Foto okolo kol 11: Prach a bláto

Prach a bláto

Spoustu věcí už známe a můžeme je při fotografování rychle jedoucích vozidel, jejich technických i výtvarných detailů, jakož i lidí kolem nich, použít stejně dobře na asfaltu, jako v terénu, v bahně či na polní i lesní cestě. Zůstávají všechny známé potíže s technikou i nároky na znalosti pravidel konkrétního sportu, neobejdeme se bez nutnosti občas bleskurychlého postřehu ani bez nezbytné investice do odpovídajícího základního vybavení.

I fotograf s omezenější výbavou nebo s pomalejšími reakcemi si tu ale opět může najít svoji parketu a dokáže určitě najít celou řadu fotogenických scén, technických detailů i emocionálních lidských portrétů a momentek, především v zázemí, v depu, mezi organizátory a diváky. Všude tam se většinou obejde i bez drahých speciálních objektivů a další jednoúčelové výbavy, postačí i docela obyčejný slušnější kompaktní fotoaparát.

Vše minule i dnes napsané příslušně platí i pro velmi oblíbené přechodové disciplíny mezi asfaltem a opravdovým terénem, jakými jsou automobilové rallye, motocyklové závody supermoto nebo plochá dráha, případně nově u nás šířené a fotograficky mimořádně atraktivní flattrackové závody na hliněném oválu.

Ale nemylme se! Přírodní, na první pohled idylické prostředí, dokáže být ve skutečnosti i značně agresivní. Nejen pro přímé aktéry, ale i pro fotografy. Své by o tom mohl vyprávět kdekterý zemědělec nebo obyvatel venkova a souvisí to především s faktem, že lidstvo stále ještě nedokázalo poručit větru a dešti.

Prachu i bláta si totiž užijete všude v terénu mnohem víc, než ve městě, na silnici nebo na víceméně sterilních umělých okruzích. Je to sice na pohled velice fotogenické a obrázkům to velmi svědčí, veškeré pohyblivé součástky aut, bicyklů i motorek ale naopak o to víc trpí a jejich životnost se rapidně zkracuje, ať už jde o ložiska, řemeny, řetězy, těsnění, pružiny nebo pneumatiky. To by nás, coby fotografy, nemuselo nijak zvlášť trápit, kdyby na tom nebyla naše drahá a choulostivá technika úplně stejně.
Klasický záběr čtyřkolky Can-Am v plné jízdě. Expoziční čas byl zvolen záměrně poněkud delší, než by odpovídalo snaze o celoplošně perfektně ostrý záběr. Vypadal by totiž strnule a uměle. Utrpěla by i jeho přehlednost a čitelnost, neboť i pozadí, byť třeba ležící mimo hloubku ostrosti, by bylo se svými mnoha detaily rušivější. Metodou sledování objektu jsem docílil relativně ostřejšího podání postavy a korpusu vozidla oproti točícím se kolům, a právě i vůči okolnímu prostředí. Okamžik záběru jsem zvolil tak, aby se přední kola právě zvedla od země následkem prudké akcelerace, což přidá fotografii na napětí a dynamice.

Zbývá jen vhodně umístit našeho hrdinu do formátu. Podle klasických pouček by u pohybujícího se objektu mělo být vždy ponecháno více volného prostoru, než za ním. Je to sice klišé, ale prostě to funguje! Divák vnímá pohyb jako rychlejší, neukončený, s možným dalším vývojem. Nejhorší by asi bylo umístit vozidlo přesně středově, což už samo o sobě působí staticky, a navíc ořezat „zbytečné“ okolí těsně kolem dokola, snad aby byla čtyřkolka s jezdcem v rámci daného formátu co největší. Takto těsný výřez by nejspíš fungoval, pokud by vše ve scéně nehybně stálo, jakýkoliv dojem pohybu by však spolehlivě umořil.
Něco jiného ovšem je, zvolíme-li výřez opačný, tedy pokud ponecháme více místa za vozidlem, než před ním. Dojem pohybu nebude nijak narušen, příručky, nepříručky. Výsledný dojem bude ale trochu podobný tomu, nastavíme-li při fotografování pohybu bleskem synchronizaci na druhou lamelu, místo na první. Oba způsoby jsou technicky i obrazově (kompozičně) možné, pokaždé ovšem dostaneme naprosto jiný účinek. Kterou z obou možností zvolíme, záleží tedy na našem záměru a rozhodně to není „jedno“! Více prostoru ZA vozidlem, než před ním může podle kontextu znamenat, že odjíždí, místo aby přijíždělo, loučí se, mizí, uniká. Anebo za sebou třeba jen efektně víří prach a stříká bláto, což také určitě stojí za zaznamenání. Hlavní objekt fotografie se v tom případě jaksi virtuálně prodlužuje až za vozidlo.

