Foto okolo kol 19: Láska k plechu

Láska k plechu

Důvodů může být jako vždy celá řada. Někdo si třeba právě přivezl ze zahraniční aukce předražené torzo veterána a hodlá ho zrekonstruovat do původního stavu. Hledá proto na srazech, výstavách, v muzeích i během náhodných setkání právě ten jediný model a na něm ho zajímá doslova každý jednotlivý detail. Nezáleží mu na světle ani na kompozici, nestojí o zvláštní světlo ani nápaditost záběru, jde mu o jeho čitelnost, ostrost a maximum detailů.
Pokud je světla málo, beze studu si v takovém případě nejspíš vypomůže bleskem. S ním bude mít ale problém všude tam, kde se potká s příliš lesklými, nebo dokonce chromovanými díly. Sice je pravdou, že lepší něco, než nic, ale vše má své meze, a existují i meze koukatelnosti, jak dokládají tyto dvě ukázky. Rozumnější bude se s majitelem domluvit na pozdějším fotografování v příznivějších podmínkách nebo vyhledání podobného modelu jinde a jindy. Jde-li ovšem o unikát a hrozí-li, že další příležitost hned tak nebude, jsou všechny cesty i metody dobré.

Jiní fotografové se opájejí samotnou krásou technických detailů, další hodlají pořízené záběry použít jako ilustrace do odborné příručky nebo se podle nich třeba rozhodují o specifikaci doplňků při objednávce nebo vylepšování nového automobilu. Existují i sběratelé konkrétních technických artefaktů, kovových plaket, volantů, reklamních samolepek. Někdo systematicky fotografuje disky kol a z jejich záběrů skládá alba nebo nástěnné koláže, další je právě na výzvědách u konkurenčního závodního stroje a musí za každou cenu přinést snímky nového vstřikování nebo detailu vedení výfukového potrubí.
Přesto ani „jednoduché“ dokumentární a účelové fotografie nemusejí být úplně odbyté a chybně exponované, případně komponované. Může jít jen o zvědavý pohled do sousedních boxů nebo o fotografie vozidla, určené jako doplněk prodejního inzerátu. U většiny z nich žádný další skrytý potenciál nehledejme, u jiných se projeví až dodatečně, u dalších je jakási přidaná hodnota už předem plánovaná. Stále jde ovšem o dokument, nesmí tedy postrádat potřebné informace, musí být pravdivý, případně barevně věrný.

Pokud se však obejde bez školáckých chyb, jako je chybné zaostření nebo expozice, případně nečitelnost základních tvarů hlavního motivu, může jeho cena časem stoupat. A někdy i přesto. Vzpomeňte například na svůj první vlastní automobil. Kde je mu konec? Máte nějakou jeho kvalitní fotografii? Nebo alespoň jakoukoliv? A nemrzí vás někdy, že ne, když dostanete zrovna „vzpomínací“ náladu?

Důvodů, proč potřebujeme nebo docela obyčejně chceme dokumentární fotografii konkrétního automobilu nebo jeho části, je tedy prakticky nekonečné množství. Drtivá většina z nich má doslova jepičí život, a pokud jde jen o zjištění stavu věcí, především pro soukromé účely, místo kvalitnějšího fotoaparátu poslouží často stejně dobře i fotomobil, především proto, že ho máme neustále u sebe.

Některé díly některých vozidel jsou ovšem malým uměleckým skvostem samy o sobě a nemusíme už za sebe přidávat vůbec nic, aby byl výsledek zajímavý a stál za uchování. I prostá reprodukce skutečnosti by ale měla mít svoji kvalitu a náležitosti. Nebudeme tu mluvit o umění a snad ani o tvorbě, ale o prostém řemesle. I v jiných oborech lidské činnosti je reprodukční, nebo chcete-li, technická fotografie, často využívána. Vzpomeňme jen reprodukci obrazů a dalších uměleckých děl pro muzejní, výstavní a publikační účely, fotografování architektury pro nabídkové katalogy, fotografie strojů a zařízení.

Prvním požadavkem na dobrou reprodukci skutečnosti je dostatečná ostrost a zřetelnost (kontrast) hlavního motivu. Je-li jím plošné zobrazení, například obraz, fotografie, stránka časopisu nebo knihy, případně technický výkres, musí být dobře zaostřená celá plocha od kraje ke kraji, přitom je třeba dbát i na rovnoměrnost osvětlení, tedy expozice. V podmínkách ateliéru nebo pracovny můžeme použít specializované konstrukce pro upevnění světel, která by měla být minimálně dvě, lépe čtyři, měla by svítit šikmo shora a ze stran, přibližně pod úhlem 45 stupňů k předloze. Musí být všechna stejně daleko od fotografované plochy, mít stejnou barevnou teplotu a shodnou svítivost.

