Výstupem snímacího senzoru digitálních fotoaparátů (CCD/CMOS) je analogový signál (napětí), který je vzápětí zesílen a zpracován v Analog Digitálním (AD) převodníku. Hodnota vystupující z AD převodníku po zpracování vstupního signálu reprezentuje množství světla, které bylo zachyceno jednotlivými fotobuňkami (pixely) na senzoru. Nejčastěji se u digitálních fotoaparátů používá 8-bitový AD převodník, což znamená, že může zaznamenat až 256 různých hodnot jasu pro každý jednotlivý pixel. Lepší fotoaparáty a hlavně digitální zrcadlovky mají 10 nebo 12-bitové AD převodníky, které umožňují zaznamenat až 1024 nebo 4096 různých jasových hodnot.

Termínem Autofokus servo se označuje schopnost fotoaparátu průběžně ostřit na pohybující se objekt. Touto funkcí se nevyznačují fotoaparáty kompaktních rozměrů ale především profesionální zrcadlovky nebo lepší digitální zrcadlovky. Nejčastěji se používá při fotografování sportovních událostí nebo divoké přírody.

Autofokus servo se spouští zapnutím fokusačního modu Continuous (Nikon) nebo AI Servo (Canon). Namáčknutím spouště dojde k zaostření objektu a jejím držením v částečně zmáčknuté poloze bude fotografovaný objekt "držen" v oblasti ostření. Každá firma používá různé způsoby, jak toho dosáhnout a algoritmus uživatel nemůže ovlivnit. Může však provést některá nastavení, ovlivňující chování AF Servo systému. Úplným zmáčknutím spouště pak dojde k expozici snímku.

Astigmatismus se projevuje i při zobrazování velmi úzkým svazkem paprsků. Prošlý svazek paprsků totiž neprochází jedním bodem. Paprsky, které leží v rovině proložené bodem P a optickou osou, protínají střední paprsek svazku v místě P'. Naproti tomu paprsky, které leží v rovině proložené středním paprskem, protínají střední paprsek v místě P'' (viz. obrázek). Ostatní paprsky svazku pak střední paprsek neprotínají vůbec a tvoří svazek, jehož průřez má eliptický charakter. Ve dvou místech (daných body P' a P'') elipsa degeneruje na úsečku. Někde mezi těmito dvěma body leží kroužek nejmenšího rozptylu, což je jediné místo, kde má svazek paprsků kruhový průřez.

Astigmatismus se nejrušivěji projevuje při zobrazování bodů, které jsou velmi vzdáleny od optické osy. Měřítkem velikosti této vady je tzv. astigmatický rozdíl daný vzdáleností bodů P' a P''.

Eliminuje se spojením dvou optických soustav, které mají stejně velký, ale opačný astigmatický rozdíl. U výsledné optické soustavy se totiž tyto rozdíly vyruší a pak takovou soustavu nazýváme anastigmat.

Automatické zaostřování je založeno na dvou technologiích: tzv. aktivním a pasivním autofokusu. Je mezi nimi dost podstatný rozdíl.


Aktivní autofokus

Autofokusový systém vysílá infračervený paprsek nebo zvukový signál, který se po odrazu od fotografovaného motivu vyhodnocuje a podle toho dochází k posunu objektivu. Aktivní autofokus bývá používán u kompaktů a pracuje do vzdálenosti osmi až deseti metrů.

Výhodou tohoto systému je fakt, že dobře funguje jak ve tmě, tak i za ztížených světelných podmínek. Ovšem má i nedostatky. Obecně se nedá použít v situaci, kdy fotíte přes nějakou překážku, čímž je myšleno například fotografování přes sklo. Dalším problémem je (vzhledem k omezenému dosahu signálu) zaostření na nekonečno. Z tohoto důvodu má kompakt zvláštní tlačítko, které slouží k zaostření bez vlivu automatiky.


Pasivní autofokus

Vyhodnocování, zda je zaostřeno nebo ne, se provádí měřením kontrastu fotografované scény zpravidla v rovině zaostření (tj. v rovině CCD čipu). V porovnání s aktivním systémem ostření je pasivní systém mnohem přesnější, nicméně jelikož potřebuje k dokonalému zaostření dostatečně kontrastní scénu, mívá problémy při nízké intenzitě světla (např. za šera nebo při mlze).

Nevýhodou všech autofokusových systémů je fakt, že se automatika může "zmýlit" a provést zaostření na nesprávný předmět. Proto jsou lépe vybavené fotoaparáty obohaceny o funkcí blokace autofokusu (AF Lock), která zablokuje naměřenou vzdálenost centrálně umístěného objektu a exponovat můžeme až po překomponování snímku do požadovaného tvaru.

Automatické zaostřování objektivu na zvolené místo.

Programový expoziční režim (označuje se P) je součástí každého digitálního fotoaparátu. Snaží se z naměřených dat provést "nejoptimálnější" nastavení expozičního času a clony. Při slabém osvětlení zůstává clona naplno otevřena a množství světla je korigováno délkou otevření závěrky. Při dosažení expoziční doby, při níž je možné fotografovat z ruky (typicky to bývá kolem 1/60s - ale záleží to také na použitém objektivu) začne automatický režim objektiv zacloňovat. Pokud jsou světelné podmínky dostatečně příznivé, dochází jak k zacloňování objektivu, tak i ke zkracování expoziční doby. Některé aparáty umožňují i uživatelský zásah do tohoto nastavení.

Největší výhodou tohoto expozičního režimu je operativnost. Nevýhodou pak je, že nelze pracovat s hloubkou ostrosti a s krátkými expozičními časy.