Ejhle člověk 7: Rodina a příbuzní

Druhé Koho? – rodina a příbuzní

Ve skutečnosti jinde jen výjimečně tak často platí, jako zde, že „kovářova kobyla chodí bosa“. Ano, rodinných fotografií vzniká na světě v každém okamžiku nejspíš zdaleka nejvíc, ale jen málokterá z nich by ve finále splnila náročná kritéria na řemeslnou kvalitu, nápaditost, obecnou zajímavost a trvalou platnost. Není nic nudnějšího, než uspávat hosty typickým tlustým albem z dovolené nebo nověji stovkami fádních fotografií nahraných bez výběru do webové galerie. Kdyby byly alespoň doopravdy příšerné, mohly by oslovit alespoň sběratele bizarností. Ale ony jsou jen šedivé, nudné, bez trochy snahy nebo nápadu.

Není ale nijak zvlášť těžké to změnit. Zkuste k rodinné fotografii přistupovat podobně, jako k jinému svému fotografickému projektu nebo k zakázce. Každý zákazník vám nemusí být sympatický, přesto se budete snažit (pokud máte nějakou tu profesionální čest) v rámci možností maximálně vyhovět. S příbuznými je to totéž. Pomiňme nyní časté snahy o vychytralý přístup některých z nich typu: „Přeci nebudeme utrácet za ateliér a tisk fotografií, vždyť zeťák taky fotí, zmákne nám tu svatbu zadarmiko!“
Velká většina lidí fotografuje především při zvláštních příležitostech. Dovolená mezi nimi hraje určitě prim. Přesto i tady, v atraktivním a neokoukaném prostředí, vznikají v naprosté většině snímky v tuctové a jalové. Ne vždycky za to může časový stres a nevhodné světlo nebo počasí. Spíše to bývá nezkušeností, nedostatečnou znalostí možností nastavení svého přístroje, nebo docela obyčejnou leností. Přitom mnohdy i při závodní rychlosti absolvování různých poznávacích výletů můžete fotografovat významný objekt i několikrát z různých úhlů, vzdáleností, v odlišném osvětlení. Využijte toho a hledejte vždycky tu nejlepší variantu. A jen tu později prezentujte. Všechno před tím jsou jen pracovní verze a nikdo je nemusí vidět, oslabují totiž účinek výsledku. Nevěřte těm, kdo tvrdí opak. Stejně to dělají třeba i filmaři, hodní toho jména.
Vyfotografovat rodinku na zajímavém místě je běžná a přirozená snaha každého turisty. Lze to udělat tuctově a tisíckrát stejně – anebo lze hledat pokaždé nějaký nový, zajímavější přístup, jak skloubit postavy s prostředím.

Každý ale nemyslí při fotografování jen na peníze. Pro značnou část z nás je fotografie krásná zábava s trvalými (a s plynutím času čím dál cennějšími) výsledky. Rozhodneme se třeba dokumentovat životní příběh nějakého člena rodiny, nejčastěji dítěte. Nebo i celé rodiny. Důležitý je základní koncept, třeba jen jednoduše načrtnutý, ale realizovatelný scénář. Z něho vyplyne, co, kde a kdy je třeba fotografovat, co nesmíme propásnout. Pokud půjde o sérii dokonale zaranžovaných a nastylizovaných ateliérových portrétů celého příbuzenstva, použitých následně třeba pro zhotovení reprezentativního rodokmenu, bude celkem lhostejné, kdy konkrétně a v jakém pořadí jednotlivé členy rodiny zachytíte. Můžete se s nimi domlouvat tak, jak k vám mají cestu nebo je postupně a systematicky objíždět.

Pokud ale například vymyslíte koncept, který stojí na pravidelném fotografování nějakého dítěte (známý je krásný nápad s použitím stále stejného trička dospělé velikosti a stále přesně stejného místa na starém dvorku po dobu několika desítek let), například pokaždé v den jeho narozenin, musíte mít bezpodmínečně po celou dobu trvání projektu k dispozici potřebné rekvizity. Například po celých třicet let opatrovat to tričko. Musíte si vy i model pokaždé a opět bezpodmínečně v daný den udělat čas, stůj co stůj.

Bude to náročné. Ne na fotografické schopnosti, ale na ty manažerské, organizační, na vaši spolehlivost, vůli a zodpovědnost. A výsledek bude mít vysokou dokumentární a třeba i uměleckou hodnotu, jen tehdy, vydržíte-li až do konce.

