www.digimanie.cz
>
>
>

Ejhle člověk 35: Zvětšuj a tiskni!

Ejhle člověk 35: Zvětšuj a tiskni!
, , návod

Kdysi prakticky jediná cesta, jak dostat fotografie k divákovi (spolu s promítáním diapozitivů) dnes výrazně ustupuje moderním elektronickým způsobům zobrazení. Laici často nevidí kvalitativní rozdíl, jen větší pracnost a náklady. Nebuďte jako oni!

Páté Nač? – zvětšuj a tiskni!



Elektronické zobrazování a neomezená bleskurychlá distribuce jsou nesporně řešení snadná, pohodlná a levná (už tyhle důvody většině konzumentů jako argument stačí), stále kvalitnější a s mnoha jasnými výhodami. Doposud ale také s mnoha kvalitativními a dalšími omezeními.

Jedním z těch dalších je třeba skutečnost, která se týká e-fotografií společně s e-knihami, e-časopisy, e-hudbou a veškerými dalšími e-daty; totiž fakt, že pokud není v dosahu zásuvka nebo nabitý akumulátor, všechny rázem zmizí. Dalšími vadami je maximální zobrazitelná fyzická velikost, omezené množství současně zobrazených detailů, neexistence svobodné volby materiálu, povrchu, velmi špatná viditelnost na přímém světle atd.

Podrobněji jsme se o kladech i záporech virtuální prezentace bavili nedávno v 32. části, dnes se tedy pro změnu věnujme těm, kteří dávají přednost hmatatelnější podobě svých výstupů. Nikdo pochopitelně netvrdí, že není možné a výhodné oba způsoby libovolně kombinovat. Ochuzovat se ale o celý jeden samostatný svět digitálního tisku a klasicky zhotovovaných „mokrých“ zvětšenin by bylo hodně krátkozraké.

Především by bylo chybou nazývat tento způsob v kontrastu k elektronickému zobrazování „klasickým“ ve smyslu zastaralým, překonaným. Tak je snad možné mluvit maximálně o jedné jeho podmnožině, zhotovování kontaktů a zvětšenin vyvoláváním v temné komoře. Autor tohoto článku by ale nesouhlasil ani s tímto tvrzením.

Ano, jde o všeobecně známý a sto let zdokonalovaný, poměrně zdlouhavý „mokrý“ proces, v němž se neobejdeme bez elementárních znalostí chemie, míchání roztoků vývojky, ustalovače, případně bělících nebo tónovacích lázní, bez práce poslepu v absolutní tmě a následně při červeném nebo tmavě zeleném osvětlení temné komory, v němž se musíme nejprve naučit orientovat a hned potom i odhadovat ideální zčernání dobře exponovaných fotopapírů. Jejich vyvolávání má dodnes pro mnohé svoje magické kouzlo a získává stále nové zájemce a fanoušky. „Zastaralý“ a „překonaný“ tenhle postup tedy docela určitě není. V knihách i na internetu najdete snadno stovky celkových i dílčích návodů, tipů a polemik. Celý proces má tolik variant, stupňů volnosti a variací, že si zde každý může najít vlastní cestu, kterou odliší svoje výtvory od těch ostatních.

Na druhou stranu to, co na jedné straně stále láká tolik nadšenců, kutilů a experimentátorů, je přesně totéž, co na druhé straně už před lety odradilo naprostou většinu profesionálů, fotografií se živící. Ten, kdo musí dodržovat neúprosné termíny, standardní a i v detailech kontrolovanou kvalitu, kdo potřebuje ihned a ne až za několik hodin nebo dnů vidět výsledek svého vlastního nebo dokonce týmového úsilí, ten po analogové éře neteskní. Také proto jsou dnes bazary s fotografickou technikou plné kvalitních „poloprofi“ a profesionálních filmových přístrojů nejvyšší třídy za ceny dostupné téměř každému.

Digitální revoluce a rychle se rozvíjející digitální fotografie nenahradily a asi nikdy zcela nenahradí analogovou technologii, stejně jako film nezpůsobil zkázu divadla a televize nenahradila film ani rozhlasové vysílání. V nejnáročnějších studiových a reklamních fotografických aplikacích jsou dodnes výstupy z rozměrného plochého filmu mnohem kvalitnější, než ze sebedražší digitální stěny. I ony jsou ale již následně digitalizovány pomocí kvalitních skenerů a dále zpracovávány výhradně na počítači.