Bláto a především okem neviditelný jemný prach se dostane úplně všude, pokud není daný prostor pečlivě chráněn speciálním těsněním. Spolu s vlhkostí se vzápětí mění v agresivní brusnou pastu. Ještě horší agresor je obyčejná sůl, ať už mořská (obsažená i v přímořském vzduchu!) nebo ta naše posypová. Terénní závody se totiž konají v zimě, v létě, na prosolených cestách, v pobřežních dunách i na poušti, v lese i na poli, v dešti i ve vedru, ve vlhkých tropech i ve věčně zasněžených horách nebo na dalekém severu.

Cestování dnes není žádný problém, snad kromě toho času a financí. Švédská rallye, Paříž-Dakar, motorkářský enduro výlet do Maroka, truck-trial, bahenní maraton pro čtyřkolky i těžké nákladní vozy, závody v hodu motocyklem (oficiálně nazývané „do strmého vrchu“). Všude tam dnes potkáte houfy Čechů a každý z nich má fotoaparát nebo dva.

Kompletní sadu pracho- a vlhkoodolných těsnění má přitom jen hodně drahá zrcadlovka a k ní příslušející (opět cenově odpovídající) speciální objektivy. Ano, jako bych vás slyšel: ještě dnes tolik módní outdoorové kompakty. Zkuste s nimi ale zhotovit některou z dnes nebo v minulých dílech prezentovaných fotografií, a jste-li jen trochu náročnější, rychle se začnete poohlížet po něčem skutečně fungujícím. Pro akční nebo jen trochu vzdálenější záběry se prostě příliš nehodí, jejich doménou jsou blízké objekty, dostatek času i světla. Web ovšem snese prakticky cokoliv a především na to dnešní výrobci podobných hraček hřeší.

Dobrá, zrovna ten váš aparátek je skutečně funkční, špičkový a navíc krásně oranžový, už nic neříkám. Ale přeci ještě něco: Určitě měníte každé z těch mnoha těsnění ve vašem přístroji pravidelně jednou ročně nebo je alespoň necháváte stejně často testovat v odborném servisu, včetně tlakové zkoušky. Proč? A jak si tedy můžete být jisti, že byl prachotěsný nejen v okamžiku koupě, ale i dnes? Kromě toho, že takové kontroly a výměny alibisticky předepisuje většina návodů (pravda, tím nejdrobnějším písmem), je to docela rozumný požadavek. Nebo si myslíte, že nějaká sotva milimetr tenká gumička bude rozmarům povětrnosti odolávat věčně?

Totéž, jen v přísnější míře, se týká i podvodních pouzder, doporučených v prašném prostředí k ochraně všech zbylých, samostatně netěsných přístrojů. O fotografování pod vodou, které je ještě mnohem nesmiřitelnější k podobným „opomenutím“, naštěstí dnes mluvit nemusíme, zájemci ale naleznou příslušné pojednání v již dříve publikovaném seriálu Ejhle člověk (před objektivem)!.

Že zbytečně sýčkuji? A proč myslíte, že máte najednou od té poslední návštěvy motokrosu svoje nové snímky všechny přeexponované? Protože se vám dost rychle nevrací zaprášené lamely clony. A proč vám najednou vrže objektiv při změně ohniska? A proč nefunguje autofokus? A proč mám tolik skvrn na každém záběru? Asi jen náhoda!