Snímat danou plochu musíme s objektivem umístěným kolmo k ní a umístěným přesně nad středem této plochy. Pozor na rozhýbání záběru díky příliš dlouhému expozičnímu času i na možné rozostření pohybem fotoaparátu k rovině snímání či od ní. A pokud je předloha sama o sobě lesklá nebo je umístěna pod sklem, další pozor na rušivé reflexy a nechtěné autoportréty! Hodně pomůže, je-li okolí ponořené do tmy a fotograf i fotoaparát budou oděni do matné černé.

Zdají se to být samé samozřejmosti, ale když si vše místo pouhého čtení sami zkusíte, s důrazem na maximální kvalitu, přesnost a věrnost předloze, sami už velmi rychle přijdete na to, že ani takové „nudné“ a stereotypní řemeslo není zcela bez úskalí a to dobré od špatného se pozná snadno.

V terénu většinou podobně přesná zařízení nemáme k dispozici nebo spíše nejsme ochotni je používat pro příliš zdlouhavou práci s nimi. Snažme se proto alespoň o co možná nejrovnoměrnější osvětlení zájmové oblasti (maska, blatník, interiér, disk kola), případně o takové umístění světelného zdroje, při němž předmět vynikne a neztratí se ve stínu nebo ve změti reflexů (není-li zrovna to naším záměrem, třeba pro zamaskování místní vady nebo zachycení pocitu z materiálu).

Použijete-li záblesk, dávejte přednost měkkému odraženému osvětlení nebo umístění elektronického blesku mimo samotný fotoaparát. Kdykoliv můžete, použijte stativ nebo alespoň dostatečně krátký čas závěrky. Poučku o nejdelším udržitelném čase, který je převrácenou hodnotou ohniskové vzdálenosti, berte jen jako nejzazší a nouzovou mez a ne jako zaručenou jistotu. Spousta fotografů, zvláště těch, kteří chtějí při snímání vypadat dostatečně sexy (a proto drží přístroj zásadně v jedné, lehce natažené ruce), dokáže rozhýbat i tisícinu vteřiny, jen se o tom třeba nikdy ani nedozvědí. Možná své výtvory nikdy nezvětšují nebo netisknou. Skutečně ostrý záběr ze svého fotoaparátu třeba ani nikdy neviděli, a tak se domnívají, že je to nejspíš objektivem.

Jiní experti by zase nedali ránu bez stabilizátoru, přičemž považují za jeho povinnost zaručit ostrou fotografii vždy a všude, byť by fotografovali za jízdy třeba přes sklo autobusu. V opačném případě nekompromisně vyhledají příslušný paragon a útočí na prodejce…

Ani co možná nejdokonalejší ostrost ale ještě není vše. Důležitá je i barevnost, tentokrát ovšem ne z hlediska nápadu, sladěnosti nebo emocí, ale jen docela „obyčejné“ věrnosti předloze. Řekněme si rovnou, že i pro experty první ligy jde o často velmi tvrdý, až neřešitelný oříšek. Už minule jsme se letmo zmínili o problémech s barevným převodem mezi prostorem RGB a CMYK. A nyní máme propojit ještě mnohem vzdálenější barevné vesmíry!

Výrobci nejrůznějších laků, metalíz (zvláště těch s proměnnými odstíny podle úhlu právě dopadajícího světla), politur, chromů, leštěného a broušeného hliníku, eloxu, barvené kůže, dřevěného a karbonové obložení a spousty dalších detailů určitě naše budoucí problémy s jejich barevným fotografováním neřeší. Ani se jim nedivíme. Víme však, že i profesionální reprodukce odstínů karoserií v oficiálních katalozích výrobců vozidel jsou z hlediska barevné věrnosti jen hrubé simulace. A to i za použití přímých a speciálně namíchaných tiskových barev. Proto si v lepších autosalonech zákazníci barvu nevybírají podle katalogu, ale na základě vzorových panelů, stříkaných originálními autolaky.

