Historie fotoaparátu a fotografie

Na počátku dějin fotografie vystupují výrazně tři osobnosti.

 

 

S opravdu první fotografií přišel roku 1826 Francouz Joseph Niepce. Joseph Nicéphore Niepce ( 1765 – 1833) byl vojákem, ale z armády musel odejít, když onemocněl tyfem. Jako jednomu z prvních se mu podařilo sestrojit velocipéd. Byl zaujat Senefelderovou litografií otevírající nové možnosti reprodukční techniky. Potřebný solnhofenský vápenec, z něhož se tisklo, se snažil nahradit jiným dostupným materiálem. Nejprve zkoušel kámen, na který nanášel různé látky a přitom si pomáhal kamerou obscurou. Své první poznatky publikoval už roku 1802.

 

V roce 1822 se mu podařilo získat první otisky – na skleněnou desku, zcitlivělou vrstvou asfaltu, zkopíroval rytinu obrazu papeže Pia VII. a na osvětlených místech asfalt vymyl směsí levandulového oleje a petroleje. Deska se bohužel rozbila ještě za Niepceova života. Roku 1826 vytvořil Pohled oknem na dvůr, který vešel do dějin jako nejstarší dochovaná fotografie podle přírody. Je na cínové desce, exponoval ji 8 hodin. Tento objev kreslení sluncem nazval heliografie. Litografický kámen postupně nahradil jinými podložkami, až skončil u skla, mědi, zinku a stříbra. Později vytváří snímek Prostřeného stolu na skleněné desce, který je dlouho považován za nejstarší dochovanou fotografii. Tímto okamžikem byl odstartován sled dalších vynálezů, které výraznou měrou přispěly k vyvinutí fotografie, kterou známe dnes.

Fotoaparát Niepce se skládal ze dvou dřevěných skříněk. V jedné z nich byly čočky a v druhé skleněná deska (matnice). Zaostření fotoaparátu zajišťoval měch, který obě skříňky spojoval. Pojem fotografie (kreslení světlem) je však ještě mnohem starší než fotoaparát. Vymyslel ho v roce 1839 německý astrolog Johann Mädler.

 

 

 

Přestože vynálezcem fotoaparátu je Joseph Nicéphore Niepce, je tento objev často nespravedlivě přisuzován jeho krajanovi a konkurentovi Louisovi Mandeovi Daguerreovi. Ten úplnou náhodou v roce 1839 zjistil, že je možné rtuťovými parami vyvolat obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce, na kterou zároveň působily účinky jodových par. Tak vyrobil touto metodou, které se říká daguerrotypie, první snímek. Jedná se o úplný základ v oblasti techniky fotografování. Na osvit stačilo už pouze několik minut.

 

Ve stejném roce se začal prodávat první fotoaparát vyrobený Alphonsem Girouxem. Každý prodaný fotoaparát byl označen jménem Daguerra a možná proto mu byl později tento vynález nespravedlivě přisuzován. Radost z objevu využití metody daguerrotypie však netrvala dlouho.

Daguerrotypie se od počátku potýkala s velkými problémy. Z obrázků nebylo možné dělat kopie. Navíc povrch fotografie byl velmi citlivý na dotek a obrázky musely být uchovány za sklem jako umělecké dílo. Další nevýhodou byl také obraz, který byl zrcadlově převrácen. To samozřejmě šlo odstranit zrcadlem, ale ostatní problémy zůstaly. A to raději ani nemluvím o vysoké toxicitě použitých chemických látek.

 

 

Dnes existuje jen malý počet originálních daguerrotypií. V době, kdy se totiž používala, ještě nebyl znám vynález negativů. Fotografie byla ojedinělou a vzácnou záležitostí, která se nedala kopírovat. Tato technika byla v roce 1840 nazvána podle svého vynálezce Louise Jacquese Mandé Daguerra. Jak to už většinou u převratných vynálezů bývá, i v tomto případě Daguerr objevil možnosti daguerrotypie zcela náhodou.

 

V roce 1837 náhodně odložil osvětlenou desku do skříně ve své pracovní místnosti. Nějaký čas ji tam nechal ležet a byl by na ni úplně zapomněl, kdyby si ji jednou, snad nějakou šťastnou náhodou, nevšiml. Za tu dobu, co deska ležela ve skříni, se na ni vytvořil krásně vypracovaný a dobře znatelný obraz. Dlouho přemýšlel, jak se mu toto vlastně podařilo. K žádnému rozumnému vysvětlení ale nepřišel. Proto se rozhodl celý postup přesně znovu zopakovat, se stejným výsledkem. Daguerr nevěděl, co přesně obraz na desce způsobilo, ale tušil spojitost mezi prostředím a předměty, které byly uloženy ve skříni. Měl tam uložené různé nářadí a lučebniny. Začal postupně pokus opakovat a při každém novém vytáhl ze skříně nějakou lučebninu a s napětím očekával, jestli právě ona nebude ta, která způsobila obraz na desce.

Dauguerr nepatřil zrovna mezi milovníky pořádku, a proto trvalo dlouho, než postupně ze skříně vytáhl všechny lučebniny. Nakonec mu tam zbyla pouze rtuť v rozbité láhvi. Jediným možným vysvětlením bylo, že právě tato rtuť je příčinou toho neobvykle jasného obrazu na desce. Aby si byl se svým podezřením jistý, osvětlil ve fotografické komoře novou desku a vystavil ji parám rtuti, kterou zahříval nad plamenem. Deska byla osvětlena jen chvíli, ale přesto se na ni po pár okamžicích objevil obraz. To znamenalo, že páry rtuti se usazovaly jen na místech osvětlených, a tak vznikl pozitiv.

