Foto okolo kol 03: Co je doma, to se počítá

Co je doma, to se počítá

Říká se, že každé auto vám udělá radost jen dvakrát v životě. Poprvé, když ho koupíte a podruhé, když se vám podaří ho dobře prodat. Mezitím jsou s ním jenom starosti. Pro motorky a další samohyby platí totéž a něco na tom jistě je, jak potvrdí každý z vlastní zkušenosti. Je zajímavé, že zvýšená péče o takové vozidlo se soustředí většinou rovněž právě jen do těchto dvou krátkých etap vašeho společného soužití.

S novým nebo zánovním automobilem často zároveň kupujeme nové pneumatiky, leštěnky a pasty, přívěsky na klíče a značkové čepice. Postupně tohle nadšení obvykle pomalu vychládá a začneme auto brát jako samozřejmou součást vybavení domácnosti. I péče o něj se často z nedostatku času nebo ochabujícího nadšení omezí jen na to nejnutnější. Ale to se opět, byť jen nakrátko, změní k lepšímu těsně před prodejem nebo výměnou za (doufejme lepší) nový model. Tehdy znovu zuřivě leštíme, zakrýváme nedostatky nebo v lepším případě skutečně seriózně opravujeme, černíme pneumatiky, vyměňujeme gumové potahy pedálů a tepujeme čalounění interiéru. To vše s nadějí na vyšší prodejní cenu a větší zájem potenciálních kupců.

Do stejných období spadá také největší zájem o kvalitní, ne jen tak ledajaké fotografie takového vozu. Nejprve z lásky a z okouzlení, nakonec na památku, jako ilustraci inzerátu, jako doklad mimořádného stavu a tím zdůvodnění nadsazené ceny.

Nadšenci do aut a motocyklů, sportovci, cestovatelé, sběratelé, veteránisté, tuneři a restaurátoři mají pochopitelně zájem o pokud možno dokonalé fotografie vozidla i mezi těmito dvěma krajními fázemi. Potřebují (chtějí) dokumentovat stav před a zejména po renovaci, před náročnou expedicí, po vítězném závodě, po nalepení nové samolepky nebo ručním nakreslení dokonale rovné a neskutečně tenké „strip“ linky na bok karoserie.

Většinou se podobné záběry realizují svépomocí. Nakonec jeden z nejrozšířenějších omylů lidstva, hojně a záměrně šířený výrobci fotoaparátů, nás denně utvrzuje v tom, že fotografovat umí každý, jen mít ten správný přístroj. Málokomu se chce utrácet „zbytečně“ nebo se jen trpělivě domlouvat s dalšími osobami a přizpůsobovat jim svůj nabitý časový harmonogram.

Jsou ale naštěstí i motoristé, majitelé unikátů a lidé movití, kteří si svoje omezení v dané oblasti, nebo i jen nedostatek času a zkušeností uvědomují a objednají si pro takové náročnější fotografování někoho povolanějšího, třeba právě vás. Jak tedy na to? Jak co nejlépe vyfotografovat svoje nebo cizí vozidlo, aby výsledek nevypadal, jako krajina s barevnou skvrnou někde v dálce anebo rozmazaný webový snímek z ukrajinského autobazaru?

Předně je třeba odolat pokušení fotografovat tam, kde zrovna stojím vozidlo tak, jak právě vypadá, fotoaparátem a objektivem, které mám momentálně v ruce a s nastavením, co zbylo ze včerejšího výletu nebo svatebního veselí. Tenhle snímek by měl být trochu promyšlenější. Vždyť snad ani jeho životnost nebude jepičí a neskončí jedním prohlédnutím na návštěvě u známých nebo v kanceláři.
Přechodový typ mezi dokumentem z cest, o němž jsme psali minule a mezi pokusem o atraktivní záběr rodinného automobilu v zajímavém a nerušícím prostředí. S přípravou záběru jsme si ale moc práce nedali a je to vidět. Záběr je použitelný, avšak nenadchne.