Méně náročné a velmi oblíbené jsou dvojice snímků „Dříve a Nyní“. První fotografii jste zhotovili kdysi dávno a třeba jste to ani nebyli vy, ale váš otec nebo dědeček. Znáte místo, datum pořízení a aktéry záběru. Stačí tedy domluvit s nimi zhotovení srovnávací fotografie po x- letech, nejlépe k datu nějakého kulatého výročí tehdejší akce.

Může to ale být i docela obyčejný portrét k životnímu jubileu. Ten byste neměli odbýt jen tak nějakým cvaknutím mezi dveřmi. Řádná příprava, vhodné oblečení, u žen předchozí návštěva kadeřníka plus vhodné líčení, to vše by mělo být při podobných hrátkách samozřejmostí, leč není. Nejde o to, dělat z každého modelku nebo si hrát na někoho, kým nejsme. Nebude to ale všední fotografování a do divadla nebo do společnosti také nechodíte ve vytahaných teplácích a v trepkách, nebo vy ano? A neargumentujte tím, že jdete jen do hospody a tam že to stačí!

Určitě je možné vytvořit kvalitní a nadčasovou fotografii někoho blízkého nebo dokonce celou sérii akčních záběrů i během naprosto všedního, každodenního počínání. Matku ve staré kuchyni při přípravě oběda, dědu při kosení louky, sestry při stavbě bazénu nebo při dovádění se psem. V takových situacích by bylo sváteční oblečení nebo líčení nesmyslné a kontraproduktivní.

To ale neznamená, že nebudete před každým záběrem pečlivě vybírat nejlepší možné světlo, charakteristické prostředí, nerušící pozadí, že nemůžete vyrovnat třeba jen provizorní odraznou deskou příliš vysoký kontrast světel a stínů… Nefotografujte jako diletanti, neříkejte (a nenechte si ani fotografovanými namluvit), že na tom nezáleží, že je to jedno, že to stačí. Mějte vyšší cíle! Stačí to tehdy, když už žádný detail nelze zlepšit!

Pokud se rozhodnete, ať už aranžovaně, nebo realistickým reportážním způsobem, zachytit podobu jednotlivých členů vašeho příbuzenstva, použijte taktiku tvůrců rodokmenu. Nejdůležitější je co nejdříve „vytěžit“ ty nejstarší, nemocné nebo jinak ohrožené. Jejich případná budoucí nedostupnost pro váš zámysl nemusí mít ale pokaždé jen tyhle smutné důvody. Někdo může na léta odcestovat do vzdálené ciziny, jiný se ožení nebo vdá a stěhuje se kamsi daleko. Plánujte s předstihem, uvažujte prakticky. Čím rozsáhlejší soubor míníte připravit, tím víc na podobných „maličkostech“ může záležet.

A vůbec v podobných projektech nezapomínejte na nejstarší členy vaší rodiny. Kromě toho, že mohou mít často zajímavou fyziognomii - každý zkušený fotograf vám potvrdí, že se v rozporu s obecným názorem lidé vyššího věku fotografují mnohem lépe, než „krásní“ mladí a nadějní, protože u nich je prostě více „co“ fotit – jejich fotografie budou mít dříve a jistěji i svoji historickou hodnotu.

I jim samotným jistě zalichotí, když se jim budete věnovat a když si vyslechnete jejich příběh. Vyhraďte si na ně čas. Fotografování není jen o cvakání, nechovejte se jako bezcitní roboti. Je také o vcítění, o scénáři, o příbězích, o vztazích. Třeba tak získáte i nové informace a inspiraci pro další zajímavý cyklus.