 

Problém byl v tom, že obraz byl stále citlivý, bylo třeba jej ustálit. Použil k tomu nejdříve roztok kuchyňské soli, potom roztok sirnatanu sodného. Obrázek na kovové desce byl skutečně nádherný, bylo to něco na tu dobu téměř zázračného. Jediná nevýhoda byla ta, že z obrázku nešla vytvořit kopie a že jste se ho nemohli ani zlehka prstem dotknout, aby se nerozmazal. Z tohoto důvodu se obrazy vyrobené touto technikou prodávaly ve zvláštních rámečcích pod sklem. O fotkách, které vznikly daguerrotypií, se do dnešních dnů dochovalo velmi málo, a proto o nich lze hovořit jako o unikátech.

Základním poznávacím znakem daguerrotypie je přecházení z pozitivu na negativ a naopak při naklánění desky. Obraz daguerrotypie leží jakoby nadýchnutý na samém povrchu měděné stříbrem platýrované desky, není uložen v žádném pojidle, je velmi ostrý a jemně prokreslený a má četné podrobnosti v polotónech. Způsobem tvorby obrazu se proces daguerrotypie liší od všech ostatních běžně užívaných způsobů fotografie.

I když byl vynález daguerrotypie fantastický, další vývoj v oblasti fotografických technik naštěstí nezastavil. V roce 1861 spatřila světlo světa první technika, která umožňovala kvalitní mnohonásobné kopírování. Jednalo se o kolodiové negativy, známé jako ,,mokrý proces“. Fotografie vytvořené mokrým procesem jsou mnohem ostřejší, nejsou sice barevné, ale nabízí široké spektrum odstínů šedi a množství detailů.

 

 

Vynálezce mokrého procesu byl Angličan F. Scott Archer, použil roztok střelné bavlny v lihu a v éterů tzv. kolodium. Tenká vrstva tohoto roztoku se musela před použitím koupat 2 minuty v roztoku dusičnanu stříbrného. Tímto procesem se ve vrstvě utvořil citlivý jodid stříbrný. Deska se musela exponovat ještě za mokra ve fotografickém přístroji, potom se vyvolala v roztoku síranu železnatého a teprve potom se ustálila.

Kromě ostrosti bylo největší výhodou tohoto mokrého procesu možnost kopírování. Díky tomuto zatlačil pomalu, ale jistě, kolodiový proces daguerrotypii do pozadí. Z druhé stránky velkou nevýhodou bylo, že fotografie se musely zhotovit hned, ale jedině v tmavé místnosti. Takže vyfotografovat cokoliv někde jinde než v blízkosti fotokomory bylo téměř nemožné. Rozhodl-li se fotografovat přece jen v přírodě, musel s sebou vzít fotografický přístroj, stativ, složitelný stan a další potřebné pomůcky ke zhotovení fotografie. Taková výbava nebyla samozřejmě zanedbatelných rozměrů, většinou se jednalo o velký náklad, který nosily fotografové nejčastěji na zádech, bylo to velmi nepohodlné a náročné.

 

 

 

Naštěstí netrvalo dlouho a nepohodlnou situaci vyřešil nový vynález bromostříbrné negativy (1871), kterým se také říká ,,suchý proces“. Začátky suchého procesu byly ale komplikované a trvalo celkem dlouho, než si na ně lidé zvykli a než nahradily kolodiový proces. Jejich nezpochybnitelnou výhodou bylo, že fotografie zhotovené touto technikou se jako první daly průmyslově vyrábět a uschovat k pozdějšímu využití.

Z druhé stránky, alespoň v počátku, se tento vynález potýkal s problémem malé citlivosti a většího zrna, takže z hlediska jasnosti a kvality obrázku se zdály být lepší fotografie zhotovené kolodiovým procesem. Samozřejmě použití bromostříbrné techniky bylo sice jednodušší, ale spousta fotografů dávala logicky raději přednost kvalitě a vzhledu snímku než pracnosti. Nicméně na vynálezu se i nadále pracovalo a netrvalo dlouho a jeho kvalita se výrazně zlepšila, až na konec byla tato technika skutečně upřednostňována všemi. Těžko označit vynálezce suchého procesu. Vzhledem k tomu, že tato technika se časem vyvíjela, podílela se na ni řada badatelů. Jako základ lze považovat objev bromidu stříbrného Talbotem už v roce 1826. To samotné by ale na vznik suchého procesu nestačilo.

Vynález se posunul dopředu v 1864, kdy Sayce a Bolton začali používat želatinové a kolodiové emulse spolu s bromidem stříbrným. To ještě ale stále ke vzniku nové techniky nestačilo. Takovým největším průkopníkem v této oblasti byl anglický lékař Richard Leach Maddox, který s prvními pokusy začal v roce 1871. Začal využívat pro fotografie bromostříbrné desky se želatinovou vrstvou. Tento okamžik lze již považovat za období vynálezu opravdového suchého procesu.

 

Ale jak jsem již uvedla, byl to teprve začátek cesty, vynález se musel po několik let ještě zdokonalovat. Až v letech 1878-9 se začaly konečně touto technikou vyrábět fotografie průmyslově. Je ironií, že bromostříbrné desky se používají ještě dodnes, samozřejmě v mnohem vylepšené formě. Ještě dnes patří k nejlepším "negativním" materiálům.