Škoda Octavia kombi první generace byla nejoblíbenější ve verzi s uhrkaným „tédéíčkem“. Nudný, spolehlivý a praktický stěhovák. Ale byly i jiné a zajímavější možnosti, třeba rychlá verze RS nebo i levnější, nedoceněný klasický atmosférický benzínový dvoulitr. Ten navzdory předsudkům netrpěl nijak přemrštěnou spotřebou, nabízel mohutný zátah a každému uživateli s hudebním sluchem poskytoval navíc i nádherný zvuk, ne nepodobný americkým velkoobjemovým „bublákům“. Poháněl i vůz na fotografii.
Další tři ukázky nedotaženého přístupu. Na té první je automobil dobře ošetřený a připravený na fotografování. I úhel záběru, zdůrazňující mohutnou kapotu, odpovídá. Prostředí je ale příliš roztříštěné a rušivé objekty příliš blízko. Buick z počátku padesátých let měl, stejně jako řada jiných velkých amerik té doby, tři nebo čtyři „povinné“ falešné otvory na obou předních blatnících jen proto, aby na vás prozradily, máte-li pod kapotou plnotučný prestižní osmiválec, anebo jestli jste šetřili na nepravém místě a vozíte se v pouhém šestiválci.

Uprostřed vidíme důsledek příliš malého fotografova odstupu, nutícího jej k užití extrémně širokoúhlého ohniska. V tomto případě ještě můžeme případné kritiky odpálkovat tvrzením, že jde o autorský záměr a osobitou interpretaci opulentních rozměrů příslušné čelní masky. O deset let mladší kolega vozu z horního obrázku.

Stačilo zaparkovat tuhle originální stavbu typu Hot Rod o kousek dál od automobilů v pozadí, a vše mohlo být v pořádku. Nadhled i použité ohnisko sedí, rovná, prakticky monochromatická plocha okolo něj dává vyniknout tvarům karosérie, pestrému dvoubarevnému laku i typickým bělobokým pneumatikám. Majitel se ovšem neobtěžoval ani uklidit v interiéru a tak tento záběr bohužel příliš nevybočuje z kategorie tuctových momentek.

Můžeme začít umytím, pečlivým osušením a nablýskáním celého vozidla, včetně disků kol, pneumatik, oken a všech dalších viditelných částí. Nejspíš to nebude možné provést přímo na místě fotografování (protože asi nebudeme chtít fotografovat před myčkou nebo v louži saponátu před naší garáží) a proto nezapomeneme po přejezdu nebo dotlačení na konečné místo znovu zkontrolovat všechny detaily a odstranit zjištěné vzhledové nedostatky, ostřik blatníků od kol, špinavé pneumatiky, otisky prstů na laku kapoty, dveří atd.

Výjimkou budou vozy typu off-road, u nichž naopak špína a bláto mohou evokovat drsnost a odolnost. Stejně tak cestovatelské nebo sportovní vozidlo po několikaměsíční expedici nebo po absolvování rallye Paříž-Dakar nebudeme zbavovat prachu a pohmožděnin, které dodávají patinu, autenticitu a originalitu.

Zvolíme vhodné prostředí a pozadí záběru. Nejen z hlediska přehlednosti kompozice, ale také logiky tématu, tvarově i barevně nerušícího pozadí, ale i potřebného fotografova odstupu a možnosti použití objektivu s ideální ohniskovou vzdáleností. Co je platné, že máme nová vrata od garáže a automobil se před ní tak pěkně vyjímá, když kvůli tomuto umístění v malém prostoru musím fotografovat skrze mříž oplocení anebo použít extrémně širokoúhlý objektiv, který zbortí původně rovnoběžné linie boku karoserie?
Řekli jsme umýt a před fotografováním důkladně osušit celou karoserii. Ale výjimky potvrzují pravidlo a mohou ozvláštnit i náš snímek, jako zde. Jde-li nám o zajímavý detail, výtvarný účinek nebo dokumentaci konkrétního prvku (čalounění zadní poličky, historická nálepka na zadním okně veteránu), proč ne?