Na automobilech, motocyklech, jízdních kolech nebo lokomotivách můžeme obdivovat spoustu věcí, pro jejich vzhled je ale nejpodstatnější základní tvar karoserie, často i její barva nebo kombinace barev. U závodních vozů je to beze sporu „bojová“ kamufláž, vycházející nejčastěji z firemních barev sponzorské značky, stejně jako grafika startovních čísel a dalších reklamních ploch. Diváci a fandové mají tyto prvky se závodním vozem natolik propojené, že už nad nimi ani neuvažují a jen podprahově vnímají, že celá auta nebo motocykly vlastně představují zvětšenou krabičku cigaret nebo obal od motorového oleje. Přesně proto se nakonec PR oddělení velkých firem v motosportu tak ráda angažují.
Jedním z opticky nejvděčnějších prvků konstrukce je určitě samotný motor, jako skutečné srdce každého vozidla. Zatímco u moderních automobilů je z něho většinou vidět jen ozdobný kryt filtru nebo agresivní soustava klapek sání, a i u některých tradičních konstrukcí je samotný motor zrakům fandů i objektivům fotografů skryt za spoustu příslušenství (klasické Porsche 911, nebo jako zde, Volkswagen Brouk se vzduchem chlazeným motorem vzadu), u motocyklů je až na celokapotované modely vidět motor téměř vždy.

A jde často o krasavce v dokonalé formě. Vzduchem chlazený vidlicový dvouválec Ducati má základní uspořádání hodně podobné choperům, ale charakter na míle odlišný. Výsostný sportovec vedle dobromyslného siláckého pohodáře. Z velkoobjemového vidlicového dvouválce amerického původu naproti tomu už tradičně vycházejí i všemožné, někdy až nepochopitelně originální konstrukce unikátních staveb, určených spíše do výlohy nebo muzea, než na silnici.
Stejně atraktivní jsou celé interiéry některých automobilů, nebo jen jejich přístrojové desky, grafika ukazatelů rychlosti a otáček, volanty, tvary předních i koncových světlometů, mohutné chladiče, nápaditě provedená firemní loga a další nápisy i rozsvícené palubní kontrolky. Nebo řady nádherně vyrovnaných přepínačů, jak je v leteckém stylu dřívějších let prezentuje třeba současná generace vozů Mini.
Samostatnou kapitolu tvoří design pneumatik a disků kol. Ty chromované by měly při fotografování zářit čistotou a leskem jako z reklamy, terénním verzím to ale dokonale sluší i pod vrstvou bláta.

Nebo takové registrační značky! Některé po specifické úpravě symbolizují vztah jejich majitele k dopravním omezením, jiné svými „náhodnými“ číselnými kombinacemi prezentují netušené možnosti toho, kdo je vlastní. Řada historických nebo zaoceánských typů představuje předmět značně rozšířené sběratelské činnosti a i kdyby ne, dokáže svou přepestrou různorodostí nebo mezitím již okřídlenými slogany okouzlit nebo zrychlit tep i laikům. Některé unikáty mohou dokonce posloužit i jako model pro samostatný žánr, totiž humor ve fotografii.

Mohli bychom pokračovat do nekonečna. Zkuste se třeba hned na nejbližším veteránském srazu zaměřit na proměnlivost tvarů dejme tomu dveřních klik. Nebo ozdobných sošek a emblémů na chladičích. Nebo systémů skládání plátěných střech. Nebo proměnám loga jedné značky během několika desetiletí. Nebo vzorkům pneumatik. Nebo doplňkům, jako jsou cestovní proutěné koše, později kožená zavazadla, dnes plastové „rakve“ na střešních nosičích. Nebo občas elegantně nepraktickému, jindy drsně neskrývanému umístění rezervy, v závislosti na tom, fotografujete-li právě aerodynamickou limuzínu nejvyšší cenové třídy, okřídlenou ameriku nebo nezdolný pravověrný offroad.

Nebo ty roztodivné tvary výfuků: vícečetné nebo prahové s děrováním u sportovních automobilů, kolmo vzhůru vedené u obrovitých kamionů a ty nejkrásněji designované u motocyklů, opět odlišné podle účelu a kategorie každého jednotlivého stroje. Jednou větou – každý, koho svět okolo kol skutečně zajímá, a kdo přitom také rád fotografuje, najde bezpochyby na téměř každém vozidle spoustu možností, jak obě záliby spojit.

Ovšem ani ten, komu připadalo téma dnešního povídání svým obdivem ke konkrétní dopravní technice příliš přízemní a málo tvořivé, nemusí zoufat – už příště se totiž budeme věnovat pravému opaku, totiž fotografické poezii. Zůstáváme přitom pochopitelně stále ve světě kol.