Mimochodem, prach na senzoru. Už asi víte z vlastní zkušenosti, že automatické sklepávání prachu při každém vypnutí, zapnutí nebo expozici, ještě nedávno halasně proklamované v každém prospektu i „nezávislém“ testu, funguje asi tak, jako vysávání bez vložení sáčku do vysavače. Zase jeden úspěšný pokus, jak prodat perpetuum mobile.

Věřte spíš tomu, že každé zrnko prachu, které se do vašeho fotoaparátu dostane, už tam zůstane minimálně do doby, než ho někdo (vy nebo zručný servisní technik) odstraní. Nevyhledávejte proto zbytečně situace a místa, kde se vyskytuje v destruktivním množství. Nebo používejte alespoň provizorní ochranu. Například obyčejný igelitový sáček jistě není dokonalý, je ale lepší, než nic. Totéž platí o vlhkosti, ne-li přímo lijáku. Existují pochopitelně i komerční ochrany právě na ten váš přístroj nebo objektiv, krásně barevné nebo naopak maskované, plné chytře umístěných suchých zipů (na které se vlhko, prach a bláto chytá ještě lépe).
Některé výřezy by ve fotografii, komponované podle klasických kánonů, byly ještě nedávno docela neakceptovatelné. Dnešní generace diváků je ale mnohem vstřícnější k experimentům. K pochopení sdělení jí stačí méně času, zajímají ji spíše detaily a inovace, než klasicky polopatické tempo. Je tak vychována moderně zběsilým filmovým střihem, mihotavými videoklipy a přemírou tuctových a povšechných obrazů všude kolem sebe. Zaujmout něčím dnes, natož pak déle, než na pár vteřin, je neskonale těžší, než dřív, a nejen ve fotografii. Ne snad navzdory dokonalému technickému vybavení, o němž se našim reportážním předchůdcům ani nesnilo, ale spíš i díky němu. Dřív jsme dostali z každé akce jeden nebo dva použitelné záběry a trvalo to týdny. Dnes jich jsou stovky za pár vteřin. Jak zařídit, aby si svět vybral a zapamatoval jen jeden, právě ten váš?
Každý dnešní fotograf akčních záběrů, tedy i motoristického sportu, zajisté využívá jednoho speciálního dobrodiní dnešních přístrojů, totiž rychlého sériového snímání. Doma se pak probírá desítkami téměř stejných záběrů a dumá, který z nich použít. Jsou dokonce autoři, kteří svoji neschopnost rozhodnout se povýšili na tvůrčí metodu a publikují raději celou kompletní sérii jako jakýsi zastavený filmový pás. Je-li to ale cesta pro každého, o tom silně pochybuji.

Jak tedy vybrat ten jediný NEJ záběr? Jako už tolikrát může pomoci znalost historie fotografie. V tomto případě teorie rozhodujícího okamžiku, jak ji formuloval a především praktikoval její „objevitel“, slavný HCB (Henri Cartier-Bresson). Zjednodušeně řečeno, každá akce má svůj počátek, konec a svůj vrchol. Právě ten jediný ji nejlépe charakterizuje, je nejdůležitější pro její zobrazení, právě v něm se koncentruje celý její smysl a její srozumitelnost. Skokan do výšky nad laťkou nebo dostihový kůň s jezdcem nad překážkou jsou asi nejcitovanější příklady.

Existují i jiné, dokonce naprosto protichůdné tvůrčí koncepce, ty však dnes ponechme teoretikům. Jde ale i o detaily! Nefotíme sice koně, ale kolová vozidla, ovšem principy zůstávají. Vyhledejte deset různých záběrů koně nebo motocyklu nad překážkou, a jeden z nich bude vždy ten nejúčinnější. Poletí nejvýš, jeho nohy (kola) budou v ideální, srozumitelné a ladné vzájemné poloze, nebudou splývat spolu ani s prvky pozadí, jezdec bude mít ve tváři nejnapjatější výraz, směr a způsob osvětlení bude nejvhodnější a nejatraktivnější, barevnost celku i detailů bude nejsladěnější nebo naopak nejodvážnější, a tak dále.

