Jazzová fotka nadšeného fotografa

A tak se občas přistihnu, že při koncertu nevnímám ani tak muziku, jako brousím očima po scéně, a ač nijak zdatný matematik, odhaduji výchozí pozice a potřebné ohnisko pro dokonalou kompozici s muzikantem. Vzhledem k obvyklé zběsilosti moderního jazzu celá úvaha vyžaduje navíc notnou dávku teorie pravděpodobnosti, neb muzikant obvykle jen tak nepostojí tam, kde si ho představujete.

Ačkoli jsem byl přáteli upozorněn, že na nenápadný pohyb před pódiem to chce jiné než zářivě bílé tričko (uznávám, ale své honosné eLkové (pro nefanoušky Canonu - bílé) sklo kvůli tomu maskovat nebudu!) a širokáč prý nemám strkat umělci až do trumpety, z baru mě doposud nevyhodili. Já naopak žasnu nad drzostí kompaktistů, kteří se nestydí z metrové blízkosti oslepit všechny hudebníky stroboskopickými záblesky, aniž by kdy vůbec slovo kompozice proběhlo jejich tvůrčí hemisférou.

Některé fotky jsou zkrátka jako jazz. Je v nich všechno najednou, není úplně jasný rytmus, ale pořád se najde spousta lidí, kteří sedí na baru a s rukama nad hlavou a širokým úsměvem nadšeně proplouvají imaginárním vlnobitím hudby.

Jednoho večera, již povážlivě nakloněn do pódia, spatřil jsem, uprostřed vrcholícího hudebního vystoupení, scénu jednoduchou, čistou a na první pohled jasnou. Jako by všechen ten jazz kolem najednou zmizel. Nemohl jsem se pohnout ani o pověstnou píďalku dál, abych nespadl do bubnů. A v těch pár vteřinách, kdy se mi do záběru nepletl nikdo další, jsem v rychlosti pořídil snímek. Jediný snímek toho večera.
PS: Z nějakého důvodu, znaje příběh za snímkem, měl jsem z něj poměrně dobrý pocit a hurónsky jej vystavil do virtuální galerie. A pak přišli vlci a začali jej cupovat. Volil bych pravý čtverec... A o slepičí krok doprava... A toho večera jsem se zařekl, že na mém webu nikdy komentáře nezavedu...