A od středních nároků níže, tedy u digitálních alternativ svitkového filmu a kinofilmu, je to již řadu let zcela jasné. Od naprostých laiků přes nadšené hobíky až po nedostatkem času i nutností sledovat náklady neustále pronásledované profesionály – nikdo už dnes nemá racionální důvod vyhýbat se digitální fotografii. Jediným takovým motivem je už jen nostalgie nebo záliba v samotné technologii, nikoliv ve výsledku.




Kopie z kopie (jako třeba papírový mezinegativ) způsobí neostrý obraz bez detailů. Čili zmetek. Nebo kouzelně poetickou „uměleckou“ fotografii. Vysvětlení hledejte dále v hlavním textu.




Levné tiskárny budou mít více než komerční minilaby problémy s pestrými barvami nebo si je naopak „vymyslí“ i tam, kde v předloze nejsou. Že i jejich kvalitní a jinak třeba i schopná tiskárna pracuje, pokud jí to dovolí, standardně ve velmi nepřesném „efektním“ módu, ví jen velmi málo domácích uživatelů. A pokud už to zjistí, bývá jim to jedno, stejně jako polovzdělaným prodejcům samotných tiskáren. Ti jsou běžně schopni na veletrzích a předváděcích akcích nazpaměť citovat sáhodlouhé „píár“ ódy na nový model a současně na něm na místě ZDARMA tisknout zájemcům jeden aušus za druhým (vlastní mnohonásobná zkušenost). Cože, jaký aušus? Vám se snad něco nezdá?

Stejně časté problémy během tisku budete řešit u hladkých vektorových přechodů nebo vektorově definovaného písma. To bude maximálně ostré (při inkoustovém tisku samozřejmě nikdy ne tak dokonale, jako při tisku laserem) jen při jednom jediném správně nastaveném zvětšení, viz nedokonalosti na naší zmenšené ukázce plakátu. Že je to jedno? Tuhle větu nenávidím…



Čím méně zásobníků barev, tím častější problémy budete mít při tisku podobně jemných tonálních přechodů. V počítači vypadá vše v pohodě, na papíře ale vzniká viditelná posterizace, „duhové“ oblouky nebo rušivá krupice řídce rozmístěných jednotlivých kapiček. Laserové tiskárny a kopírky jsou v takových situacích ještě méně použitelné, než jindy. U pro fotografy jedině vhodných inkoustových preferujte osmi a vícebarevné modely.

Mám mnoha pokusy ověřeno, že ten, kdo ještě dnes tvrdí, že každou digitální fotografii pozná od analogové na první pohled, buď neví, o čem mluví, dosud neviděl kvalitní digitální fotografii anebo neovládá dostatečným způsobem její postprodukci. Přitom není pravda, že taková postprodukce je výmysl digitální doby a digitální fotografii už ona sama prozradí. Prakticky všechny dnes používané techniky od metody sendviče, přes filtry, přidávání šumu, lokální odbarvování, změny jasu, kontrastu, retušování, používání výběrů a masek, přesnou zonální expozici, se běžně (souhlasím, jak u koho) dělaly i v dobách existence temných komor. Jen to bylo mnohem pracnější, dražší a méně kontrolovatelné. Vyrobit mokrou cestou dokonalou rozměrnou zvětšeninu nebylo a není při troše pečlivosti a znalostí nijak zvlášť složité. Vyrobit ale třeba pro výstavu takových zvětšenin třeba čtyřicet, a to tak, aby byly všechny stejně kontrastní, měly stejné zrno nebo zčernání, následně je dokonale vyretušovat, to byl skutečně dříve porod a souboj na řadu týdnů s početným odpadem a značnými náklady. Přesto i to pokročilí tvůrci běžně zvládali.

Dnes je s pomocí možností digitálního tisku totéž mnohem rychlejší, levnější (ano, LEVNĚJŠÍ!) a opakovatelnější. A to i v oblasti barevného tisku, kde přibývají problémy s barevnou kalibrací celého procesu. Není to ale nic ve srovnání s tím, jakým očistcem museli procházet „analogoví autoři“. Jestliže nejlepší z nich dokázali v oblasti černobílé fotografie doslova zázraky, ne snad v otázce času nebo nákladů, ale určitě kvalitou srovnatelné s nejnáročnějšími dnešními inkoustovými tisky z nejsofistikovanějších pigmentových tiskáren, u barvy to rozhodně neplatilo. Tady jsou moderní technologie k nezaplacení.