Nezapomínejme na kontext a interakci s prostředím. Bylo skutečně nutné fotografovat nablýskaný Cadillac Eldorado Biarritz před servisem Volkswagenu, byť by měl elegantní skleněnou fasádu, nebo jde o ignoranci, neúctu a šlendrián? Zpátky přes oceán ho asi kvůli fotografování nepovezeme, ale nebyl by lepší alespoň nějaký bilboard na Coca-colu nebo podvečerně rozsvícený fastfood, případně ověnčená rampa fanouškovského srazu? Nechtělo by to zvětšit vzdálenost od posprejované zdi v pozadí, aby se trochu rozostřila? Neměla by na zadním sedadle nebo přímo za volantem sedět vnadná blondýnka v květovaných šatech?

Nesmírně důležité je i samotné umístění a nasměrování vozidla, stejně jako natočení jeho kol, stažení nebo naopak uzavření oken, dveří, natažení nebo sbalení plátěné nebo plechové střechy, uklizení interiéru a ponechání jen těch prvků, které vědomě zachytit chceme. Vlaječky, dečky a polštářky, řidičské rukavice nebo tmavé brýle či hromádka cédéček mohou pro nezasvěcené vypadat poněkud infantilně nebo až kýčovitě, fandy a znalce ale spolehlivě potěší, na rozdíl od zbytků svačiny, neuklizeného spacího pytle, zahradní hadice a igelitových tašek s víkendovým nákupem.

Každý automobil, čtyřkolka, motocykl nebo třeba sněžný skútr vypadá nejlépe z jednoho konkrétního úhlu, což dobře vědí jeho výrobci a prezentují ho tak v reklamních materiálech. Nebojte se tedy jejich pohled okopírovat nebo se mu alespoň přiblížit, protože technické a světelné brilance profesionálních možností dosáhnete stejně jen těžko.

Ale třeba máte vlastní záměr. Chcete zdůraznit nové potahy na sedadlech, líbí se vám čerstvě pořízené hliníkové disky kol. Zabudovali jste do přístrojové desky větší obrazovku s navigací? Nebo jste jako tisíce skromných uživatelů Tesco-tuningu jenom přišroubovali rádoby chromovanou koncovku výfuku? Váš úhel pohledu a vaše nasvícení plánovaného záběru musí prodat co možná nejatraktivněji právě tento konkrétní a jedinečný detail. Ano, vhodné světlo by mohlo být celou samostatnou kapitolou tohoto tématu.

Automobily jsou rozměrné objekty, potřebují spoustu místa samy o sobě a navíc ještě dalšího volného prostoru kolem sebe, mají-li dostatečně vyniknout. Ve stísněné garáži nevyfotografujete dobře nic, snad kromě dílčího detailu. Trochu lepší je situace u přeci jenom menších motorek. Jinak jsou ale garážové nebo dílenské prostory tematicky vhodným prostředím, ať již supermoderně vybavené nebo naopak zašlé a plné patiny a nostalgie. Dokážeme-li se ovšem úspěšně popasovat s jejich, většinou velmi členitými detaily, všudypřítomnými různobarevnými nástroji a skvrnami od oleje.

Zaparkované auto, od kterého máte klíčky v kapse, ani motocykl na stojánku nikam sami neujedou. Máte dost času i na hodně dlouhou expozici. Množství světla tedy není takový problém, jako jeho kontrast, barevnost a další atributy. Nebojte se hodně clonit, především když fotografujete z větší blízkosti a plochy, které snímáte, nejsou rovnoběžné s rovinou zaostření. Nebuďte líní použít stativ, nebo alespoň zabudovaný stabilizátor. Každý poučený nebo i jen docela obyčejně přemýšlivý divák bude vidět, že vozidlo stálo a neeexistuje proto žádný důvod ani omluva pro to, aby nebylo na snímku zachyceno ostře. Ledaže by šlo o umělecký záměr a vy jste doufali, že si vás všimne někdo, kdo už je běžným standardem znuděný.

Na závěr trochu popřu vše dosud řečené. Jakékoliv způsoby a varianty snímání, sebebláznivější nápady, pokud je dokážeme zrealizovat, jsou možné. Každý jednotlivý detail může vypadat jinak a odlišně od toho, co jsme popsali výše. Kdy? Bude-li ve výsledku působit smysluplně, zajímavě a v souladu s plánem a zadáním. Konečnou fotografii dokáže proměnit z nudného standardu v zážitek i nepatrná změna místa snímání nebo denní doba.