Z našich tří ukázek je jednoznačně nejlepší horní záběr. Tady nejde o ostrost ani o další technické aspekty, ale o moment stisku spouště vzhledem k akci před objektivem. Přední kola jsou výš, než ta zadní, což evokuje let vzhůru, tedy vrchol. Na druhém snímku jde již naopak o klesání, na třetím je po akci. Zachytit ale ten první moment bylo v tomto konkrétním případě o to těžší, že nešlo čtyřkolku sledovat dlouho předem a připravit si jak zaostření, tak i definitivní kompozici. Těsně před výskokem na hliněnou lavici byli totiž jezdec se svým strojem ještě schovaní za terénní hranou. Bylo tedy nutné předem předostřit na její okraj a nešlo použít metody panningu. K tomu bych musel změnit stanoviště, tím by se změnilo pozadí, světlo, expozice, úhel záběru a mnoho dalších věcí. Vše totiž souvisí se vším…

Jestliže se v běžných podmínkách doporučuje při výměně objektivu postupovat svižně a s otevřeným tělem fotoaparátu sklopeným kolmo k zemi, v oblastech plných zvířeného prachu nebo soli objektivy prostě neměňte vůbec! Používejte raději širokorozsahové zoomy nebo ještě lépe (pokud nejste líní a můžete si to dovolit finančně) dvě identická nebo kompatibilní těla stejné značky, se dvěma ohniskově se doplňujícími objektivy. Dříve takto profesionálové i zkušenější fotoamatéři běžně nosili jeden fotoaparát na černobílý film a druhý na „barvu“. Tedy opět nic nového!

Rovněž displej fotoaparátu se vyplatí zvlášť chránit před možným poškrábáním. Prodávají se speciální samolepící fólie, firma Nikon například většinu svých zrcadlovek vybavuje dostatečnou ochranou displeje standardně.

Už jsem říkal, že fotoaparát bez optického nebo alespoň nějakého hledáčku je pro akční použití (zvlášť v přírodě a za každého počasí) jen polovičním fotoaparátem? Vím, už jsem tím asi protivný, ale trvám na tom. Ať se výrobci a testovači displejů třeba postaví na hlavu, je stále nemálo situací, kdy v nich prostě není vidět zhola nic!

Ještě mnohem důležitější je pochopitelně ochrana přední čočky každého používaného objektivu. Nejsem zrovna příznivcem trvalého nasazení UV filtru vždy a všude, včetně ateliéru, protože jde jen o drahý způsob, jak si trvale, byť nepatrně, zhoršovat kresbu. Přičemž právě za její nepatrné zlepšení jsme jen chvíli před tím utratili desítky tisíc, když jsme „museli“ mít ty nové nanokrystaly. Avšak v podmínkách terénních závodů nebo nepříznivého počasí jde hrdinství stranou. Kresbu vám tak jako tak zhorší mlha nebo stříkance bláta. Ať jsou tedy raději na filtru za dva, než na skle objektivu za padesát tisíc!

Při tom všem strachu o vlastní techniku se nezapomeňte dobře koukat kolem sebe! Určitě už jste ve městě párkrát zažili, jak vás nebo jiné nešťastníky, čekající třeba na zelenou u přechodu pro chodce, nějaké neohleduplné auto ohodilo od hlavy až k patě vodou z kaluže. Doufám jen, že jste zrovna neseděli za volantem takového auta a že aspoň nejelo víc, než povolených padesát. Na závodech trucků to ale může být i dvakrát tolik, louže bude metr hluboká, kromě vody bude plná kamení a drobného štěrku a místo osobáku jí proletí osmikolová Tatra! V tu chvíli vám nepomůže ani šnorchl a běžný fotoaparát můžete rovnou vyhodit.