Příbuzné ovšem nemusíte fotografovat jen samy za sebe, jako členy vaší rodiny. Proč byste je, pokud se u nich setkáte s pochopením k vaší zálibě či profesi, nemohli využít jako skutečné modely? Zajímá-li vás inscenovaná fotografie, mohou být bratr, sestra, manželka nebo dítě vašimi prvními a nejlepšími spolupracovníky. Jsou prakticky kdykoliv po ruce a pokud je dokážete nadchnout pro svůj záměr, nemusíte se složitě domlouvat s někým, kdo za vámi pojede pokaždé přes půl města nebo republiky. Divácky a historicky velmi vděčná a přitom nenáročná hra na „Před a po“. Funguje dokonale a je jen někdy trochu náročnější na organizaci. Za výsledek ale těch pár minut námahy stojí vždycky. Určitě si to zkuste!
Pokud platíte v rodině za zkušeného fotografa, budou se na vás všichni příbuzní obracet s každou potřebou tohoto typu. Někdy jde o nevybíravý pokus o sprosté využívání (nafoť nám tu svatbu a dostaneš řízek), často o nudnou rutinu (minule mě na tu občanku udělali tak otřesnou podobenku, ty to určitě umíš líp). Ale občas se i mezi příbuznými může vyskytnout zajímavá příležitost – třeba když se sestřenka hlásí do soutěže krásy (Miss drůbežárna) a potřebuje fotku v plavkách. A je to kus. Až vyhraje, bude to i vaše zásluha. Dejte si záležet a snažte se splnit úkol, ale zároveň se i trochu podepsat, odlišit, neomezujte se jen na primitivní rutinu. Příště už budete pro tuhle soutěž určitě fotografovat všechny přihlášené!
Je jasné, že vaše dcera nemůže mít takové ty obyčejné fotky, jako její spolužačky. Jste přece fotograf a nemůžete dopustit, aby vás někdo za vašimi zády pomlouval. Nezapomínejte, že na tváři, na oblečení a na postavě modelu nezáleží. To všechno je jen objektivní realita, která se ale pro vás musí stát jen výchozím materiálem, hlínou, ze které vymodelujete jedinečnou sochu. Ta už nebude objektivní, ale vaše! A čím ji vymodelujete? No, samozřejmě, že ne fotoaparátem! To je jen světlotěsná krabice a pár sklíček, nic víc v něm nehledejte. Modelovat musíte světlem, proto se tomu také říká fotografování. Na tom se nic nezměnilo ani za 150 let.
Tomu se to fotí, když má před objektivem krásnou profesionální modelku? Omyl. Na tom, jak vypadá model, vůbec nezáleží, to je realita, za kterou autor nemůže. Ale za to, jak si s ním poradí, jak ho nasvítí, jakou mu udělá fotografii, za to vždycky ano. Jen to je jeho práce a jen tu je třeba hodnotit. Jestli vám někdo snímek chválí slovy: „To je ale krasavice, ta se ti povedla“, je to vždycky nepochopení smyslu fotografie. Buďto vaše nebo divákovo. A slyšíme ho denně.
Neměli byste oddělovat Tvorbu a cvakání. Teď fotografuji, pracuji v ateliéru, připravuji promyšlený cyklus, výstavu – a teď jsme na procházce s rodinou, tak cvaknu něco do alba. Chyba. Podepsáni jste pod každou fotografií, kterou pustíte do oběhu. Vždycky to nemusí být zázrak umění (a ani nebude), ale pokaždé by měl snímek splňovat alespoň základní kritéria slušného řemesla. Nebojte se, stačí opravdu málo, aby se vaše album povzneslo nad 90% jeho konkurentů. Většina lidí totiž takhle vůbec nepřemýšlí. Až když přijdou na kafe a ukazujete si navzájem tyhle rodinné obrázky, začne i jim být při tom srovnání něco divného. Jen nevědí, co to je.
Někteří naši blízcí už tu s námi nejsou a lepší fotografii už jim nikdy neuděláme. Je proto velký rozdíl, jestli jste tomu poslednímu fotografování věnovali všechen svůj tehdejší um, pozornost a zkušenosti, nebo ne. Už to nevylepšíte a vždycky už si je budou všichni pamatovat takhle. Myslete na to včas!
Určitě se tak nějak považuje za samozřejmé, abyste se jako fotograf účastnil všech významných rodinných událostí a nikdy nenechal doma svůj fotoaparát. Má to své nepříjemné stránky v podobě očekávání, občas obtěžujícího zavazadla navíc atd., na druhé straně se vám ale často naskytne možnost zachytit a zvěčnit i momenty, které by následně (nebýt vaší dokumentace) mohli mít mnozí tendenci popírat nebo vykládat zkresleně. Pokud si osvojíte umění pohotové akční reportáže, pokud budete pracovat systematicky a ovládnete dokonale svůj přístroj, garantuji vám, že se následně nad promítáním záběrů třeba z tradičního maturitního plesu budou všichni bavit mnohem víc, než nad nudnými statickými skupinkami s obligátní desítkou červených očí na černém pozadí.