Pracujte tedy s rozmyslem, nechvátejte, vracejte se na stejné místo několikrát, vymýšlejte nejrůznější možná oživení záběru s pomocí rekvizit, modelů, zdánlivě nevhodného výřezu, méně okoukaného úhlu pohledu, celkově posunuté barevnosti nebo kontrastu, fotografování přes komerční nebo ručně vyrobené filtry, za prudkého deště nebo těsně po něm. Staňte se alespoň na chvíli z obyčejného nadšeného řidiče skutečným tvůrcem a prostě tvořte!
Automobil se stafáží, oblíbená varianta fotografování vlastního (nebo i cizího) objektu vášní, ať už toho plechového nebo živého. Pokud ale upřednostňujeme skutečně vozidlo, je druhý způsob umístění figury rozhodně vhodnější. Naopak louže je daleko lépe využita na horní ukázce, na té dolejší je rušivým prvkem.

Honda Civic 3D dělá, co může, aby vypadala sportovně a neodolatelně, na Ferrari 360 Modenu ale nemá sebemenší nárok, ani kdyby ta neměla navíc stahovací střechu. Naopak její „americké“ válečné zbarvení leckterý fanoušek italských plnokrevníků vydýchá jen obtížně.
Názorná ukázka, jaký vliv má rozdílné osvětlení, úhel záběru i roční období na výsledek. Místo i automobil jsou identické. Dramaticky se ale proměnila celková silueta, světelný kontrast, celková barevnost snímku i množství rušivých reflexů. V extrémním počasí nebo osvětlení, při použití různých objektivů a místa umístění fotoaparátu by pochopitelně uvedené rozdíly mohly být ještě mnohem větší.

Honda Civic, ač pětidveřová a mimořádně prostorná i praktická, tuto skutečnost svým tvarem a umístěním kliky zadních dveří neobyčejně úspěšně maskuje a tváří se jako plnokrevný sportovní hatchback. A také tak jezdí, se všemi pozitivy v oblasti řízení a motoru, ale i negativy, především pokud jde o komfort naladění podvozku.
Už víme, jak ne, takže jak ano? Například takhle, zejména pokud jde o ideální rozmístění hlavních prvků v obraze, ale i o atraktivní barevnost nebo mírně heroizující úhel pohledu. Honda CBF 600 Hornet z konce devadesátých let.
Anebo takhle, trváme-li na postavě v záběru. Nesnažme se vždycky jen o celkové (často již sterilní a nudné) záběry z dálky. Vozidlo nemusí být v záběru vidět pokaždé celé, pokud na tom trváte, pořiďte snímků několik. Daleko zajímavější může být totiž originální kompozice s využitím nerušících prvků konkrétního prostředí, nebo tajuplná světelná atmosféra, zde vytvořená náročným doplňkovým svícením několika přenosnými světelnými zdroji. Krásná dívka může být považována za klišé, do světa rychlých kol ale neodmyslitelně patří a kdo nezná pravidla žánru, měl by je nastudovat, než se odváží je případně občas porušit. Temné nebe výjimečně hrálo na naší straně.

Porsche Cayman je dokonalý sporťák, ale má velkou celoživotní smůlu. Vždycky bude totiž působit jen jako mladší brácha a úsporná varianta vedle ikonické 911.
Pokus o náročnější fotografii se může odehrávat i ve vlastní, třeba v té nejoprýskanější garáži. Její ošuntělost naopak dodá patřičnou atmosféru a vhodný kontrast ke krásné modelce a k nablýskanému modernímu stroji. Daleko větší problémy bude dělat nedostatek volného prostoru a odstupu. Zde vadí například zelené umývadlo nad zadním kolem nebo dotyk zpětných zrcátek s okrajem police. Pokud nelpíte na naprosté realističnosti záběru, pomůže například pečlivá retuš nebo výběr a odbarvení, případně zesvětlení či ztmavení celého pozadí. Vyzkoušejte i veřejné podzemní garáže nebo parkovací domy s dostatkem přirozeného a zajímavého světla. Tam se budete vy i motocykl cítit mnohem volněji. Především modelce by tam ale občas mohla vadit absence soukromí. Honda CBF 600 Hornet z roku 2010.