nouze. V podobných případech, na rozdíl od předchozí dnešní rady, fotografujte, co hrdlo ráčí a karta unese! Dnes jsou tady pro vás, tak (ve vší slušnosti) žádné upejpání a žádné výčitky svědomí! Dobré světlo a dobrý lov!
Celebrity se fotí rády, některé ale už mají nacvičené oblíbené pózy a dostat se za tuhle jejich slupku chvíli trvá. V tom se ale zase tolik neliší od mnoha docela obyčejných lidí. Vhodnou komunikaci si předem nacvičte s někým známým, ať „na place“ neztrácíte drahocenné minuty! Bára Basiková, Kamil Střihavka, Dan Bárta, Jiří Krytinář.
Zajděte po představení do příslušné šatny, navštivte autogramiádu nebo besedu s umělci, představte se a získejte originální a jedinečné fotografie. Neuvěřitelně vitální a temperamentní Ljuba Skořepová. Otevřený a komunikativní člověk s osobitým pohledem na svět, se kterým je snadné navázat kontakt a domluvit se na krátkém fotografování. Ostré světlo záblesku zvýší dojem obrysové ostrosti a plasticitu detailu. Co by dvacetiletá misska jen těžko unesla, bere zkušená herečka s noblesou a moudrým nadhledem. Životní setkání!
Děláte rozhovor pro noviny nebo časopis? Znáte někoho, kdo takové rozhovory píše? Domluvte se s ním a pořiďte zároveň ilustrační fotografie jako doprovod k textu. Během povídání budete mít dostatek času, sledujte tedy pozorně mimiku a gestikulaci zpovídaného. Je to velká škola a potenciální zdroj působivých portrétů. Antonín Panenka je duší klokan a lobuje neúnavně za „svůj“ klub, legendární Viktorku.
Na některá setkání nejde jen tak zapomenout. Jako třeba na to, při kterém mě Karel Zich pozval k sobě domů a mimo jiné během dlouhého povídání předvedl, že není jen muzikant, zpěvák a výborný kytarista, ale i znalec historických technik studiového nahrávání a fanatik klasických amerických mikrofonů z padesátých let, jejichž zvuk už „prostě nejde zlepšit“. Škoda, že brzy poté tak náhle odešel. Pro podobné fotografie bohatě stačí běžné reportážní nádobíčko. Někdy se obejdete zcela bez blesku, ale mějte ho pro jistotu s sebou. Často totiž využijete jeho světlo, odražené od bílé stěny nebo od stropu, nouzově i od kusu papíru či látky.
Až si začnete víc věřit, můžete nabídnout i víc. Už ne jen relativně jednoduché reportážní portréty, ale studiové setkání s rozsáhlejším a předem naplánovaným výstupem, včetně scénáře, rekvizit a způsobu použití. Plakáty ke koncertu, obal na CD, webovou galerii… Kapela Pub Animals, držitel Anděla 2011 jako Skokan roku.