Jako obvykle, to, co většina vítá s nadšením, tedy technický pokrok, je paradoxně přesně to, co některé tvůrce zahání zpět do temných komor, k větší náhodnosti a tím k jisté, většinou nechtěné, „originálnosti“ tamních výsledků. Přejme jim to!

Aby to nebylo úplně jednoduché, existuje i nemálo dalších tvůrců, kteří rádi využívají výhod digitálního pořízení i zpracování fotografií, přesto by ale výsledný produkt, tedy fotografii, rádi prezentovali jako ručně vyrobený originál. Někteří z nich jsou k tomu tlačeni galeriemi nebo samotnými kupci, kterým ani kvalitní digitální tisk není dost „nóbl“, především právě díky jeho dokonalosti a opakovatelnosti. Ani těm ale není v dnešní době těžké vyhovět.

Celá řada autorů vyvinula za tímto účelem vlastní modifikaci postupu, při němž se na tiskárně vytiskne pouze patřičně upravený „negativ“, většinou už ve finální velikosti, aby se kvalita výsledku nezhoršovala zbytečně dalším analogovým zvětšováním. Ten pak metodou osvícení kontaktu přenesou na klasický fotopapír, který známým způsobem vyvolají chemickou cestou. Nebo ještě „umělečtěji“, jako třeba Robert Vano ve své Platinové kolekci, na bavlněný papír, předtím ručně štětcem natřený světlocitlivou emulzí.

Vzniknou tak ruční nepravidelné okraje a výsledný obraz je skutečně „originální“ prací. Že jeho původním zdrojem může být (a je) tu digitální soubor z pětimegového kompaktu, jindy zase sken ze středoformátové filmové zrcadlovky, už nikdo neřeší. Případné zrno, šum nebo jiné digitální artefakty se spolehlivě ztratí nebo promění během tisku negativu a jeho nedokonalého kopírování na pozitiv. Že je výsledek pokaždé více či méně neostrý? No a co? Kupujete originál! Robert Vano navíc rád dodává, že ostrá fotka je u něho za příplatek, on dělá umění a ne kopie skutečnosti. Na ně si objednejte někoho levnějšího!

Podobného efektu snadno dosáhnete přímo v počítači, nevýhodou ovšem stále bude, že pokud výslednou fotografii nakonec standardně vytisknete třeba stokrát, bude pokaždé navlas stejná, zatímco s použitím technologie, popsané v předchozím odstavci se bude každý originální kus v řadě detailů lišit. Věčný souboj ruční práce s průmyslovou velkovýrobou!

Dobrá, nám bude stačit kvalitní digitální zvětšenina. Jak na to? Asi máte sami dobrý přehled o existujících technologiích, značkách, formátech, materiálech i cenách. Nemusím tedy zabíhat do technických podrobností, které najdete snadno jinde i na tomto serveru a které se navíc každou sezonu rychle mění. Můžu se s vámi ale podělit o vlastní zkušenosti a o to, co považuji za podstatné. Nebudu se přitom zabývat postupy profesionálních studií, která mají, na rozdíl od vás, neomezené finanční prostředky, nebo je alespoň dokážou ze svých zákazníků získat zpět.

Především se domnívám, že jediná použitelná technologie pro náročné fotografy (natož v domácích podmínkách) je inkoustový tisk. Laser je drahý na pořízení a levný v provozu, tiskne ale výstupy, podobné kopírce. Co je vhodné pro grafiky a korektory, na to se očima fotografa nedá dívat. Fóliový tisk je drahý, omezený na nejmenší formáty, na jeden materiál a maximálně na dva druhy povrchů.

O mnoha dalších, především průmyslových a velkosériových tiskových technologiích se zde z důvodu zaměření seriálu nemůžeme rozepisovat vůbec. Ale i tak se k rozsáhlé a zajímavé problematice fotografického tisku, alespoň k tomu v domácích podmínkách nejvhodnějšímu a nejčastěji používanému, tedy inkoustovému, vrátíme ještě jednou v příštím pokračování.




Takto obrazově „rozbitou“ fotografii vytiskne prakticky každá tiskárna bez problémů, ve stínu (modelčiny šaty) ale budou velmi často chybět detaily. Příčina není vždycky jasná na první pohled a musíte ji u neznámého zařízení nejprve odhalit metodou postupného vylučování viníků. Než se začnete zlobit na samotnou tiskárnu, zkontrolujte si hodnoty barev v jednotlivých kanálech anebo vytiskněte jednoduchou tónovou škálu odstupňovanou po 5 nebo 10 procentech černé, abyste viděli, co tiskárna zvládne. Jestliže vám ale kapátko grafického programu v inkriminovaném místě monitoru ukáže třeba 98% barvy, nedivte se následnému zalití kresby. Soubor jste pro tisk totiž připravili špatně vy.