Pokud s tím ale budete dopředu počítat (protože znáte pravidla a realitu konkrétního sportovního odvětví, které fotíte), budete stát v bezpečné vzdálenosti, v popsané situaci se ocitne někdo docela jiný a vy budete mít svůj jedinečný záběr. A pak další, na němž tatáž Tatra hrabe čtyřmi předními ve vzduchu. A pak, jak se pomalu otáčí na střechu. A jak z ní vylézá zklamaná a nadávající posádka. Pro tentokrát se vše obešlo bez zranění, takže stačí jen počkat na jeřáb. A máte hned další jedinečné záběry!

Že se stejně, jako pečujete o fotoaparáty, máte starat v terénu i o vlastní vhodné oblečení nebo obutí, mi dlouho připadalo naprosto zbytečné psát. Snad, proboha, každý někdy viděl pole po dešti, zúčastnil se v mládí bramborové brigády nebo alespoň občas sbírá v lese houby! Změnil jsem ale názor poté, co jsem na vlastní oči viděl dvojici, která přijela doprostřed rozbahněného depa 24 hodinového off-road maratonu v parádním jedničkovém (armádním) humwee. Metrové gumy Mickey Thompson, rámy na prorážení zátarasů, prostě klasická paráda jak z akčního filmu. Z něj ale vystoupila docela komická VIP dvojice – on, dvoumetrový krasavec z reklamy na pánský parfém, opálený, nagelovaný, ověšený zlatem, celý v uncle samovi, na nohou sněhobílé ády. Ona, krásná platinová blondýna v růžovém jednodílném overalu, na patnáct čísel vysokých jehlách. Jen to mlasklo, jak oba zahučeli po lýtka do bahna.

Zůstali stát, na moment hrobové ticho. A pak nepublikovatelný proud nadávek, zvlášť dobře se hodící k našpulené pusince té krásky. Kolem zkoprnělý dav nevěřících mechaniků a diváků, dílem v gumovkách a ošoupaných maskáčích, dílem v pláštěnkách a zaolejovaných montérkách, čouhajících z vojenských kanad. Slečna si po chvíli nejspíš uvědomila, že není v Palladiu a stále nadávaje, zalezla zpátky do Hammera, abychom ji už víc nespatřili. Její partner si hrdinně u blízké pumpy osprchoval svoje bačkorky a pak se snad konečně přezul do nějakých pohorek. Poučení: Je to sice u terénních motoristických akcí očekávatelné, ale každý to nejspíš ještě neví: Pozor, možné bláto na vozovce!
Máte pravdu – podobnou „poezii rychlosti“, jako vystřiženou ze stařičkých pohlednic a plakátů, dnes relativně snadno vykouzlíte v grafickém editoru, byť jsou tyto dvě ukázky poctivé ruční práce a žádný instagram nebo hloupý automatický filtr. Ale tak nebo tak, nejprve musíte ty zdrojové záběry, nejlépe výše popsanou metodou vrcholného okamžiku, najít, a stihnout zaznamenat. Čím více přitom bude na vašich záběrech pravého prachu, pravé rychlosti a pravých emocí, tím lépe pro výsledek!
S obrazovou invencí ale není nutné čekat až na počítač! Zkuste se na svou oblíbenou terénní motoristickou disciplínu podívat občas i docela jinak, než jen filtrem osobností, výsledků, časů a rychlosti! Příroda je kouzelné divadlo s nekonečným množstvím scén, kulis, světelných nálad a možností, jaké vám žádná hala nebo sebedokonalejší silniční okruh nenabídnou. Využijte toho a zapracujte na jejím zapojení do vašich fotografií. Hrajte si s barvami nebo s kombinací světla a stínu, využívejte průhledů a zajímavého popředí, komponujte netradičně, ostřete na podružnosti nebo dokonce občas zhotovte i zcela neostrý snímek, poskládaný třeba jen ze zajímavě prolnutých světelných reflexů. Tématu „obrazových básní“ v prostředí okolo kol se ještě budeme časem věnovat v samostatném materiálu.