Historie fotoaparátu a fotografie

 

Ale roky běžely a černobílá fotka a první okouzlení z fotek ze skutečnosti, že je vůbec možné zachytit moment jinak než štětcem na plátně, z lidí vyprchalo a samozřejmě chtěli víc. A to byl čas příchodu nové etapy, etapy barevných fotografií. Nejstarší technikou barevné fotografie je autochrom (1907-1930). Tento vynález byl v roce 1907 patentován bratry Lumiérovými v Paříži.

Originální fotografie zhotovené touto technikou překvapí svými jasnými barvami, stálostí obrazu, ale bohužel z takových fotografií se nedaly tvořit kopie. Takže pokud někdo z Vás vlastní fotografii zhotovenou technikou autochromu, může si být jistý, že se jedná o originál a velmi cenný kousek, protože takových fotografií se nám dochovalo jen malé množství. Výroba těchto fotek byla navíc totiž velmi náročná.

I když výsledek byl na tu dobu naprosto originální a nenahraditelný, náročnost a chybějící možnost tvorby kopií nedávaly této technice příliš velké šance. Jediným řešením bylo na ni neustále pracovat, stejně jako kdysi na daguerrotypii. Příprava fotografií zhotovených autochromovou technikou byla velmi zvláštní, a proto jistě stojí za zmínku. Nejdříve se umyla skleněná deska, po jedné straně se pokryla směsí včelího medu a smůly. Díky tomu pak zůstala po zaschnutí lepkavá.

Poté bylo třeba připravit škrob. K tomu se využívala bezbarvá zrnka bramborového škrobu, která se ještě prosela na velikost 10-15 mikronů. Na čtvereční milimetr se pak vešlo až 700 zrnek. Ty se obarvily na zelenou, fialovou a oranžovo- červenou. Když se tyto barvy smíchaly, vznikla šedivá směs, která se ale během času měnila. Potom se zrnka nanesly na lepící stranu desky a rozmačkaly se prostřednictvím jehly, která rotovala ze strany na stranu, dokud všechna zrníčka pečlivě nerozmělnila.

 

Dále se použil prach ze sazí, kterým se ucpaly mezery mezi zrníčky škrobu a celá vrstva se přelakovala. Lak jednak chránil vrstvu škrobu, ale především zlepšoval optické vlastnosti. Na lak se následně nanesla panchromatická černobílá emulze, která, na rozdíl od černobílého filmu, byla citlivá na úplně každou barevnou složku stejně. Deska se umístila do fotografického přístroje emulzí dozadu, před objektiv bylo třeba dát žlutý filtr. Postup vyvolávání je podobný jako u dnešních diapozitivů. Finále je, že se emulze překryje druhým sklem a dá se do projektoru nebo lze použít i diaskop. Celé kouzlo je v tom, že při prohlížení se zrnka škrobu zbarvují, při fotografování je naopak filtruje, takže výsledkem je první opravdová barevné fotografie.

 

 

 

Další velmi zajímavou metodou je bromolejotisk (1907). Jedná se o ušlechtilé fotografické tisky, které vyšly z techniky olejotisku. Tato technika byla oblíbena a ještě stále oblíbená je především pro svůj jemný vzhled fotografie. Proces spočívá ve vybělení obrazu.

 

Fotografie se vyvolá běžným způsobem, v roztoku s dvojchromanem draselným vybělí. Obraz se ustálí, pečlivě se vypere a nechá se uschnout. Důležité je, že fotografii musíte vyvolat na stříbro-bromidovém fotopapíru. Zajímavé také je, že želatina vybělí nejvíce ta místa, která měla nejhlubší stíny.

 

 

 

Tento vynález uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů. Tím dochází k masově expanzi černobílých fotografií po celém světě. V roce 1888 firma Eastman Dry Plate Company v Orchestru ve státě New York vyrábí fotoaparát značky Kodak, který využíval právě svitkové filmy. Slogan firmy zněl: „Vy stiskněte spoušť, my uděláme ostatní.“ Přístroj vzbudil velký rozruch, protože do té doby bylo focení opravdu odbornou a technicky náročnou činností.

 

I když se tak mohlo zdát, technika nového fotoaparátu se nijak zvlášť nezjednodušila. Jednalo se spíše o obchodní trik. Fotoaparát byl vybaven svitkem papíru, který se dal použít až na 100 fotografií. Když byl tento svitek využit, poslal se fotoaparát zpátky k firmě, která zajistila zhotovení a odeslání fotografií majiteli. O rok později firma Kodak představila první celuloidový svitkový film. V roce 1900 se začal vyrábět fotoaparát Kodak Brownie za neuvěřitelně nízkou cenu 1 dolar.

V roce 1908 byl přihlášen patent prvního barevného filmu. Barevný negativní film je složen ze tří na sebe přiléhajících citlivých vrstev, ze kterého každá obsahuje krystaly bromidu stříbrného, stejně jako to je u černobílého filmu. Horní vrstva je nejvíce citlivá k modrým, středně zeleným a spodní k červeným paprskům. Součástí citlivých vrstev jsou barvotvorné složky jako je benzoylacetanilid, fenylmethylpyrazolon a naftol. Jsou to bezbarvé sloučeniny, které v průběhu vyvolávání mění barvu.

V roce 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica, používající 35mm film, který se od té doby stal standardem maloformátové fotografie. Od roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce 1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování, a fotografie se na nich objevila několik minut po expozici – tzv. okamžitá fotografie.