Další ukázka typické fotografie, která na zářícím monitoru vypadá dobře, v tisku bez kvalifikovaných a citlivých úprav ale ztratí hodně detailů ve stínech. To nebude chyba konkrétní tiskárny, ale nedostatečně zkalibrovaného tiskového řetězce, nepoučené obsluhy barvicího pracoviště anebo principiálních odlišností různých barevných a zobrazovacích systémů.




Jemné přechody dopadnou mnohem lépe, má-li obraz viditelné zrno a tedy všude alespoň minimální kresbu. Tvar a charakter zrna se ale může v závislosti na použité technologii tisku dost změnit i v závislosti na zvětšení. Nutno předem vyzkoušet a optimální hodnoty si zapsat a uložit pro příště.




Nemusíte se pokaždé snažit o maximální využití formátu papíru. Často je naopak vhodnější nešetřit a ponechat volný okraj jako paspartu. Zadáváte-li ale tisk externímu dodavateli nebo minilabu, nezapomeňte mu v objednávce naznačit, jak má výsledek vypadat. Jinak se může stát, že přestože máte soubory dobře připravené včetně okrajů, obsluha to může chápat jinak. Bude se domnívat, že jste jen „zapomněli“ a obraz „vylepší“ přepočítáním. Jindy vám zase zavolají, že váš soubor nemá dostatečné rozlišení, na což usoudí, aniž by se namáhali studovat fyzické rozměry souboru, z „příšerného šumu“ v obraze. Podle vás jde přitom o umění a to krásné zrno vám dalo vážně práci. Bývá skutečnou lahůdkou s takto vzdělanou obsluhou laboratoře diskutovat, hlavně, když vám nehoří termín. Domácí tisk je jistě o něco dražší a časově náročný, hlavně ve fázi učení, ale podobných „radostí“ vás navždy zbaví. Stejně jako kdysi vlastní temná komora.
Nejnovější články
Hasselblad Stellar II, přejmenovaný kompakt Sony RX100 II Hasselblad Stellar II, přejmenovaný kompakt Sony RX100 II
I když nedávno bylo zrušeno designérské studio, které Hasselblad používal k návrhu přejmenovaných kompaktů Sony, objevil se ještě model Stellar II, který vychází ze známého profi kompaktu Sony Cyber-shot RX100 II.
26.11.2014,  aktualita,  Milan Šurkala
1" vs. APS-C: Sony RX10 vs. Nikon D3300+18-140mm 1" vs. APS-C: Sony RX10 vs. Nikon D3300+18-140mm
Dnes si zkusíme odpovědět na otázku, jak je na tom ultrazoom s 1" a F2,8 objektivem ve srovnání s APS-C zrcadlovkou a 18-140mm F3,5-5,6 objektivem. Jak na tom bude šum, dynamický rozsah, hloubka ostrosti, hmotnost nebo třeba rozměry?
26.11.2014,  recenze,  Milan Šurkala,  40 komentářů
ACDSee for iPhone, oblíbený program nyní i pro iPhone ACDSee for iPhone, oblíbený program nyní i pro iPhone
ACD Systems nyní uvádí aplikaci ACDSee i pro smartphony Apple iPhone. Aplikace nabídne např. plně manuální kontrolu nad expozicí i ostřením a soustředí se také na fotografování dnes velmi populárních selfie.
25.11.2014,  aktualita,  Milan Šurkala
Doporučené fotoaparáty: listopad 2014 Doporučené fotoaparáty: listopad 2014
Pokračujeme v cyklu článků pro snadnější výběr kompaktu nebo fotoaparátu s výměnným objektivem. Vybíráte nový přístroj? Pojďte se s námi podívat, které modely jsou v jednotlivých kategoriích ty nejlepší.
24.11.2014,  návod,  Milan Šurkala,  3 komentáře
Anketa: Který CSC systém je nejlepší? Anketa: Který CSC systém je nejlepší?
Do CSC systémů (kompaktů s výměnnými objektivy) už dnes pronikli v podstatě všichni výrobci. Přesto jsou některé systémy mnohem lépe rozjeté než ostatní. Který z nich je podle vás nejlepší a má před sebou nejzářnější budoucnost?
24.11.2014,  anketa,  Milan Šurkala,  60 komentářů